Aňa Geislerová o laskavosti, sebehodnotě a zdravých pochybnostech

Mně vždy přijde zvláštní to dělení na ženy a muže, jako že by to mělo být nějak jinak pro ženu a jinak pro muže. Já myslím, že člověka obecně dělá silným, když ví, kým je, jaké jsou jeho hodnoty, ví, co má rád a co ne. Silným člověka dělá, když dokáže definovat sám sebe a disponuje nějakou formou sebereflexe. Silný člověk je taky ten, komu nejsou věci kolem něj lhostejné a je empatický.

Je to jeden z nejlepších reklamních sloganů, co znám. Jako silné heslo ho vnímám možná o to víc, že jsem nedávno viděla krátký film o jeho autorce Ilon Specht. V době, kdy ho poprvé použila, byl velmi odvážný a důležitý pro ženské hnutí. Znamená, že znáte svou cenu, že už nikdy nemůžete jít níž. Už nikdy neuděláte nic, co by vám ublížilo, a ani nedovolíte lidem, aby vám ubližovali nebo nebrali vážně váš hlas.

Jsou různé typy pochybností a některé z nich k životu potřebujeme – klást sám sobě otázky, což já nazývám pochybnostmi, je někdy zdravé. Ale jestli se bavíme o pochybnostech na téma třeba fyzické krásy nebo nějakého svého významu v životě a ve světě, tak to je proces, kterým si musí projít skoro každý. Spoustu pochybností získáváme od rodičů, od partnerů, od dětí. Ti všichni nás ale vlastně neustále učí. Já sama jsem se naučila zacházet s pochybnostmi překonáváním životních překážek a taky jsem si uvědomila, že pochybnosti, ty negativní a nekonstruktivní, vám v životě s ničím nepomůžou. Jen vás paralyzují.

To je dobrá otázka. Nevím. Ale mám pocit a to je můj oblíbený postřeh nebo poznání. A to je sebereflexe. Jsem schopná připustit, že stárnu, že je to nevyhnutelný koloběh života a že to tak je v pořádku. Jsem schopná i posoudit, že existují mnohem lepší herečky, než jsem já, mladší a talentovanější ve všech ohledech, a stejně tak jsem schopná vyhodnotit, že ten, kdo člověka posuzuje jenom z jednoho jediného hlediska, je vlastně sám dost omezený. Dívám se na svět tak, že nehodnotím, neodsuzuji a nezávidím, nebo závidím s láskou, protože bych si třeba taky něco přála, ale nejsem z toho kyselá. Hodnotím tam, kde to je konstruktivní a nevyhnutelné. Někdy je člověku těžko a smutno, třeba proto, že nějakou práci nedostane nebo nevyhraje nějaké ocenění, protože prostě vždycky je příjemnější být ten rychlejší, chytřejší, první. Ale doufám, že mám širší rozhled, když si uvědomuji, že na světě není všechno jenom pro mě. Když mě lidi hodnotí negativně, je to jejich právo a to stejné můžu dělat i já sama, ale většinou se tomu snažím vyhýbat. Takže sebevědomí je jednoduše o tom, že člověk musí trošku přemýšlet.

Člověk musí mít hranice, musí vědět, co prostě už nechce, co nepřipustí, co mu vadí. Musí se umět ozvat, říct, že tohle a tamto nechce. A umět v tom riskovat. Já nejsem moc diplomat. Někdy se to nevyplatí a někdy to naopak spustí fantastický řetězec událostí, které ve výsledku dávají perfektní smysl. Člověk se prostě nemá cítit špatně, ať už z něčeho, co udělal, řekl, nebo cítil. Každý by měl být hlavně věrný sám sobě a nejít proti svému vlastnímu svědomí – tím si zachovává sebeúctu. A někdy to obnáší i odmítnutí okolí. Ale život žijeme každý sám za sebe. Ne tak, aby byli spokojení ti okolo. 

Lekci? Nevím, sebevědomí je prostě proces, cesta. Většinou my sami na sebe jsme ti nejtvrdší nebo nejpřísnější, sami sobě největším nepřítelem. Ten, jak se říká, bydlí mezi našima ušima. Ostatním většinou přeji dobré věci a úspěch, zároveň dokážu pochopit i jejich trápení. A vždycky si říkám, že tohle musím mít i sama pro sebe – fandit si a nebýt na sebe tak tvrdá. Sebevědomí je o tom, že jsme si vědomi toho, kdo jsme, a laskavě o sebe pečujeme. Ale chce to velkou snahu a přichází to s časem. I já jsem zažila krutá léta sebetrýznění.

Já si myslím, že svým způsobem ano. Sebekrásnější člověk se nám nebude líbit, pokud bude krutý, nelaskavý nebo sobecký. A u ošklivého člověka jeho fyzickou stránku nevnímáme, když je nám s ním dobře a smějeme se s ním. Tak si myslím, že krása je někdy prostě jen matoucí aspekt. A teprve pokud se pojí i s laskavostí nebo moudrostí, je opravdová. Nicméně vnímání fyzické krásy se taky významně proměňuje a hraje v něm roli tolik kulturně společenských prvků, že se to prostě stále mění. Kdežto laskavost a empatie platí vždycky. Být krásný pro mě znamená být krásný člověk s krásnou duší.