John Galliano a Zara představují kolekci z neprodaného oblečení, v níž návrhář přepisuje pravidla

Když se letos v březnu rozkřiklo, že Zara zlanařila Johna Galliana, reakce byly všelijaké. Naštvání, kroucení hlavou i čirá zvědavost. Spojit největší fast-fashion řetězec na světě s člověkem, který pro tuhle generaci definoval haute couture? To prostě vzbudí poprask. Všechno to ale trochu utichlo minulý měsíc, když Galliano odpískal svou chystanou retrospektivu v newyorské Met. Důvod byl jasný. „Nadále nesu plnou odpovědnost za bolest, kterou v minulosti způsobila má slova,“ prohlásil v narážce na své antisemitské a protiasijské extempore z let 2010 a 2011, „zejména za zranění, které jsem způsobil židovské a asijské komunitě, a hluboce toho lituji... Také si uvědomuji a plně respektuji, že výstava oslavující mou tvorbu by mohla být pro některé lidi bolestivá.“

Galliano a jeho věci zkrátka budí emoce. I lidi, co jeho šaty v životě neviděli naživo, na něj mají silný názor. Možná i proto teď na kolekci pro Zaru dělá v klidu ateliéru ve vile v Boulogne-Billancourt, daleko od pařížských drbů. Paříž ho viděla na vrcholu, když skoro třicet let měnil pravidla módy, ale taky na úplném dně. Vyhazov od Diora dostal kvůli zmíněným výstupům, za kterými podle něj stály drogy a alkohol. (Dnes je Galliano už 15 let čistý.)

Když jsme se v červenci potkali, on měl na sobě volné kraťasy a úpletovou košili od Versace a o Met se ještě nemluvilo. Celá tahle tajná spolupráce se Zarou sice odstartovala letos v lednu, ale kořeny má už v roce 2022. Tehdy se poprvé potkal s Martou Ortega Pérez, šéfkou Inditexu, která má v Zaře tyhle kolaborace na svědomí. „Marta opravdu obrovsky podporuje tvůrčí procesy,“ říká mi k tomu Galliano. „A je doslova posedlá módou.“

Na podzim 2022 se tahle její posedlost promítla do výstavy fotografa Stevena Meisela ve španělské La Coruni. „Steven byl vždy jedním z mých největších podporovatelů při vizuálním ilustrování mé tvorby,“ vzpomíná Galliano. Byl to Meisel, kdo mu v roce 1994 nafotil klíčové portfolio pro americkou Vogue, což mu tehdy přihrálo peníze na jeho slavnou černočernou přehlídku. Galliano a jeho partner Alexis Roche letěli do Španělska právě kvůli Meiselovi, potkali tam Martu a „vztah začal vzkvétat,“ jak to sám popisuje. „A pak se mě zeptala, jestli bych neměl zájem o nějakou formu spolupráce.“

Co jí na to řekl? „Ne."

Zasměje se. Byla to první reakce, protože tehdy ještě pracoval jako kreativní ředitel Maison Margiela. Ale ten nápad mu v hlavě zjevně hlodal. „Kdysi dávno jsem vedl spoustu rozhovorů se svým drahým přítelem Alberem (Elbazem) a on byl vždycky hrozně nadšený z myšlenky udělat něco pro konfekci,“ vysvětluje. Když pak z Margiely v roce 2024 odešel, chvíli se držel stranou a jen v klidu zastřihával růže na venkově. S Martou si ale dál volali, občas zašli na oběd a u jednoho z nich jí předhodil nový koncept. Nazval to Re{form}. „A,“ vypráví Galliano, „ona okamžitě řekla: ‚Ano, pojďme do toho.‘“

Z toho oběda je teď reálná kolekce s dlouhým názvem Re{form} Zara Authored by the Couturier John Galliano. Právníci z LVMH pořád drží práva na jeho jméno jako značku, tak se to muselo nějak vyřešit. Ale ten název sedí. Galliano totiž nezačíná na čistém papíře. Bere hotové věci a předělává je. „Je to svým způsobem inovace – ta myšlenka vzít existující oblečení a dále ho zpracovávat,“ říká. „Nazval jsem to archivem Zary... ale co přesně v této zrychlené době vlastně znamená archiv?“

