V Alpách s elektromobilem EQC od Mercedes-EQ, který se o vás postará

Kdy naposledy jste měli pocit, že je o vás postaráno? Mám na mysli ten pocit blaha, co hraničí s proviněním. Neměl bych taky něco dělat? Aspoň něco? Já minulý týden. S přítelem jsme vyrazili na týdenní dovolenou do rakouských Alp, a zatímco on řídil a naše paní Pejska pokojně podřimovala natažená přes zadní sedadla, já se bořil do sedadla, co mi masírovalo záda, div, že jsem nepředl, a okem jsem při tom jezdil po palubní desce a pak i celém interiéru zapůjčeného elektromobilu EQC. Hezčí a pohodlnější auto, aby pohledal.

Měřím téměř dva metry, takže jsem měl vždy za to, že ať už řekl „cesta je cíl“ kdokoliv, musel to myslet jako vtip. Díky tomuto autu jsem svůj názor přehodnotil během několika desítek minut. Za těch pár dní, co jsme s ním strávili, se stal čestným členem naší rodiny, s nímž jsme se posléze jen velmi neradi loučili. Z pozice někoho, kdo ví o automobilech jen o kapku více, než že mají čtyři kola, se vám pokusím vysvětlit proč.

„At first I was afraid, I was petrified,“ linul se z božího surround soundsystému Burmester hlas Gloriy Gaynor, zatímco jsme za úsvitu vyráželi z Prahy, a já se v jejích slovech nacházel. Tohle pro mě bylo dvojité poprvé: poprvé dovolená v Alpách a poprvé s elektromobilem. Abyste plně pochopili zdroj mého strachu, je třeba napsat, že nejsem člověk, který vidí sklenici z poloviny prázdnou, ani z poloviny plnou – jsem člověk, co ji pravděpodobně stačí rozlít dřív, než si všimne, kolik v ní té vody vlastně je. Kdybyste viděli hororové scénáře, co se odehrávají v mé hlavě, už byste nikdy nespali klidně. Budeme mít dost příležitostí auto dobít? A co když nám chcípne v horách uprostřed bohem zapomenutého kraje? Co pak!?

Auto bylo nastavené tak, aby do cíle dojelo minimálně s 10 % baterie, tedy s dojezdem asi 36 kilometrů, který jsme bleskurychle pro klid duše přenastavili na 20 %. Moc jsme totiž nesázeli na to, že budeme mít možnost na farmě nabíjet. Jak jsme během předchozí komunikace zjistili, naši hostitelé neuměli ani slovo anglicky a my zase ani slovo německy, takže se mi z představy, že s nimi řeším dobíjení elektromobilu, rosilo čelo. Naštěstí byla nakonec dobíjecí stanice hned ve vedlejší vesnici. Četl jsem, že v Evropě jich je přes 200 000. Aspoň v Rakousku byly prakticky všude. Při „tankování“ elektřiny jsme využili karty Mercedes Me Charge, díky níž není třeba nic moc řešit, nepotřebujete žádný další čip, žádnou další registraci. Například v České republice s ní můžete nabíjet u stanic E.ON, PRE a do konce roku by měl přibýt i ČEZ. Už si nejsem jistý, které nabíjecí stanice jsou partnerskými v Rakousku, ale až na jednu jedinou výjimku nám kartu přijaly všechny, co jsme vyzkoušely.

Navigaci už jsem zmínil, ale zmíním ji znovu. Má stále aktualizované dopravní informace, díky čemuž se na ni můžete spolehnout. Vlastně byste i měli. Během našich prvních třech dní v Rakousku pršelo tolik, že se zvedla voda a zaplavila několik měst a vesnic, tu naši nevyjímaje. Bydleli jsme sice na kopci, ale z několika stran odříznutí, což by nás za jiných okolností stálo nervy. Záplavy v rakouských Alpách totiž znamenají, že musíte občas udělat stokilometrovou objížďku, abyste se dostali k 10 kilometrů vzdálenému cíli, a tak bylo potěšující díky aktualizované navigaci vědět, kudy každé nekonečně dlouhé a nekonečně krásné pohoří objet. Jednou jsme navigaci neuposlechli a doplatili jsme na to půlhodinovou ztrátou času. Bohužel, jestli tohle auto něco neumí, pak plout po vodě, ale co, nikdo nejsme dokonalý.

