Jak jsem si zkrátila čas na telefonu o třetinu a proč se mi žije líp

Začátkem letošního roku jsem přečetla knihu, která mi změnila život: How to Do Nothing od Jenny Odell. Poprvé vyšla už v roce 2019 a darovala mi ji kamarádka a kolegyně krátce poté (děkuji, Emily Chan). Dlouho jsem se přečtení ale bránila, protože jsem si myslela, že půjde o klasickou self-help literaturu, která mi poradí odjet na venkov, přestěhovat se do jurty, jíst jen to, co jste si vypěstovala na vlastní zahrádce, a místo Netflixu se dívat večer na hvězdy. Jenže omyl, tohle právě Odellina kniha nedělá. Ve skutečnosti je to spíš krásně napsaná knížka maskovaná jako rádce pro život. Jenny Odell je umělkyně, spisovatelka a akademička, která pomocí příkladů ze současného umění rozebírá, jak funguje ekonomika pozornosti a jak nás udržuje závislé, roztěkané a permanentně pohlcené obrazovkami.

Rozhodně nečekejte knih plnou návodů a tipů, jak se odpoutat od obrazovky. Spíš vám pomůže změnit způsob, jakým přemýšlíte o tom, co vás v digitálním prostoru rozptyluje. Reklamy, které blikají v rohu, aby přitáhly vaši pozornost. Aplikace navržené tak, aby vás udržely v nekonečném scrollování. Notifikace, které na vás vyskakují, než si vůbec ráno stihnete dojít vyčistit zuby. Od té doby, co jsem ji dočetla, si dokonce mnohem víc uvědomuji, jak se svým telefonem zacházím. Je v pořádku ho používat, když opravdu něco potřebujete vyřídit, ale co když vlastně nic nepotřebujete? Proč bezmyšlenkovitě sahám po telefonu a najednou plavu v proudu obsahu, když nemusím?

Díky tomu jsem si třeba uvědomila, proč mi tolik vyhovuje aplikace Letterboxd. Je nenápadná, tmavá, bez notifikací. Když si ji otevřu, můžu ji kdykoli snadno zase zavřít. Stejně tak jsem přehodnotila svůj vztah k Duolingu. Tato aplikace je navržená tak, aby vás udržela v pozornosti – chcete si udržet denní rytmus, porážet ostatní v žebříčku, připomíná se vám, když ihned nereagujete. Ale já jsem si řekla, že ji můžu používat, jen když se mi chce. Ne pokaždé, když mi zelená sovička pošle smutný obličej, protože jsem se jeden den nepřihlásila. To je moje malá vědomá forma odporu.

A pak je tu čas strávený na obrazovce. U mě to bylo průměrně dvě a půl hodiny denně, ale všimla jsem si, že když ten čas snížím, cítím se výrazně lépe. Vypnout všechny notifikace mi přišlo moc drastické, protože někdy si je ráda jen tak projíždím a udělám si poznámku, komu mám odepsat. Přepnout telefon do černobílého režimu, což je prý „brutálně efektivní trik“, mi zase přišlo příšerně depresivní. Zkoušela jsem telefon schovávat nebo otočit displejem dolů, ale stejně jsem si pořád říkala, jestli mi něco neuniká. A tak jsem ho zase brala zpátky do ruky. Nakonec jsem ale našla až úsměvně jednoduchý trik, který na mě funguje: snížím jas obrazovky na minimum, když telefon nepoužívám.

Možná to zní banálně, ale dovoluje mi to mít telefon vedle sebe jako takovou zvláštní emocionální berličku, třeba když pracuji, ale notifikace už mi nerozsvěcují displej. Dřív mě každé zablikání přitáhlo, aniž bych si to uvědomila. Teď je prostě nevidím. Když si pak chci udělat pauzu, vezmu si telefon vědomě do ruky, jas si trochu zvýším a projdu si, co potřebuji.

Stalo se mi někdy, že jsem kvůli tomu zmeškala hovor? Ano. Ale jsem mileniálka, po telefonu skoro s nikým nemluvím a většinou to byly stejně jen spamy od poskytovatelů telefonních služeb nebo prodejců energií. A že někdy přehlédnu zprávu? To se mi občas taky stává, ale většinou si ji přečtu maximálně o hodinu později a svět se kvůli tomu nezboří. Samozřejmě chápu, že mám určitou výhodu: nemám děti, o které bych se musela starat, ani rodiče, kteří by mi mohli volat, kdyby se něco stalo, a také nemám práci, kde bych musela neustále vyřizovat hovory. Tyhle situace mě třeba ještě čekají. Ale zatím si ten telefon opravdu mohu dovolit odložit. A pokud jste na tom podobně, zkuste to taky.

Dnes mám průměrný čas na telefonu kolem hodiny a půl denně, což mi zatím přijde akorát. Beru si ho do ruky vědomě, nejen ze zvyku nebo zvědavosti, a občas to vede k vtipným situacím. Nedávno mě třeba Emily, ta stejná kolegyně, která mi kdysi darovala knihu, přistihla, jak zírám na skoro černý displej, a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Proč? No prostě, někdy zapomenu jas zase zvýšit a hned mi to nedojde. Přesto jsem ale vděčná. Ty věčné pohyby hlavou od laptopu k telefonu, jen abych viděla nějakou přeposlanou zprávu nebo zbytečná upozornění, jsou už doufám minulostí a moje mysl je o poznání klidnější.