Popravdě to, čemu on říká archiv, bychom my ostatní asi nazvali prostě ležáky ze skladu. „V podstatě to byly kousky oblečení, které tam prostě ležely bez užitku,“ usmívá se. „Staly se z nich mé pracovní prototypy.“ Re{form} začal tím, že vzal obyčejné základy ze Zary, například vlněný kabát, saténové šaty, bavlněnou košili. S týmem to rozstříhali, otočili naruby, přetočili vzhůru nohama a udělali z toho originály. „Jak mohu změnit stávající formu, znovu ji vynalézt a nově ji reprezentovat?“ ptal se prý sám sebe. „Neexistovaly absolutně žádné hranice.“

Když mi popisuje, jak nad tím přemýšlí, úplně mu svítí oči. Finální modely bohužel nevidím, protože včera se dofotily a už letěly zpátky do Španělska, takže mi je ukazuje jen na fotkách. Vlněný kabát má ustřižený předek, kapsy posunuté dozadu, prodloužené klopy. Krajková košilka (podle něj „naprosto rozkošné letní šatičky“) se přeložila, nabrala a je z ní obrovské žabó. Z klasické košile zvětšené do velikosti XXXL udělal bundu s koženým potiskem. Kapsy překroutil, aby donutil tělo se v tom hýbat jinak. „Je to přesně to, co dělají hackeři, co dělají hudební DJs – samplování a digitální mixování,“ říká k tomu. „Je to gramatika dneška.“

„Dokázal bych z toho dostat ty téměř haute couture postoje a siluety?“ ptá se mě řečnicky. Jasně že jo. „Jsou věci, které mi zjevně kolují přímo v žilách.“

Když si dneska pustíte jeho staré přehlídky na YouTube, pořád z toho mrazí. A tyhle nové kousky pro Zaru fungují úplně stejně. Je v nich jeho střih, jeho barvy. „Nikdy jsem žádný nápad nebo kreativní koncept neopustil úplně,“ říká Galliano. „Stává se nedílnou součástí mé identity, součástí mého osobního podpisu.“ Najdete tam jeho typické šikmo střižené šaty, tyl padající jako staré vzpomínky i ulítlé klobouky jako vystřižené z němého filmu o Napoleonovi.

Když to oblečení předělával, začaly z něho lézt postavy – chlapi v krátkých fracích, ženské v nařasených šatech. Celé to připomíná bandu šviháckých rebelů z dob Francouzské revoluce, takzvané Les incroyables (Neskuteční). Ostatně právě jimi se inspiroval už na své absolventské přehlídce v roce 1984. Je to téma, ke kterému se vrací furt dokola. Rebelie skrz módu. „Vive la révolution,“ pronese naprosto vážně.

Spojit se se Zarou vlastně dává smysl. Ve vysoké módě už dobyl, co se dalo, tak proč nezkusit konfekci? Ukazuje to, jaký ve skutečnosti je: umí dělat čistou ruční práci haute couture, ale jeho vize zjevně táhne i davy. Pro spoustu lidí půjde o první šanci pořídit si od něj něco domů. (Ceny jeho vintage věcí totiž jdou do nesmyslné výše – v lednu se jeden jeho Dior prodal za víc než půl milionu eur. Tahle kolekce pro Zaru bude začínat na pár stovkách).

Marta Ortega Pérez k tomu říká: „Je to pro nás obrovská čest, že můžeme vůbec poprvé přinést Johnovo kouzlo takto širokému publiku.“ Galliano zase přiznává, že ho lákal ten zásah: „...mnohem větší a silnější dosah, než jaký jsem kdy v minulosti měl – je to zkrátka obrovské.“ Zázemí Inditexu ho prý dostalo, hlavně materiály a výrobu označil za „strhující“. Rozhodně k tomu prý nepřistupoval polovičatě. „Neměl jsem absolutně žádné úmysly svou tvorbu jakkoli zjednodušovat nebo podceňovat zákazníka.“

Tohle není žádná jednorázovka z nudy. Galliano bere prvních 30 let kariéry od školy po Dior jako první dějství. Margielu jako druhé. Re{form} je pro něj začátek třetího. Smlouvu má na dva roky a udělá čtyři kolekce.

Když jsem se ho zeptal, co od toho třetího dějství čeká, odpověděl jednoduše: „Chtěl jsem, aby to byla především zábava.“ A ty překopané věci z Re{form} zábavné jsou. Ale hlavně je to celé prostě incroyable.