Nová série Bílého lotosu odhalí v Cannes to, co tento festival skrývá nejlépe

Premisa čtvrté série The White Lotus zní téměř dokonale: dva konkurenční filmové štáby přijíždějí do Cannes se snímky v hlavní soutěži a s potřebou něco dokázat. Jeden se ubytuje v okázalém hotelu na Croisette, druhý v luxusním útočišti nad Saint-Tropez. Už samotné prostředí slibuje přesně ten druh napětí, euforie a společenské paranoie, který seriál umí tak brilantně rozebírat. Producent David Bernad nedávno naznačil, že hlavním tématem nové série bude sláva. Kdo má tedy pozornost světa? A kdo ji umí získat? A jak moc mění mocenskou dynamiku vztahů? Pokud existuje místo, kde jsou tyto otázky viditelné v přímém přenosu, je to právě Cannes.

Festivalový red carpet je takový malý vlastní vesmír. Místo, kde vás mohou zastavit kvůli špatným botám, zatímco Julia Roberts chodí bosá a Jennifer Lawrence dorazí v žabkách. Selfie jsou technicky zakázané, stejně jako naked dressing, ale obojí se děje neustále, jen záleží, jak moc slavní jste. Cannes totiž funguje jako brutálně upřímná hierarchie celebrity kultury. A právě proto je ideální kulisou pro typický white-lotusovský breakdown.

Zatímco Hollywood miluje diplomacii, Cannes miluje názor. A velmi hlasitý. Pokud film rozdělí publikum, můžete během závěrečných titulků slyšet nadšený potlesk i otevřené bučení zároveň. Kritici zde bez milosti označují filmy za mistrovská díla nebo za katastrofy roku, a to dost často hned během několika minut po projekci. Potenciál pro veřejné ponížení? Prakticky nekonečný.

Sedm minut potlesku je úspěch. Deset minut triumf. Dvacet minut? To už je taková canneská klasika. Standing ovations se tu dávno staly samostatnou disciplínou i marketingovým nástrojem. Kamery mezitím zabírají dojaté herce, režiséry i producenty, kteří se snaží tvářit pokorně, zatímco jim pravděpodobně odumírají ruce od nekonečného tleskání. Je to absurdní, vyčerpávající a dokonale filmové.

Bílý lotos miluje dekadentní party scény a Cannes jich nabízí nekonečně. Večeře začínající pozdě večer, dezerty se servírují po půlnoci, konají se rooftop parties, celebrity tančí na stolech a úspěch sklízejí francouzští hudebníci, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Croisette je během festivalu kombinací lesku, deliria a kolektivního nedostatku spánku.

Ráno po premiéře přichází realita v podobě tiskových konferencí. Novináři zde pokládají otázky o filmu, politice, kontroverzích i osobním životě a dost často bez jakékoliv diplomacie. Cannes už zažilo veřejné zhroucení režisérů, trapná mlčení i momenty, které vstoupily do filmové historie. A upřímně? Představa, že někdo z obsazení nové série Bílého lotosu udělá během press junketu katastrofální přešlap, působí téměř jako nevyhnutelný fakt.

O vítězích Zlaté palmy rozhodují malé skupiny lidí zavřené několik dní v intenzivních debatách. Legendy o hádkách, uražených odchodech a osobních konfliktech jsou v Cannes téměř folklorem. A i když se většina těchto dramat nikdy nepotvrdí, atmosféra paranoie kolem rozhodování je fascinující sama o sobě.

Poslední večer festivalu je směsí nervozity, ambicí a absolutního emocionálního chaosu. Nikdo dopředu neví, kdo vyhraje. Herci a režiséři sedí v sále a snaží se tvářit klidně, zatímco se během několika minut rozhoduje o kariérách, prestiži i budoucích smlouvách. Cannes umí být stejně opojné jako kruté, což z něj dělá možná nejdokonalejší lokaci, jakou kdy The White Lotus mohl dostat.