Želim dober tek aneb Jak chutná Slovinsko?

Slovinský stůl koření v dávné minulosti. Základem zdejší kuchyně je upřímnost. Žádné maskování původních surovin složitými omáčkami nebo exotickým kořením. Na talíři mluví sama země – úlovky ze Středozemního moře, sladkovodní ryby z řek protékajících krasovými oblastmi, máslo, med a uzeniny z horských salaší, poctivé vepřové a jehněčí maso z alpských planin, sexy granátové jablko z Primorska. 

Pokud existuje jídlo, které definuje slovinskou kulinární identitu napříč všemi dvanácti regiony, jsou to bezpochyby štruklji. Tyto plněné závitky z listového, nudlového, nebo filo těsta se nejčastěji vaří v páře, zavinuté do plátna ve vodě, nebo se dokřupava pečou. Štruklji jsou oslavou řemeslné zručnosti slovinských hospodyní a dokonale demonstrují rozmanitost lokálních produktů. Existuje 70 variant sladkých i pikantních náplní. Štruklji se servírují jako sytá příloha k masovým pokrmům, jako samostatný chod, nebo jako sladká tečka na závěr v podobě dezertu. V létě si můžete v jakékoliv gostilne vychutnat štruklji s náplní ze selského tvarohu a estragonu (slovinsky pehtran). 

Žádná neděle nebo svátky se neobejdou bez poticy. Zmínky o tomto slavnostním moučníku z kynutého těsta najdeme v písemnostech ze 16. století. To, že je potica opravdovým gastronomický pokladem, uznala Evropská komise a moučníku udělila ochrannou známku tradiční speciality. Potica se peče v keramické formě s otvorem uprostřed, zvané potičnik. Nádoba vypadá podobně jako naše forma na bábovku. Výsledný moučník tvarem bábovku také připomíná, uvnitř má ovšem mramorovou strukturu. Když poticu rozkrojíte, odhalí se spirála těsta a bohaté náplně. Ta nejklasičtější je z vlašských ořechů a medu. Příprava vyžaduje trpělivost a fortel. Těsto musíte vyválet do tenka a náplně musí být přesně tolik, aby vynikla v souladu s těstem. Slovinci přísahají, že každá rodina má svůj tajný recept, který se dědí po generace, a žádné dvě poticy nechutnají stejně.

Roky cestování po světě mě naučily, že nemusím (a ani nechci) shánět předražené suvenýry. Vozím do Čech to, co jsem ochutnala a co je pro danou zemi jedinečné. V solných pánvích v Sečovlje se těží mořská sůl podle postupů starých sedm set let a za pomoci tradičních dřevěných nástrojů. Výsledkem této trpělivé práce je exkluzivní solný květ (slovinsky solni cvet). Jsou to ty nejjemnější krystalky soli, které formuje vítr a slunce na hladině solných jezírek. Když si takovou kvalitní solí posypete zeleninu vařenou v páře a pokrm zakápnete místním olejem z dýňových semínek, zažijete čistou chuťovou symfonii. Solný květ postrádá agresivní, štiplavou slanost. Je křupavý, jemný a chutná po vrtošivém jadranském vánku. 

Na slunných svazích Primorska udiví Středoevropana jiný úkaz – koruny nízkých stromů obsypané těžkými, temně červenými plody. Slovinská granátová jablka oslňují od května oranžovo-červenými květy, dozrávají na podzim a jsou plná istrijského slunce. Místní ovocnáři z nich lisují rubínově červenou, natrpkle sladkou šťávu, kterou přidávají do omáček s divokou zvěřinou či mořskými plody. Je to osvěžující, kyselkavý protipól k jinak sytým ingrediencím slovinské kuchyně.

Slovinsko je ale také zemí medu. Odhaduje se, že zde působí přes 10 000 včelařů. Slovinci svůj med tak milují, že dokonce inciovali vznik Světového dne včel. Ten se od roku 2017 slaví 20. května. Zdejší lesy a louky dávají medu neuvěřitelnou druhovou pestrost, od jemného akátového, pampeliškového či pohankového až po temný, lesní medovicový s tóny pryskyřice. Pro mě osobně byl největší zážitek ochutnat lžíci medu přímo z plástve v jednom z pojízdných včelínů, které připomínají barevné maringotky. Slovinci jim říkají čebelnjaki. Takový med má v sobě sílu čisté, průmyslem netknuté přírody. A také frenetické úsilí včel, které musejí navštívit 4 miliony květů, aby „vyrobily” jeden litr medu.