Pavla Eliášová: Věřím ve vědu a v to, že to společně zvládneme

Když jsem v práci, jsem stoprocentní vědkyní, která miluje svou profesi a neměnila by ji. Když jsem doma s dětmi, práce musí stranou, péče o tři děti (plus psa, rybičky, slepice a pár záhonů) pohltí veškerý můj čas. Než se narodil první syn, měla jsem pocit, že je mi práce vším, ale s příchodem dětí se pohled na svět už navždy změní. A s ním i priority. Ráda bych řekla, že jsem se po skoro šesti letech a třech dětech vracela do práce s předsevzetím, že změním svět. Vracela jsem se sice nadmíru nadšená, ale také nervózní, jak tohle všechno vůbec zvládneme. V práci jsem se chtěla posunout dál, začít s něčím, kde bych viděla jasný dopad svého výzkumu, který by třeba opravdu mohl pomoci k lepšímu životu lidí. Asi to zní pompézně, ale tam někde uvnitř jsem pořád malá holčička, která ze všech šmoulích hrdinů měla nejraději Kutila, protože vždycky přišel s řešením a všem pomáhal. Ráda bych, abych jednou mohla dětem vysvětlit, co maminka vlastně dělá, a ony to nejen chápaly, ale byly na mě navíc pyšné.

Naskytla se mi příležitost začít s výzkumem materiálů, které dokážou přeměnit oxid uhličitý, toho největšího skleníkového padoucha, na solární palivo. Zní to skoro jako pohádka. Vezmeme oxid uhličitý, který ve velkém stejně produkujeme, a necháme ho reagovat s vodou na fotokatalyzátoru. Ten ho pomůže přeměnit na paliva, jako je metanol, etanol, etylen a další. Sluneční paprsky budou náš jediný energetický vklad. Taková představa mě absolutně nadchla. Vždyť přece už umíme vyrábět elektřinu díky slunci, tak proč se neposunout o krok dál a nepřeměnit škodlivý oxid uhličitý v užitečné palivo pro náš moderní život? Je to obrovská výzva pro všechny vědce. A tedy i pro mě. Podporou mi bylo i ocenění od nadace L'Oréal UNESCO Pro ženy ve vědě, které jsem dostala za návrh projektu na nový typ fotokatalyzátoru pro přeměnu oxidu uhličitého. Byla to velká radost, ale i závazek, který hodlám splnit. Nejen proto, že jsem vědkyně, ale také protože jsem máma a svou práci dělám pro své děti a jejich budoucnost.

Dnes si dokonce můžete koupit boty i oblečení vyrobené téměř čistě z emisí oxidu uhličitého. Nezní to fantasticky? Příroda nám naznačuje různé možnosti, jak se vypořádat s vlastním růstem a dopadem na celou planetu. Takže zpátky k první větě článku – myslím si, že to, co dělám, má smysl? Ano, nejenže si to myslím, jsem o tom hluboce přesvědčená. Problematika emisí oxidu uhličitého a naší závislosti na fosilních palivech není jednoduchá, ale už teď věda nabízí řadu řešení. Jejich kombinací a především zodpovědným přístupem každého z nás k našim přírodním zdrojům a materiálům najdeme cestu. Věřím ve vědu a věřím, že to společně zvládneme.