Milán, jak ho (dost možná) ještě neznáte

Doslova přes ulici od baziliky Santa Maria delle Grazie, jejíž jídelnu zdobí slavná freska Poslední večeře, leží turisty opomíjený, avšak neméně kouzelný kus milánské historie: maličká vinice, kterou renesančnímu muži daroval milánský vévoda roku 1498. Vinice se rozkládá ve vnitrobloku domu rodiny Attelani, zatímco v části jeho přízemí objevíte půvabné malé muzeum s artefakty z doby, kdy tu da Vinci skutečně bydlel. Důvod, proč si toto místo zamiloval, pochopíte záhy: ač se nachází v rušném velkoměstě, sálá z něj extrémní klid. Mimochodem, necelých 20 řádků „Leonardova vinohradu“ bylo obnoveno v roce 2015 — s maximální snahou o autenticitu (včetně vysázení původní vinné odrůdy Malvasia di Candia Aromatica).

Casa Attelani se chlubí zajímavou historií již od svých renesančních počátků, avšak ve 20. letech 20. století byly interiéry kompletně přestavěné. Za rekonstrukcí stál významný architekt Piero Portaluppi (a jak zjistíte z pohlednic v muzejním obchodě, jeho majestátní paláce jsou v centru Milána téměř na každém kroku). Dnes se v domě kromě muzea a příjemné kavárny nachází také několik bytů, které si můžete pronajmout i krátkodobě.

Když už je řeč o Portaluppim… pokud rádi nakukujete do meziválečných vil vyšších vrstev, určitě si nenechte ujít tento art deco klenot, který se ukrývá ve velkorysé zahradě kousek od centra. Portaluppi jej navrhl pro průmyslníka Angela Campiglia, jeho ženu a její sestru v roce 1932; o bohatství zadavatelů vypovídají nejen použité materiály a prostornost reprezentativních i osobních prostor, ale také fakt, že právě tato vila, jako jedna z prvních soukromých staveb v Miláně, oplývala vlastním bazénem.

Po smrti majitelky Giginy Necchi v roce 2001 byla dechberoucí stavba věnována FAI (památkový fond) a zpřístupněna veřejnosti. Vilu je tak v současné chvíli možno navštívit s průvodcem i bez, v nabídce se nachází i pár tematických procházek (například půldenní stopování života sester Necchiových včetně jejich oblíbeného modisty či baru, kam prý rády chodily na aperitivo). 

Jedním z důvodů, proč jsem si Milán zamilovala, je způsob, jakým zde na vás dýchá velkorysost, vkus a bohatství („móres,“ prohlásil by jeden můj slovenský přítel) města i jeho obyvatel. Dokonce i těch mrtvých — hlavní milánský hřbitov je totiž vskutku monumentální. Zdejší kamenická a umělecká díla a zkoumání funerálních trendů snadno způsobí, že se tu na delší chvíli zapomenete. A pokud nehodláte po zdejších 25 hektarech bloumat bez cíle, zkuste pátrat po místech posledního odpočinku vlivných: slavná je třeba hrobka rodiny Campari s komplet sochařsky pojednanou bronzovou Poslední večeří. Odpočívá tu i futurista Marinetti, architekt Gio Ponti nebo dramatik, aktivista a držitel Nobelovy ceny za literaturu Dario Fo. Hřbitovní správa zdarma nabízí i komentované prohlídky, jsou však dlouho dopředu zamluvené, tak si tu svoji raději včas na webu naplánujte.

Při obhlížení hrobů jednomu snadno vyhládne, což skvěle řeší nedaleký La Sala Bistrot, podnik s jednoduchým, ale kreativním a skvěle zvládnutým menu. Sympatický someliér Carlo Maldotti tu zkušeně servíruje špičkovou nabídku vín z Itálie a Francie, takže oběd si tady s chutí protáhnete…

Jestli už jste oběhali Triennale i muzea v centru, dopřejte si ještě procházku směr Porta Genova. Na místě někdejší továrny strojírenských magnátů objevíte muzeum, které stojí z mnoha důvodů za návštěvu. Krátkodobé výstavy se tu věnují ikonám moderního a současného umění a fotografie (uctívají se zde jména jako Mondrian, Capa, Chagall či aktuální surrealisti nebo tu můžete navštívit stálou sbírku Global Milan.The World Seen from Here). Vystoupat z dolního vestibulu do patra, rozhlédnout se a zkoumat, jak na vás prostor, který se zrodil z pera britského architekta Davida Chipperfielda, působí, je zážitek sám o sobě (na mě aspoň funguje i opakovaně, ale nejlepší je to napoprvé, tak vás ušetřím bližšího popisu, abych vás nepřipravila o moment překvapení).

