Od vápna a síry k zázraku peroxidu. Stručné dějiny toho, proč nám při barvení ještě nevypadaly vlasy

Zajímavá barva vlasů je jednou z prvních věcí, které si lidé na druhých všimnou. Většina populace na světě má vlasy tmavé, takže když se někdo barvou vlasů odlišuje, hned k sobě přitáhne pozornost. Z toho důvodu už od starověku lidé přirozenou barvu svých vlasů vynalézavě vylepšovali medem, petrolejem nebo sírou. A občas šlo až o život.

Zatímco Peršanky toužily po havraních vlasech s namodralým leskem, kterou jim zajišťovalo barvivo indigo, Egypťanky si k módním nazrzlým odleskům pomáhaly henou. Římanky zase považovaly za ideální světlé vlasy. Bohaté ženy si účesy posypávaly zlatým práškem, chudší se zase odbarvovaly vápnem nebo citronovou šťávou, kterou potíraly kadeře a pak s odkrytou hlavou vysedávaly hodiny na prudkém slunci. Po zářivé blond vlasech toužily v šestnáctém století také Benátčanky. Vlasy si natíraly odporně páchnoucí směsí síry, medu a ledku. Asi nejkrušnější chvíle ale prožívaly ve středověkém Skotsku zrzky. Věřilo se, že majitelky ohnivých vlasů přinášejí smůlu, neboť se v nich skrývá ďábel. Pověry zatrhla až zářivě zrzavá britská královna Alžběta. Stará známá hena šla rázem znovu na dračku. 

Nadšené Evropanky vyzkoušely i další metody, které měly jejich vlasům vykouzlit požadovaný odstín. Pro zvýraznění hnědých vlasů používaly odvar z kaštanů, na světlou hřívu lipový květ a pro zrzavý tón vylouhované cibulové slupky. Rakouská císařovna Sissi spoléhala na odvar z ořechových slupek a „kondicionér“ z třiceti rozšlehaných vajec a francovky. Barvicí a česací procedura v Schönbrunnu zabrala celé dopoledne a asistovalo při ní šest služebných. 

První barvicí směsi začali holiči prodávat kolem roku 1800, jenže k opravdu fungujícím přípravkům cupitali po cestě plné nejhorších omylů. Některé směsi barvily vlasy dofialova nebo působily tak agresivně, že po nich klientům vypadávaly vlasy po hrstech. Do barev se totiž přimícháváno stříbro, petrolej i jedovaté olovo. Těm méně šťastným touha po barevné kštici přivodila i smrt.

Teprve v roce 1909 se ve Francii začaly vyrábět zázračné přípravky s peroxidem vodíku a amoniakem, které nikoho neotrávily a i vlasy po jejich aplikaci držely na hlavě. Až do třicátých let ale platilo, že vlasy si přikrášlují hlavně herečky a prostitutky. Slušné dámy se zbavovaly šedin potají. Teprve když na filmová plátna vtrhly peroxidové blondýny jako Jean Harlow nebo Marilyn Monroe, začali mít výrobci odbarvovačů prázdné sklady. 

Osmdesátá léta zase rozpoutala melírovací šílenství. I Madonna se tehdy přiznala k závislosti na barvení: „Zkoušet nové odstíny je posedlost!“ Jestli se také ráda měníte, vězte, že většina dnešních přípravků už vlasy nevysušuje. Anebo oprašte dávné triky: Tmavé vlasy oživte černým čajem, blonďatou hřívu heřmánkem a pro hedvábnou záři vsaďte jako parádivá císařovna na rozšlehaná vejce. A letošní hit? Nepřehlédnutelný odstín syté kobaltové modři, který nejvíc sluší brunetkám, nebo naopak jemnější tóny ledově modré, která skvěle ladí se  světlou pletí.