Od poezie k designu: Arthur Rimbaud a české sklo v Africe

V mém životě se odehrálo již mnoho těžko vysvětlitelných náhod, ale ta následující opravdu stála za to. Večer po návštěvě Designbloku mě na stránkách s recyklovanými knihami zaujal bezmála třináctisetstránkový životopis Rimbauda od Jeana-Jacquese Lefrèrea. Knihu jsem po obdržení otevřel na náhodném místě a oko mi padlo na zmínku o objednávce skla z Česka. „Prosím“? podivil jsem se v duchu a začal vážně uvažovat o návštěvě očního lékaře. Ještě předtím jsem se ale pro jistotu trochu porozhlédl po archivech…

V srpnu roku 1880 zaklepal v kanceláři Alfreda Bardeyho v Adenu vysoký, štíhlý Francouz s pronikavýma šedomodrýma očima. Jmenoval se Jean-Nicolas-Arthur Rimbaud a v Evropě byl považován za vidoucího a předčasně zralého básníka, který zmizel neznámo kam. Část svých rukopisů Rimbaud spálil na rodinném statku v Roche, kde psal Sezonu v pekle, a opájel se vizemi exotických krajin. Nyní stál na pobřeží Rudého moře v pekelně rozpáleném Adenu a žádal o práci v obchodní společnosti. Bardey ho nejprve přijal na pozici dozorčího ve skladu kávy a později jako zástupce firmy, kterého vyslal do pobočky v Hararu, v Habeši.

Rimbaud se brzy stal efektivním a neúnavným obchodníkem. Mezi lety 1881 a 1891 několikrát putoval na lodi i se svými karavanami velbloudů mezi Adenem a Hararem, převážel kávu, slonovinu, kadidlo a střelný prach. Po ukončení spolupráce se společností Bardey & Cie se rozhodl osamostatnit. V roce 1888 si přímo v Hararu otevřel vlastní obchodní společnost zaměřující se na import a export – Rimbaud, négociant à Harar. 

Až do poslední třetiny 19. století se t’ej – etiopská medovina – vyráběla v klášterech a její popíjení bylo výsadou panovníků a církve. T’ej byl podáván při korunovacích, náboženských rituálech i diplomatických setkáních jako „božský“ nápoj, který symbolizuje čistotu a požehnání. Během vlády Jana IV. Etiopského (1837–1889) se tento královský nápoj začal šířit mezi měšťanské vrstvy, které do té doby popíjely t’alla, „pivní“ nápoj ze zkvašeného ječmene. 

Jan IV. podporoval tradiční včelařství a výměnný obchod mezi hararskou vysočinou a trhy v Tigraji a Šewě. Zlepšení dopravních cest umožnilo dostupnost medu a ve velkých městech jako Gondar, Adwa či Harar začaly v 70. a 80. letech 19. století vznikat městské hospody (t’ej bet), které se proměnily v centra společenského života. Nové měšťanské vrstvy si popíjením prestižního nápoje potvrzovaly status, který podtrhovaly i speciální skleněné nádoby birillé, v nichž byl t’ej minimálně od 14. století podáván. 

Skleněné, baňaté karafky birillé nahradily tradiční hliněné nádoby a umožnily vizuální prezentaci nápoje. „Jantarově zlatý t’ej se stal estetickým i společenským symbolem,“ tvrdí historik Ian Campbell.” Právě tato vizuální průzračnost z něj učinila společenský nápoj nové éry.

Rimbaud žil, oblékal se, a dokonce i mluvil jako domorodý obyvatel Hararu, a tak mu nedostatek nádob na popíjení medoviny nemohl uniknout. V Habeši neměli s výrobou skla zkušenosti, a tak se Rimbaud pravděpodobně obrátil na prověřené české výrobce, kteří podle historika Campbella dodávali do země sklo od 80. let 19. století. Podle některých pramenů se v inventáři firmy Bardey & Cie roku 1888 objevuje svědectví o „birillés de Bohême“ v počtu cca 2600 kusů. První Rimbaudovu objednávku tvořily jednoduché, čiré nádobky z foukaného skla. O rok později přešel Rimbaud od pouhého dovozu k vlastní designérské produkci, se kterou se s největší pravděpodobností obrátil na sklárnu Verrerie du Moulinet v rodném Charleville. 

V dopise adresovaném spolupracovníkovi Alfredu Ilgovi dne 1. července 1889 píše: „Birillé byly vyrobeny podle mého návrhu a pokynů; podobné se na trhu nevyskytují.“ „Tato Rimbaudova várka, která si získávala stále větší oblibu mezi milovníky karaf a dekantérů, vynikala listovým dekorem a sklem odolným vůči rozbití. Rimbaud měl nos na módní trendy, a tak – jako kdysi „obarvil“ samohlásky – dodal na trh nádobky barevné: modré, žluté, zelené, fialové.“

Rimbaud svými birillé doslova zaplavil trh – 500 kusů z jeho třetí série si objednal i císař Menelik II. pro potřeby svého dvora v Šewě.

Mnohé indicie nasvědčují tomu, že Rimbaudova první objednávka birillé pocházela z Čech. Na 100 % to sice tvrdit nemůžeme, ale ve sbírkách Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou se mi podařilo objevit karafky od firmy Riedel (1880–1890), které tvarem připomínají právě zdobnou formu birillé. V průběhu 19. století bylo zboží českých skláren silným vývozním artiklem a velké domy (Harrach, Riedel aj.) vyráběly jak luxusní dekor, tak sériové duté, foukané sklo typu baněk, karaf či dekantérů, z nichž birillé stylově vycházelo. Drobné karafy z Čech nesly zpravidla označení „orientální“ a převážely se Suezským průplavem do Adenu, odkud se karavanami rozvážely hlouběji do afrického vnitrozemí.

„České sklo se zřejmě dováželo ještě před Rimbaudem,“ podotýká Abel Assefa, ředitel muzea Yimtubezina, v němž aktuálně probíhá výstava Příběh birillé v Etiopii. „O dovozu českého skla svědčili především doboví evropští cestovatelé,“ dodává pro změnu historik Ian Campbell, v jehož pětatřicet let sestavované sbírce se skví i několik birillé z Čech. Pokud toto vše vezmeme do úvahy, pak je skutečně možné, že z českého skla možná medovinu popíjel i sám Arthur Rimbaud, jehož básnickým manifestem bylo „rozrušování všech smyslů“.