Kdo ještě nemá kultury dost, může zamířit do nedaleké Fondazione Prada, kde až do 23. července běží unikátní výstavní projekt Cere Anatomiche spojující historické voskové modely ze sbírky florentského vědecko-technického muzea La Specola se zneklidňující kreativitou filmaře Davida Cronenberga.

Dostat pod kůži cizí město nejen díky kultuře, ale také místním podnikům, kde se vždycky cítíte jako doma, je skvělý pocit. V Miláně na mě takto stoprocentně účinkuje enoteca/naturale, bistro a vinný bar nacházející se nedaleko Mudecu a milánských Navigli (kanálů). Na rozdíl od turistických pastí, které jej obklopují, je toto místo, které bych chtěla mít za rohem i v Praze. Disponuje totiž krásnou zahrádkou a skvělou atmosférou uvnitř; nabízí menu postavené na pár jednoduchých, často obměňovaných jídlech – k tomu prosté, zato návykové tapas (naložené nezralé meruňky peschiole jsou objevem roku). A samozřejmě širokou nabídku naturálních vín, kterou je fajn se propíjet. 

V okolí Dómu vás nadchne elegantní La Brisa (mají tu vynikající business lunche a příjemnou zahradu), případně doporučuju zajít pokochat se do gastronomického paláce Peck, tradičního lahůdkářství s restaurací a českou stopou. Řezník Franz Peck, který jej v roce 1883 založil, pocházel z Prahy, a jeho gastronomické i obchodní schopnosti z jeho podniku brzy udělaly dodavatele královského dvora a mekku milánských gurmánů. Vlajkový obchod na Via Spadari je dodnes kultovní institucí, která majestátností a naleštěností své nabídky převyšuje i své vídeňské, respektive pařížské analogie typu Meinl am Graben nebo Le Bon Marché.

Pokud se ocitnete u Milano Centrale, což je mimochodem taky výletní cíl per se, monumentalita tohoto nádražního kolosu ve stylu art deca mě nikdy nepřestane fascinovat a drtit zároveň, přesně jak to autoři zamýšleli. Zajděte do Røst, malého bistra pracujícího s obyčejnými surovinami s neobyčejnou kreativitou. Na aperitiv nebo night-cap je zase jako stvořený nedaleký Bicerín, útulný champagne bar, kde jeho majitelka Iris Romano s unikátní pohostinností servíruje bublinky od malých producentů i velkých domů. 

A i když zrovna nefandíte fotbalu, doporučuju zajet na západní okraj Milána, na legendární San Siro, takříkajíc dokud je čas. Nad ikonickým betonovým kolosem pro 80 000 diváků, o který se dělí AC Milán s Interem, se totiž už několik let vznáší otazník stran jeho dalšího osudu. Důvod? Budova z roku 1925 již ani jednomu z domácích klubů nevyhovuje a počítá se s plány na její demolici, jakmile se vedle postaví stadion nový.

Post-moderní mix brutálního majestátu, napětí a vtipu, který budova vyzařuje, trefně zachytil Edwin Heathcote v článku pro Icon: „Design je téměř středověký svou surovostí, jeho masivní válcové nohy zároveň slouží jako schodiště. Výsledek připomíná středověký hrad: zeď s baštami, které slouží jako konstrukce i pro pohyb v ní. Prvky, které by mohly působit těžkopádně, jsou namísto toho zjemněny točitými výřezy, díky nimž věže vypadají jako obrovské pružiny vinoucí se vzhůru ke střeše. Tento efekt dodává budově pocit permanentního napětí, jako by se celá měla náhle odrazit vzhůru k nebi, jakmile padne gól. Když se budova plní nebo vyprazdňuje, pohyb diváků působí jako závratný vír, vytvářející skoro až hmyzí dojem pohybující se a spolupracující kolonie.“ Pokud by vám však nestačilo obdivovat betonové pružiny zvenčí, můžete vyrazit dovnitř do muzea stadionu nebo na jednu z komentovaných prohlídek.

Pro opravdové fanoušky betonu se ale nabízí ještě možnost přesunout se o kousek dál na západ, na předměstí Baggio, kde leží Instituto Marchiondi Spagliardi, někdejší výchovný komplex pro „problémové chlapce“. Architektonicky cenná brutalistní stavba od architekta jménem Vittoriano Viganò dokončená roku 1957 je bohužel již od 70. let opuštěná a chátrá, letošní Salone del Mobile však nabídne svým návštěvníkům možnost její velkorysé prostory navštívit.