Hana Stelzerová: Musí nás být vidět a slyšet

Už jako malá jsem pozorovala ve svém okolí podivné situace, které mi přišly prostě nefér. Ženy v rodině, ale i okolí se zdály být strhané prací v domácnosti a péčí o děti, zatímco muži přicházeli z práce k teplé večeři a ve svém volném čase se věnovali svým koníčkům nebo četbě. Jako dívka jsem nesměla po setmění ven, zatímco můj bratr se vracel o půlnoci. A takových prapodivných rozdílů bylo ve škole i doma požehnaně. Tehdy jsem netušila, proč tomu tak je, ale cítila jsem nespravedlnost, která se stala mým hnacím motorem. Současně jsem si už někdy v patnácti letech uvědomila, že mou ambicí je dělat v životě něco užitečného, a tehdy má cesta za nezávislostí a smyslem života začala. 

Od počátku své profesní kariéry pracuji v nevládním neziskovém sektoru. Je to neobyčejný svět, kde jsou mnohdy velmi vzdělaní lidé ochotni za relativně nízkou mzdu odvádět neuvěřitelné výkony s obrovským nadšením a nasazením. Řekla bych, že nás spojuje vize lepšího a spravedlivějšího světa, který pomáhá těm nejslabším. Z pozice ředitelky střešní organizace České ženské lobby, asociace 36 pro-ženských organizací, vidím, jak každá z nás trochu jiným způsobem usiluje o pozitivní změny ve společnosti, pomáhá nejvíce ohroženým skupinám žen, ať už jde o samoživitelky, seniorky, mladé dívky, rodiny s malými dětmi, podnikatelky, ženy s rakovinou prsu, nebo migrantky a romské ženy. Snažím se přispívat k tomu, aby naše spolupráce byla transparentní, participativní a přinášela skutečné příběhy žen na politickou úroveň. Naším společným cílem je zlepšit postavení žen v naší společnosti nejen de jure, ale i de facto.

A proto nás musí být vidět a slyšet. Už od dětství potřebujeme vědět o příčinách nerovností žen a mužů, které mají hluboké kořeny v naší historii, a učit se o důsledcích těchto nerovností. Lidé si velmi dlouho myslí, že se jich to buď netýká, nebo tyto nerovnosti neexistují. Jakmile narazíme na bariéru v osobním nebo pracovní životě, společnost nás většinou přiměje uvěřit, že jde o naše individuální selhání. Přitom zkušenosti většiny žen, a řada významných studií, ukazují, že tomu tak není. Jde o systémová selhání a překážky, na které dříve či později narazí většina žen. Uvedu jednoduchý příklad týkající se stereotypu, který říká, že se stačí dobře vdát. Přitom právě ekonomická závislost a platová nerovnost žen a mužů, kdy ženy dostávají podstatně nižší ohodnocení, představuje velkou hrozbu. V případech nefunkčních rodin to pak dopadá právě na ženy v podobě domácího či sexuálního násilí, ekonomického ohrožení chudobou v případě rozvodu či v podobě obviňování žen ze strany společnosti.

Řadu stereotypů provází rovněž ženský leadership. Zastoupení žen ve vedení firem nebo vysoké politice je v České republice i v evropském měřítku jedno z nejhorších. A přitom české ženy jsou vzdělanější než muži. Je tedy zřejmé, že někde po cestě ztrácíme jejich potenciál. Důsledkem je, že při rozhodování chybí ženská zkušenost a perspektiva. Nejviditelněji se to ukázalo při řešení pandemické krize, kdy zaváděná opatření postrádala perspektivu poloviny obyvatelstva, tedy žen. Ať už se jednalo například o otevírací doby obchodů, otevírání a zavírání škol a předškolních zařízení či zákazu přítomnosti další osoby u porodu. Covid-19 negativně více dopadal na ženy a zhoršil nejen jejich ekonomické postavení. Pravděpodobně i proto, že ženy nebyly přítomny při rozhodování o nastavených opatřeních. Země, jako je Finsko a Norsko, naopak zvládly pandemickou krizi daleko lépe, a to právě proto, že mají ženy a muže zastoupené rovnoměrně a genderová rovnost představuje politickou prioritu. 

Pokud tedy nejsou ženy dostatečně zastoupeny v rozhodovacích pozicích, není to proto, že by byly méně schopné nebo chytré, ale jde o systémové selhání, které je nám často překládáno jako naše individuální selhání. Proto jsou tak nepopulární kvóty, i když se ukazuje, že bez nich budeme čekat dalších padesát let na rovné zastoupení žen a mužů v politice. A nezavedení přechodných kvót vyvíjí opět neúměrný tlak na ženy, aby si tuto pozici v silně maskulinním prostředí vybojovaly vlastními silami. Největším paradoxem je, že vysoké ambice žen se v naší společnosti “nenosí” a příliš sebevědomé jednání je považováno u žen za nevhodné. Tak co s tím?

Podpora a sounáležitost jsou tou jedinou cestou. Zkuste pozorovat, jak se nerovnost žen a mužů projevují ve vašem okolí a podpořte ženy, které potkáváte. Přemýšlejte o svých stereotypech v myšlení i jednání a měňte je. Naslouchejte a pomáhejte méně zkušeným kolegyním. A neodsuzujte ženy (či muže) za to, že se snaží zvládnout rodičovství a kariéru současně. Rodičovství totiž rovněž vyžaduje silný leadership a rozvíjí manažerské kompetence, které pak mohou nejen ženy využít ve své práci. Oceňte je za to, protože je to stejně důležitá zkušenost jako studium vysoké školy či stáž v zahraničí. Právě tyto ženy mohou být brzy schopnými lídryněmi ve vaší firmě, pokud jim k tomu poskytnete zázemí a podpoříte je v tom udělat ten správný krok. Protože leadery se nerodíme, ale stáváme.