Olga Trčková: Umění dělá svět zajímavějším

Vogue Leaders29. 3. 2021

Dnes je to rok, co kráčím prázdnou Prahou a odemykám zavřenou DSC Gallery. Máme zatemněno, galerie zvenku vypadá jako při leteckém náletu. Když pandemie začala, říkali jsme si, že to tři měsíce vydržíme. Už je to rok, co předpovídáme, že to za tři měsíce skončí. Před rokem jsme si také mysleli, že je to konec, dnes v galerii víme, že jsme silnější a umíme více věcí.

Kolik z nás si před rokem řeklo: „Výborně, aspoň budu mít víc času. Naučím se další cizí jazyk, napíšu román, absolvuji kurz someliérství, naučím se dělat sushi. Už nebudu křičet na děti, budu s nimi trávit více času a budeme si více rozumět. Přestavím byt. Začnu pravidelně běhat.“ Nic z toho mi nevyšlo, snad jen ten běh. Pod náporem všeho, co Netflix nabízí o problematice zombie, jsem pochopila, že při útoku je třeba hlavně utéct. Kondice se ukazuje jako klíč k přežití. Běhám od začátku pandemie téměř každý den 5 km a zombie bych utekla.

Jak ale přežít v art byznysu, kde setkávání lidí je základem, představit umění veřejnosti posláním a prodat obraz otázkou existenčního přežití? Dohodli jsme se, že nebudeme přizpůsobovat žádné termíny výstav budoucímu konci pandemie a pojedeme dál podle plánu. Jenom v zavřené galerii. Vernisáže jsou online a privátní prohlídky jsou přes Instagram live. Není ojedinělé, že naši vernisáž uvádí online kurátorka Jane Neal z Londýna a pak vystavovaný umělec Dennis Scholl z Berlína provádí zájemce pražskou výstavou. To vše přes telefon. Rozjeli jsme galerijní podcasty i Clubhouse. Zjistili jsme, že online svět je super zajímavý. Demokratický. Můžete mluvit, s kým chcete. Kdo by to bez pandemie tušil?

Umělci dělají naše temné dny o poznání snesitelnější.

Nedávno jsem mluvila s jedním mladým sběratelem a ten si přál vše prezentovat přes telefon. Provedla jsem ho galerií, společně jsme se dívali na vystavená díla. Říkala jsem mu: „To pro vás musí být strašné, dívat se na to takhle, určitě vám chybí zážitek, to, že umění nemůžete vidět naživo, že si neužije ty reálné barvy, ty detaily, tu magii celkového dojmu.“ A on mě svou odpovědí překvapil: „Vůbec mi to není divné, já takhle online funguji ve všem, byt hledám online, zaměstnance, jídlo i partnerku. Nic jiného bych ani nechtěl. Moc mi to vyhovuje.“ Uff. Já mám manžela taky z Tinderu, ale koupit si obraz TAKHLE?

To byl pro mě ten AHA moment. Jemu to takto vyhovuje víc! Pandemii a prezentace přes telefon jsem brala jako netopýra zapleteného do vlasů. Je tady a nemůžu s tím nic dělat, jen čekat, až to skončí, a doufat, že to nějak dopadne. Ale co kdyby tohle „oline“ už bylo napořád? Jsem za to, jak naše galerie zvládla pandemii, pyšná a vděčná. Dokonce jsme mohli motolským doktorům z COVID oddělení přispět z charitativní výstavy částkou 318 000 Kč.

Otázkou ale zůstává: Je to takhle správně? Nevím, jinak to asi mají státní galerie a jinak ta naše. Privátní galerie zkrachuje, když se nezaplatí nájem, elektřina, platy. Umělci potřebují peníze na živobytí. Proto se musí prodávat, aby galerie nezanikla. Ale je v tom víc než jen čisté pragmatické přežití. Máme dělat výstavy v zavřené galerii, když v nemocnici umírají lidé? Pravidelně nás přepadají pochybnosti, svět je v agónii a my pokračujeme v tom, co děláme. Nejsme trochu jak ti hudebníci na potápějícím se Titanicu?

