Lenka Helena Koenigsmark: Cukr, káva, limonáda

Kdyby nám někdo před pandemií řekl, že budeme nuceni být zavřeni doma, že budeme smět nakupovat jen v určitou dobu, že budeme muset nosit roušky, tak by to všichni považovali za sci-fi – a ejhle, najednou se to stalo. 24. února letošního roku jsme se probudili a doslova za rohem začala válka. Ochromila nás hrůza, existenciální strach z toho, co bude. Začali jsme horečně nakupovat zásoby, sledovat Danu Drábovou na Twitteru a hledat nejbližší protiatomový kryt, abychom nakonec zjistili, že pokud má přijít jaderný útok, tak bude nejlepší si v klidu sednout na terasu, koukat na to z první řady, protože nikdo nakonec nechce přežít takovou katastrofu.

Začaly se dít věci, které jsem myslela, že nikdy už znovu nezažiji. Jsem z generace, která trhala v květnu šeříky a poslouchala nonstop o míru, která se s chlebníky plazila v branné výchově zamořeným územím. A uplynulo pár desetiletí a je to zase aktuální. Sotva vše odezní, válka už není tak zajímavá, protože se nakonec všechno okouká, přijde energetická krize. A my se stáváme odborníky na energie (ano, jsme národ trenérů, vakcinologů a teď i energo-specialistů.) A s ní strach z budoucnosti. Zase a opakovaně, plíživě. A strach je špatný rádce.

Dohodli jsme se s manželem, že zůstane doma a já budu chodit do práce, bylo to rozhodnutí, které se nedělalo lehce, ale bylo v daný moment jediné možné. A postupem času jsme všichni získali lehkost bytí. Která tak chybí mnoha lidem, což mi často píší na Instagramu, kde vedu synovi profil. 

Je to pro mne dobrodružství, vystoupení z komfortní zóny, ale zároveň ohromná šance dát hlas těm, kteří nejsou slyšet. Pečujícím, handicapovaným, seniorům, všem, kteří jsou znevýhodněni a nemají energii nebo sílu bojovat. Jestli to bude dobrá, nebo špatná zkušenost – to nedokážu zatím říct. Ale vítězstvím je už to, že jsem se na tuto cestu vydala.