Lucie Macháčková: Některé děti se rodí v srdci

Tři týdny po jejím narození jsem jela do Moravského Krumlova. Víte, jak se hercům a umělcům říká před představením „zlom vaz”? Tak přesně to se mi stalo. Autonehoda. „Bolí to hodně?” zeptal se mě záchranář, když mě vytahoval z auta. „Trochu. Je to jen subjektivní,” odpověděla jsem. Nedramatizovat, hlavně nedramatizovat. Nedělat scény. Nejančit. Jsem z rodiny, kde platí, že když ti ustřelí ruku, jsi zticha, protože máš ještě druhou. Nic se neděje. Prostě bouračka. Lidé bourají každý den. Nic se nestalo. Nic se nestalo.

Po nárazu se mi špatně dýchalo, protože se mi do těla zaryl bezpečnostní pás, ale co mi opravdu vyrazilo dech, byla slova lékaře na neurologii: „Otřes míchy, dva zlomené obratle. Asi to budeme operovat. Ale nebojte, myslím, že snad ani nebudete na vozíku.” A už to jelo. Naskočily mi nejen vzpomínky na dětství, kdy jsem v nemocnici trávila hodně času, ale také staré obranné mechanismy, které jsem si za ta léta vybudovala. Tím hlavním je humor. Být vtipná pro mě znamenalo zachovat si lidskost. Zlehčit vážnost situace, nepropadnout strachu, panice, sebelítosti, nerozbrečet se. Jenže tentokrát to bylo jiné. Poprvé nešlo pouze o mě, šlo o moji dceru. Třítýdenní miminko, které bylo v tu chvíli u mých rodičů. Ležela jsem na nemocničním lůžku a moje myšlenky patřily jen jí. Co se teď bude dít? Co s ní bude? Jak se o ni postarám? Co když mi ji úřady vezmou?

Následovaly měsíce náročné léčby. Jedna operace páteře v motolské nemocnici, asi půlroční nošení krčního límce, který držel pohromadě mé zubožené obratle, smontované k sobě několika šrouby jako výrobek z Ikey. Kdyby existovala nějaká maminkovská soutěž na téma, čí šestinedělí byl větší nářez, mám to v kapse. Život se zkrátka rozhodl, že když moje tělo neprožilo těhotenství, zařídí mu jinačí „porod”. Nevěděla jsem, jak funguje dítě, a taky jsem nevěděla, jak se funguje se zlomenou páteří. Učila jsem se to oboje naráz a byla velmi vynalézavá. Jak ji zvedat a nezatěžovat přitom krční páteř. Jak ji nechat odříhnout tak, aby se nepraštila o tvrdý krunýř, který mi obepínal krk. Jak ji koupat bez toho, abych se musela shýbat. Když máte dítě na (zlomeném) krku, naučíte se improvizovat naprosto ve všem.  

Svůj páteřní freestyle jsem si přenesla i do práce, na neschopence jsem byla jen 14 dní. Z home office se stal bed office – ráno jsem si vzala miminko do postele a obložila se vším, co bych mohla potřebovat: diářem, nabíječkami, plenami, kousátky, dudlíky, zápisníky, mastičkami, vlhčenými ubrousky. Kameru na Zoom si nezapnu, sorry. Doba covidová, která normalizovala fungování v online prostoru, mi hodně pomohla, protože jsem mohla dál dělat svoji práci v době, kdy bych nebyla fyzicky schopná docházení do kanceláře. Pracující matka bez mateřské se zlomeným krkem.