Bylo to nepochybně právě díky autu, že jsem se i během záplav cítil tak v bezpečí. A cítil jsem se díky němu bezpečně i na serpentinách. Výšek se děsím víc než košů s výprodejovým zbožím, takže když nám paní u mýtné brány po zaplacení vrazila do rukou žlutý leták s tučným nápisem „Serpentine: A Touch of Heaven (and Hell)“, zapřel jsem se nohama a pevně chytnul madla. (Protože to by mě při pádu z Großglockneru určitě zachránilo.) Pravda, chvílemi jsem měl pocit, že mě přítel, jehož jsem konstantně upozorňoval, ať zpomalí, přestože jel sotva třicítkou, vysadí u cesty a řekne, ať jdu dál po svých, jenže EQC je jedno z těch aut, které ve vás přirozeně vyvolá důvěru, a ať už se děje cokoliv, bojíte se s ním vždy o něco méně, takže jsem vyváděl spíš ze zvyku.

Vsadil bych se, že nejednou automobil uklidnil i přítele, třeba při parkování, což jsou takové jeho serpentiny. EQC má 360stupňovou kameru, díky níž vidíte na středové obrazovce vše v okolí auta, a parkování je tak téměř směšně snadné – úplně jako byste hráli GTA.

A kdyby se přece jen něco stalo? Pokud by tedy nešlo o zmíněný pád z nejvyšší hory Rakouska, stačilo by zmáčknout tlačítko SOS na stropě a záchranné složky by byly na cestě k nám. To naštěstí nebylo potřeba. Hned vedle je tlačítko ještě jedno – Mercedes Me – pro případ, že by se vám třeba vybila baterka, nebo se stalo něco podobného, co sice neohrožuje váš život, ale ani ho to zvlášť nezpříjemňuje. To jsme využili jednou, když nám auto oznámilo, že došla chladicí kapalina. Z auta se ihned ozval hlas česky mluvícího operátora a ten nás objednal do nejbližšího servisu, což ještě umocnilo pocit, že je o mně naprosto postaráno.

Tolik k bezpečnosti naší. Pokud jde o bezpečnost ostatních, měl bych vás varovat. Elektromobil EQC je tichý. Velmi tichý. Nikdo o vás neví. Občas je potřeba zatroubit. Anebo můžete pochopitelně jako my na jedné asfaltce mezi poli pár desítek metrů popojíždět krokem, protože nechcete troubením způsobit infarkt postaršímu páru, co vyrazil na procházku a nemá nejmenší tušení, že ho pronásledujete jako černé svědomí.

Jak jsem už zmínil, celou cestu řídil přítel. Já byl příliš vytížený změnami podsvícení interiéru a úpravou vzhledu obrazovek podle nálady, případně rozrušeným počítáním zbytečně ostrých zatáček v serpentinách, které vedly k našemu cíli, eventuálně k smrti. Z toho, co během jízdy říkal, jsem nicméně vytušil, že auto prakticky řídí za vás. 

Už vás svým básněním nebudu dlouho zdržovat, slibuju, jen jsem si ještě vzpomněl, jak moc mě bavil multimediální systém MBUX (Mercedes-Benz User Experience), který je intuitivní a inteligentní, ať už ho ovládáte dotykovou středovou obrazovkou, touchpadem na tunelu, u volantu (s tím jsem si pochopitelně za jízdy nehrál), anebo dokonce hlasem. Stačí říct „Hej Mercedesi!“ a můžete ústně zadat cíl navigace, snížit teplotu v autě, pustit požadovanou stanici na rádiu, dokonce si i nechat povědět žert. („Jaké je nejlepší terénní auto? No přece to služební.“) Vtipy jsou tak nějak vtipnější, když je vypráví umělá inteligence.

Elektromobil EQC má výkon 400 koní, a to okamžitý, a váží 2420 kilogramů, takže je třeba počítat s delší brzdnou drahou. Co ještě dodat? Snad úplnou třešinku na tomhle neodolatelném dortu: V České republice s elektromobilem nepotřebujete dálniční známku.

Vlastně jedinou nevýhodu jízdy s EQC jsem objevil až po jeho vrácení: Jakmile jsem po něm nasedl do – dejme tomu – běžnějšího vozu, okamžitě se mě zmocnil pocit, jako bych jel autem složeným z Ábíčka. Stejně jako v případě Großglockneru je i v případě automobilů cesta dolů plná strachu...