O řádu krásy

Zásadním přelomem v utváření západních ideálů ženské krásy představují 20. léta 20. století, vyprávěla mi v New Yorku historička módy Valerie Steele. Podle ní se právě v této době o slovo hlasitě přihlásila masmédia a hojně vznikaly módní magazíny pro ženy, které se již nenápadně podobaly těm z konce devadesátek, jež si mnozí z nás nadšeně kupovali. Širokému publiku tak začaly být předkládány obrazy filmových hvězd či topmodelek, ke kterým následně davy vzhlížely jako k náboženským ikonám, nadpozemským idolům. „Svrchované vzory ženství tehdy vystoupily z říše nedostupné vzácnosti a pronikly do každodenního života,“ prohlásil o této epoše francouzský sociolog a teoretik módy Gilles Lipovetsky. Mělo se za to, že nedílnou součástí prezentace ženské krásy a utváření ideálního typu „vysoké, štíhlé a vnadné blondýny“ byla nejen nadřazenost, ale i hluboce zakořeněná společenské hierarchie tříd, které měly dostatek času i prostředků k nadstandardní péči o svůj vzhled, a to prostřednictvím tehdejších beauty rutin a reklam. 

Nejvýraznější společenskou nerovnost v oblasti krásy jsem však během svých cest zaznamenal v Brazílii. Tato jihoamerická země je sice na oko zahalena v líbivém multikulturním kabátku a honosí se rasovou demokracií, ale k ideální společnosti — ve smyslu jednoty řádu a krásy —  má opravdu daleko. Zdejší ideály výrazně formoval evropský kolonialismus, teorie o nadřazenosti bílé rasy i vlna německých přistěhovalců, díky kterým se úkazy světlého fenotypu — blondýnky typu Gisele Bündchen — vyšplhaly na globální společenské výsluní. „Prachy zesvětlují,“ traduje se od doby, kdy světlé vlasy a pleť začaly propůjčovat ženám výhody, vyšší společenský status i moc. Místní mulatky, které opěvovala The Girl from Ipanema, začaly hromadně podstupovat proces nordizace, jak se v sociální teorii začalo říkat  hromadnému zesvětlování vlasů a pokožky. Kulturní historička T. F. de Oliveira Silva nebrala tento trend na lehkou váhu a hovořila dokonce o kulturní hegemonii blonďatosti, která ve společnosti působila rasovou selekci a nefalšovanou dívčí válku. Brazilští muži si totiž údajně za účelem manželství a vážných vztahů rádi vybírali blondýny se světlou kůží, kdežto černošky a míšenky měli jen pro zábavu.

„Co je všem lidem společné, je snaha stoupat po společenském žebříčku,“ prohlásil v knize s názvem Víc než nic renomovaný novinář a popularizátor vědy Robert Wright. Skutečný význam fenoménu „škrábání se vzhůru“ si však člověk neuvědomí ve své sociální bublině, ale až třeba během své záslužné práce ve favelách Ria de Janeira. Fyzická krása zde, jak jsem mohl poznat, představovala cenný estetický kapitál, který dokázal vytáhnout zdejší dívky z ulice až na samý vrchol společenského žebříčku (tak jako se stalo například v případě modelky Juliany Nalú). Krása ženám napříč společenskými vrstvami otevírala dveře, umožňovala získat lepší práci i partnera, aniž by za tím stála jakákoliv magie. Brazílie byla zkrátka dokonalým vzhledem posedlá — a už tehdy, někdy před deseti patnácti lety, bylo zatraceně těžké zaujmout. Pláže Ipanema a Leblon hýřily potenciálními modelkami, sambodrom se zase vlnil silikonem vylepšenými kráskami, které u plastických chirurgů uplatňovaly státem subvencované právo na krásu. Všeobecná přesycenost krásou tak zvyšovala tlak na estetické inovace, které by umožňovaly v tomto boji o pozornost vyniknout. Už tehdy se to projevovalo transgender modelkami, eskalovalo směsí cementu a lepidla v zadnicích a končilo neutuchajícím karnevalem lidských kuriozit, které hraničí až s přehlídkou obludností.

Prudký nástup sociálních médií otřásl nejen světem klasických médií (která dodnes hledají pevnou půdu pod nohama). Hierarchický řád společnosti se na sociálních sítích rozředil a jejich decentralizovaná a horizontální povaha rozpustila rozdíly mezi vysokým a nízkým, profesionály a amatéry, minulostí i budoucností. Člověk, který na sítích doslova vyrostI, se ve virtuálním prostředí dnes cítí jako ryba v nekonečném moři inspirace, a evoluci médií přitom nijak nezohledňuje. Jenže ideály krásy, které se po sítích šíří, nemají trvanlivost uměleckých slohů. Valí se totiž extrémně rychle, podobně jako sociální epidemie, a pokud nejsou bleskově podchyceny kosmetickým průmyslem, případně influencery, v hlubinách sítí neuvěřitelně rychle propadnou. „Zachytit aktuální vzory ženské krásy je těžké,“ upozorňuje socioložka Abigail Saguy, aby vzápětí dodala: „V tu samou chvíli totiž hrozí, že přestanou platit.“ Snaha přizpůsobit se novým, neustále měnícím se beauty trendům tak může být frustrující, zvyšuje se nesoulad mezi reálným a ideálním egem... Pravda, nejnovější aplikace, které překlenují propast mezi skutečností, make-upem a nadreálným ideálem, mají k dispozici všichni, ovšem jen ti „skutečně privilegovaní“ si mohou dovolit estetické operace tak časté, že na příští gala nevynesou stejné tělo nebo obličej.