Město skrz zelené brýle

Město přináší obrovský horizont možností, až to občas přehlcuje. Jejich nabídka i tak občas nestačí a chceme víc. Někdy, z přesycení běžnou městskou selekcí à la kavárny, restaurace, bary, instagram a tinder, hledáme další příležitosti a nová, ještě nezmapovaná prostředí. Právě při procesu hledání novostí, se můžeme vrátit k aktivitám, které sice známe od předchozích generací, ale nikdy jsme si ani nepředstavili, že by se týkaly i nás samotných. Pár let nazpět bylo cool z měst odcházet a kupovat si nemovitosti na vesnicích. Teď to vypadá na plánovanou zelenou renesanci městského prostoru: světem se (údajně ze Západu) šíří trend urbanistického zahrádkářství. To by znamenalo, že už je zas tak nechceme opouštět, jako spíš “zazeleňovat” a zlepšovat životní podmínky v nich.

Tenhle trend se, jako pousta dalších, přisuzuje milleniálům. Tady bych poprosila o prominutí, protože i já patřím do generace, která se spíš než s motykou, potkává s její anglickou verzí, hoe. Ale zjednodušování celé jedné generace tím, že inklinujeme k rostlinám, protože nemáme ani na děti, ani na domy, bych při nějlepším označila jako krátkozraké. Naše generace se, občas možná neobratně (kelímky na kafe jsou kauza!), zajímá o ekologii a udržitelnost, prý i víc než ty předchozí. Tohle uvědomnění si důležitosti lokálně a eticky vypěstovaných potravin ještě bude potřeba cizelovat, ale směr je správný. Radši, než snažit se prostoupit šedou zónou agrobyznysu, doporučuju si aspoň něco ze svých každodenních potřeb zajistit sám. Chutná to líp, je to zdravější a při každém úspěšném vypěstování budete mít pocit level upu jako Mario.

Jasně, idea a realita zeleného snu, jsou dvě různé věci. Ve městě pracujeme s omezeným prostorem i časem. Každá snaha a rostlina ale mají smysl. Já osobně bych taky ráda měla designový pasivní dům na samotě, dva vlky, někoho jako Jason Momoa (případně Willy Cartier) a půlku lesa k němu. Nebo ekostavbu mezi karibskou pevninou a pláží. Jsou to ale jen představy, s životem ve městě navíc neslučitelné. A být mimo něj a mimo kontakt s “kulturou a civilizací,” které představuje, je zatím hranice, kterou nemám odvahu přejít. A tak si aspoň v tichosti pěstuju: levandule za Francii, rozmarýn za Itálii, šalvěj za hezký sny…

Rekreace zelení ve městě je potřeba. O to líp, pokud jde o zeleň vlastní. V životě mezi obrazovkami je zdravé mít i něco hmatatelnějšího. Navíc pěstování čehokoliv (řepka výjimka potvrzuje pravidlo) je v souladu s lidskými tvůrčími potřebami. A k tomu, co si vypěstujeme, máme vždy trochu jiný vztah než ke koupenému.
Dá se začít jednou rostlinkou bazalky nebo máty na parapetu, ale megalomanství se v tomhle ohledu cení víc. Pro ty odvážnější doporučuji dohledat si další možnosti zahrádkaření kolem sebe, třeba pomocí digitální mapy lokací komuniktních zahrad a komposterů v Česku i na Slovensku od organizace Kokoza.