Foto: DSC Gallery

Olga Trčková

Vzpomínám si, že i ten nejvíc cool člověk, kterého znám, David Černý, začal pochybovat. Jeho výstavu jsme z dubna, kdy bylo zavřeno a platil přísný lockdown, odsunuli na září. To bylo v letní vlně rozvolnění. Přitom šlo o Davidovu samostatnou výstavu po čtyřech letech, kdy nikde nevystavoval. Přál si, aby to bylo silné. Očekávání byla velká. Ale 5 dnů před instalací, pamatuji si to úplně přesně, dorazil David do galerie a tvářil se sklesle. Prý „hele, nic nemá cenu“ a že „je blbé dělat velkou výstavu dnes, když jde všechno, celá civilizace, do kopru“ (použil jiné slovo). S kolegou Edmundem jsme mu rozuměli. Cítili jsme to stejně. Pochybnosti. Stejný pocit zmaru. Ale něco v nás nechtělo o tu show přijít. Měli jsme pocit, že je to naše profese, naše, vlastně bych řekla, povinnost. Nechtěli jsme ignorovat autorovy pocity. Když už i David Černý, který je známý tím, že se ničeho nebojí, chce couvnout? A zdá se mu to v této době neetické, zpupné a nepokorné?

Výstava se nakonec konala. Možná by se nic nestalo, kdyby nebyla, ale bylo prostě lepší, že proběhla. „Boj pohlaví“ mohl začít a veřejnost se pobavila i pohoršila. Vystavená díla byla vesměs nejrůznějším zobrazením ženského a mužského pohlaví, které je vždy dobrým indikátorem společenské tolerance, dialogu o tom, kdo jsme a jak se vztahujeme k sobě samému i ke svému okolí.

Chci tímto říct, že je dobře, že některé instituce fungují. I v pandemii. Je dobře, že budou fungovat, i když do nich nezajdeme ani po skončení lockdownu. Nechodíte do knihovny Klementina? Nejste pravidelně na baletu? Nevadí, ale musí ale fungovat. V této době mi pomohlo něco, co jsem odkoukala od Wandy, superhrdinky v seriálu Wanda Vision od Marvelu. Wanda nezvládla smutek ze ztráty svého manžela Visiona a díky své supersíle si stvořila novou virtuální realitu, iluzi, kde se svým oživeným manželem a ovládáním myslí všech ostatních v městečku žije svůj šťastný rodinný život.

Když se optimismus už nedostává, tohle jediné pro mě funguje. Vytvářím si svůj Wanda Vision svět. Laskavý a přívětivý. A v tomto světě kupujeme umění pro jeho schopnost pozvednout náladu (nebo nás donutit přemýšlet) v čase, když nic jiného nedává smysl. Kupujeme umění, abychom mohli svým dětem s vážnou tváří ilustrovat, že peníze nejsou nejdůležitější věc v životě. A kupujeme umění, abychom podpořili umělce. Dělají náš svět o dost zajímavější a naše temné dny o poznání snesitelnější. Nejsem si ani jistá, zda je vůbec možné to dostatečně finančně ocenit. Vážně.

Olga Trčková je galeristka, sběratelka a kurátorka umění (její profil na Instagramu sleduje přes 27 tisíc lidí). Má doktorát z ekonomie a na VŠE přednáší kurz Umění a finance. DSC Gallery založila v roce 2009 a vlastní ji společně s Petrem Šecem a Edmundem Čučkou. Zastupují například Davida Černého, Krištofa Kinteru, Jiřího Černického, Jiřího Georga Dokoupila, Lubomíra Typlta a další. Před 12 lety založila spolu s Barbarou Nesvadbovou nadační fond Be Charity, který pomáhá dětem s těžkým onemocněním.

Text pro Vogue Leaders je prvním v rámci spolupráce na pravidelných úvahách nad uměním exkluzivně pro Vogue CS.