Dita Von Teese: Všichni bychom měli dělat, co milujeme, ať už to dopadne jakkoli

Se slovem glam, zkrácenou verzí glamour – označením krásy tak oslnivé, že z ní češtině dochází dech –, jsem se nikdy nesetkal tolikrát jako během pár dní, které předcházely focení cover story a interview s Ditou Von Teese. V produkčním e‐mailovém vláknu, které by nerozmotali ani pletaři kolekcí Métiers d’art od Chanelu, byl glam (tedy líčení a vlasy) tématem číslo jedna: Kdo se ho ujme? A pokud přijde na řadu až po rozhovoru, může během callu zůstat kamera vypnutá? Není divu. Ve slovníku by u výrazu glam klidně mohla být Ditina fotka. Třeba ta, co se právě objevuje na obrazovce přede mnou – umělkyně je na ní oblečená do kostýmu posetého tolika blyštícími se krystaly Swarovski, že bych naživo nejspíš potřeboval sluneční brýle.

V Praze odbíjí šestá večerní, v Los Angeles hlásí hodiny devět ráno. Dita sedí akorát znovu v maskérně. Včera fotila obálku česko‐slovenské Vogue, dost možná svou první obálku Vogue vůbec, ačkoli tím si není úplně jistá. Dnes je na pořadu dne kampaň ke kolekci spodního prádla, kterou sama navrhla.

U hvězd takového formátu se počítá se zpožděním. Čas rozhovoru je pouze orientační a vy jako novinář čekáte klidně i hodinu, zpravidla protkanou komunikací s agentem, který se pokouší svého klienta dostat ke callu a vás u něj mezitím udržet. Dita se připojuje na minutu přesně. Jak záhy zjistím, mluví klidným hlasem. Působí uvolněně. Není v žádné roli, natož póze, nedělá dramatické pauzy, nesnaží se vás uchvátit naučenými frázemi, a už vůbec nesklouzává ke klišé. Každou otázku zodpovídá tak nějak poctivě, jako by ji právě dostala poprvé v životě, a umocňuje ve vás pocit, že nepřišla dělat interview. Přišla si popovídat. Jestli se při tom písek v přesýpacích hodinách vůbec hýbe, nevím o tom.

Vlastně mě nepřestává překvapovat a těšit, že můžu v dnešní době dělat to, co dělám. Poslední velká burleskní hvězda, kterou znal celý svět, byla Gypsy Rose Lee, a to už je pěkně dávno. Když jsem začínala, neexistovaly žádné burleskní ikony, které bych mohla následovat. Vnímám to jako lekci v tom, že bychom všichni měli dělat, co milujeme, ať už to dopadne jakkoli. Dává to smysl?

No, hodně se proměnila už jenom během mojí kariéry a je skvělé si to uvědomovat. Ve třicátých a čtyřicátých letech dávala mužům možnost sledovat dívky, jak se svlékají, a poslouchat přitom sprosté vtípky bavičů. A ještě v době, kdy jsem s ní začínala já, to byla velice, velice specificky zaměřená a převážně heteronormativní pánská zábava pro velmi úzký okruh diváků. Dneska tvoří většinu z nich ženy a LGBTQIA lidé. Lepší vývoj bych si přát nemohla. Neustále se mě někdo ptá, jestli nesním o tom, že stále trvají čtyřicátá léta, a to tedy opravdu nesním. Stačí se ohlédnout za tím, čemu musely čelit tanečnice, které tu byly přede mnou, abych si uvědomila, jaké mám štěstí, že žiju v téhle době.

To kdybych věděla! Jak jsem říkala, dříve by mě ani nenapadlo, že bude tam, kde je nyní. O co se ale neustále snažím já, je posunovat ji na další a další úroveň, dělat show větší a větší. Občas mě někdo osloví s tím, že má malý klub a bylo by skvělé, kdybych v něm vystoupila, a já si vždycky říkám, jestli vůbec moji show někdy viděli. Protože mně jde hlavně o to, vrátit burlesce slávu velkých jevišť a dělat, co ještě nikdo nikdy nedělal. Přála bych si, aby to tak viděli i ostatní performeři. Aby nedělali jen to, co vidí u mě, ale hledali vlastní způsob, jak zanechat stopu a jak burlesku dostat dál. Vývoj probíhá jen díky lidem, kteří jsou inovativní a přistupují k věcem jinak.