Ondřej Cikán: Mít trému je normální

Psal se rok 2018 a já se ocitl v čele týmu Fajn rádia, autentického rádia pro mladé lidi a pro ty, co se mladě cítí. Kromě samotné rádiové značky jsem z ničeho nic stál v čele týmu svých kolegů a kolegyň. V úplně nové situaci. V úplně nové pozici. Měl jsem zodpovědnost. Měl jsem šanci rozhodovat. Byl jsem v pozici šéfa. Moje pocity? Byl jsem nervózní. V hlavě se mi objevovala řada otázek. Budou mě lidé z týmu respektovat? Budou mě poslouchat? Budou mě „mít rádi“? Jak se mám jako šéf chovat? Musím na lidi křičet a vyvolávat v nich strach, že přijdou o místo? A co je to ten leadership? 

Slýcháme ho čím dál tím častěji. Hodně firem klade na leadership poslední dobou důraz. Někdo se stane šéfem a hned se začne ohánět cizími termíny. Možná se pouštím na tenký led, nicméně občas mám pocit, že to slovo je přeceňované. Samozřejmě jsem také přečetl řadu knížek o leadershipu. I na mé poličce jsou jména jako Simon Sinek, Kim Scott nebo Jocko Willink. Mimochodem všechny zmíněné autory doporučuji. Nicméně čím častěji jsem s lidmi z týmu jednal, tím častěji jsem měl možnost poznávat, co obnáší role šéfa ve skutečnosti. O to víc jsem měl pocit, že to není o velkolepých gestech. Je to o maličkostech. Denních maličkostech, které ale mohu udělat z dlouhodobého hlediska enormní rozdíl. 

Stále se necítím komfortně v pozici někoho, kdo by měl dávat rady o vedení lidí. Nicméně pokud tyhle řádky bude číst někdo, kdo se stal nově šéfem a nemá ponětí, co dělat dál, cítí ten tlak a tu samotu na vedoucí pozici, moje první rada je jednoduchá – nechovej se jako deb... Šéfovat lidem není o tom štěkat příkazy. Šéfovat lidem není o tom držet je v práci strachem. Není to o tom být na lidí hnusný a při sebemenší zámince je zašlapat do země. Být v čele týmu znamená se o lidi starat. V práci trávíme velké množství času. Je to náš druhý domov. Pro někoho často i ten první. Úkolem šéfa by tedy měla být snaha vytvořit atmosféru, ve které chci trávit čas.

Budu ho chtít trávit někde, kde si mě neváží? Kde mě nikdo neposlouchá? Kde nedostávám příležitost promluvit? Kde se mnou nejednají upřímně? Kde musím vycházet s člověkem, jehož ego je větší než fronta u Primarku? S někým, kdo má pocit, že díky titulu šéfa ví všechno na světě? Odpověď asi známe všichni. Pokud se nebudeme chovat jako někdo, pro koho bychom nikdy nechtěli pracovat, je to dobrý začátek. 

Já vím, zní to jako klišé. Ale funguje to. Když budeme lidi respektovat, budou respektovat oni nás. Když se o ně budeme starat, budou se starat i oni o nás. Díky těmto drobnostem vzniká vztah. A vztah je pro tým důležitý.  Díky vztahu mohu lidem lépe vysvětlit svůj záměr. Díky vztahům jim mohu dát lépe zpětnou vazbu. Mohu jim vysvětlit, co se nepovedlo a co by se dalo dělat lépe. Je to vlastně jednoduché. Jednoduché však neznamená snadné. 

Samozřejmě je důležitá rovnováha. Nejde o to lidem lézt za každou cenu do zadku. Být optimistický až na půdu, i když s jejich výsledky nejsme spokojeni. Tak to nefunguje. Lidé poznají fake. Jde o to být fér. Je něco špatně? Upřímně to řekněme. Je něco dobře? Pochvalme je. Někdo si stále myslí, že se pochvala nenosí. Že lidi díky pochvale změknout. Je to blbost! Prozradím vám tajemství. Upřímná pochvala ještě nikdy nikomu neublížila. Stejně jako je blbost maskovat chyby. Je něco, co jsme brutálně pokazili? Přiznejme se. Něco nevíme?  Řekněme to a ptejme se, snažme se to pochopit. Hlavně nepředstírejme, že víme všechno nejlíp. To není úkolem šéfa. Neztratíme tím autoritu a respekt. Jen to musíme vysvětlit našemu egu. Největším nepřítelem šéfa bývá často jeho vlastní ego.

Pokud se někdo z vás stal nově šéfem a je z toho nervózní, mám pro vás dobrou zprávu. Je to normální. Stejně jako je normální, že nevíme vše. Pokud ale budeme transparentní, budeme se upřímně zajímat o lidi z týmu, budeme k lidem fér a budeme s nimi jednat s respektem, je to dobrý začátek.