Architekt(ka) sobě

„Věřte mi, je jednodušší postavit velkou operu nebo centrum města, než vlastní dům,“ nechal se kdysi slyšet Alvar Aalto. Věhlasný finský architekt a designér na sebe možná ale byl až příliš přísný – zrovna jeho realizace pro vlastní potřebu jsou příkladem toho, proč je tak fascinující tahle místa dnes navštěvovat. Kromě kvalitní architektury na často unikátních místech, kterou přece jen dopřávali i svým klientům, se architekti v domech stavěných pro sebe, případně svou rodinu odvážně vydávali na pole, která by pro ony klienty byla příliš experimentální, a stavby tak sloužily jako svého druhu hřiště či laboratoř nových přístupů. 

Vzhledem k tomu, že tvůrci svým domům věnovali obvykle nemalou péči, nebo v nich dlouhá léta sami žili, jsou jejich zdi, obýváky, kuchyně, ložnice i koupelny unikátním otiskem osobnosti, kreativity a vkusu svých autorů a autorek. Intimní vhled do jejich domácího prostoru také umožňuje objevit nezřídka až voyeursky uspokojivý svět jejich osobních příběhů, vztahů a rituálů, kdy se vám za heslem z architektonického slovníku najednou zjeví dobové konvence prolamující volnomyšlenkářská bisexuální aristokratka nebo sveřepý pedant odmítající v životě téměř všechny zájmy mimo architekturu.

Stavby rovněž často slouží jako více či méně zamýšlený showroom nábytkářského designu svých autorů; někdy si ho skrze licencovanou výrobu můžeme ukrást domů i my smrtelníci – platí to třeba u kousků od Alvara Aalta, Eileen Gray nebo Gerrita Rietvelda. Zhusta ale obsahují unikátní kousky, vzniklé v jednom kuse nebo s domem pevně spjaté, ze kterých si odnesete aspoň potěšení nad tvůrčím géniem a inspiraci pro vlastní práci s prostorem a materiálem, což je případ Le Corbusiera, Plečnika, Utzona i Soana.

V metropoli za kanálem La Manche se nachází jediná stavba našeho výběru zrozená mimo 20. století: dům na adrese Lincoln's Inn Fields č. 13 v centrálním Londýně začal britský architekt Sir John Soane přebudovávat k obrazu svému už v roce 1792. Nejprve jako reprezentativní sídlo pro sebe, svou knihovnu i architektonickou kancelář (a názornou ukázku své práce s interiéry); později přikoupil i dvě sousední stavby pro svou rozrůstající se unikátní sbírku knih, manuskriptů, starožitností, obrazů, soch, architektonických modelů, nábytku a objektů souvisejících se Soanovým oblíbeným starověkem, včetně faraonského sarkofágu nebo korkového modelu Pompejí. Před svou smrtí se talentovaný syn zedníka, který to dotáhl na rytíře, profesora Royal Academy a dlouholetého oficiálního architekta Bank of England (anglický sen, což?) s parlamentem dohodl, že dům přejde do veřejné správy a bude uchován ve stavu, v jakém ho opustí, jako zdarma a trvale přístupná vzdělávací a výstavní instituce. Patří ke krásám Spojeného království, že se tomu tak děje dodnes, takže se tímhle křížencem mysli Wese Andersona a šíleného archeologa můžete, pokud covid dovolí, projít i vy.

Tvůrce legendární Opery v Sydney postavil tuhle přímořskou rezidenci, pojmenovanou po své ženě Lis Fänger, z místního tradičního pískovce v roce 1972 a žil v ní s rodinou až do devadesátých let, kdy se vrátili do rodného Dánska. V roce 2011 dům na dvacetimetrovém útesu od jeho syna odkoupila Utzon Foundation a přeměnila ji na rezidenci pro bádající architekty a umělce. Přibližně jednou měsíčně je krátce přístupná veřejnosti, během letních měsíců si ji pak zájemci z řad architektů mohou na týden pronajmout. Laureát prestižní Pritzkerovy ceny údajně patřil mezi lidi, kteří v životě řád, a tak vestavěným sezením a pozicí oken i velkého centrálního patia jasně určil, na co se budou nájemníci dívat; přikázaný směr pohledu na okolní středomořskou modř je ale dostatečně strhující, aby vám to stálo i za těch 2500 eur.