Eva Grund: Děti nám chtějí ukázat, co dovedou

Vogue Leaders16. 7. 2022

Je fascinující sledovat, jak lidská duše, zvláště ta dětská, prahne po rovnosti. Po důvěře. Po partnerství. Když jsem zakládala nadační fond, přála jsem si dětem dostat pod kůži, učit je, že není správné jen „brát“, ale že je správné i „dávat“. Až s odstupem času vidím, jak mylná představa to byla. Stačí, abychom vykročili z těch našich dospěláckých stereotypů a pravd.

Není totiž nutné dětem něco dostávat pod kůži. Jsem přesvědčena, že to vědí. A především, že to samy chtějí. Chtějí se dělit, touží sdílet, jsou rády za příležitost ukázat, co v nich je. Jak šikovné, nadané a schopné jsou. Že jsou takoví malí dospělí. A my jim můžeme jít příkladem. Pokud jim dáme příležitost a děti pocítí, že jsou vyslyšeny a respektovány, dáme jim nejvíc, co můžeme. Živíme v nich sebevědomí, sebelásku, respekt k druhým bytostem, samostatnost. A ony nám to „oplatí“. Jen se na děti a to, co dělají, musíme dívat správným způsobem. A uvědomit si, že některé pro nás banální maličkosti, někdy i zcela nelogické činy, které nám komplikují život, zdržují nás apod., jsou pro ně důležité a dávají nám jimi najevo, že jsou našimi partnery a my se na ně můžeme spolehnout.

To nejdůležitější, co pro děti můžeme udělat, je komunikovat s nimi, naslouchat jim a vysvětlit, že každý z nás má na něco talent.

Trochu frustrující je fakt, jak rozdílnou vnitřní motivaci vidím u dětí z „běžných“, či dokonce chudších rodin. Jakoby, i kdyby třeba na podvědomé úrovni, děti z dobře situovaných rodin věděly, že není třeba se tolik snažit, pracovat, hnát se za něčím, však on ten majetek „doteče“. A tak jen tak jsou, proplouvají. Je těžké si to přiznat, vycítit moment, kdy všechen luxus a dostatek škodí. Rodiče chtějí dětem dopřát, poskytnout jim příležitost, nabídnout jim možnosti. To, co sami v dětství neměli. A především, většina rodičů si ani neuvědomuje, jak to jejich děti mají nastavené. Jaká očekávání mají. Jak počítají s tím, že o ně bude postaráno. Divíte se? Rodiče posuzují podle sebe. Předpokládají, že i jejich děti, stejně jako oni, si váží všeho, co mají. Že mají také touhu něco dokázat. Něco vybudovat. Častý omyl.

Rodičovské prohlédnutí často nastává dost pozdě. Pak přichází utahování „opasků“, zavádění pravidel, odebírání kapesného. Jaký zmatek to asi způsobí? Nebylo by lepší s dětmi pracovat od útlého dětství? Sdílet s nimi pocity, vysvětlovat jim, jak vzácné chvíle prožívají, jaké štěstí mají? Jsou samozřejmě i přemotivované rodiny, které drží děti zkrátka už odmala. V potomkovi necítí dostatečný „drive“ a kladou na něj přehnané nároky. A pak jsou také rodiče, kteří se svým dětem z různých důvodů nevěnují vůbec. Ve výchově není dobrý žádný extrém.

Foto: (osobní archiv)

Eva Grund

Ze zkušenosti s více než sedmdesáti dětmi ve věku od sedmi do osmnácti let musím konstatovat, že děti opravdu samy chtějí. Touží něco dokázat, být nejlepší, jdou tomu naproti. Aktivně se podílejí na rozvoji svých talentů. Když jim dávám zpětnou vazbu, která je nedílnou součástí našeho projektu, doslova ožívají. Skáčou mi do řeči a při našem setkání navrhují, co všechno by rády pro druhé udělaly. Jak už to mají vymyšlené, domluvené… Až mívám pocit, že tyhle děti mají největší radost z toho, že mohou udělat něco pro druhé. A z toho, že jsem jim dala důvěru, prostor a příležitost ukázat, co v nich je. Malé dítě, které ještě před časem sedělo vnitřně nenaplněno na školní repetující výuce, se stává manažerem, marketérem, kreativcem, organizátorem. Má „jiskřičky v očích“, když vidí, co dokázalo, a že spolu stojíme, bok po boku, rovni a společně hodnotíme, jak se akce podařila. Z takových dětí se mnohem pravděpodobněji stávají později lídři a vizionáři, ať už se věnují čemukoliv.

Myslím, že to nejdůležitější, co pro děti můžeme udělat, je komunikovat s nimi, naslouchat a vysvětlit jim, že každý z nás má na něco talent. Je úplně jedno na co. Je také úplně jedno, čím se bude dítě živit. Nejdůležitější je, aby svou práci dělalo rádo, s láskou a aby ji/jej život naplňoval. Jsou chvíle, kdy je dobré dítě „nasměrovat“, ale to neznamená nalajnovat život, nutit. Právě v takových chvílích je dobré s dětmi mluvit, vyslyšet je a společně hledat řešení. Potlačit vlastní ego, zapomenout na nenaplněné ambice a připustit si, že z dítěte možná nebude lékař nebo vrcholový sportovec, ale že i truhlář nebo cukrářka jsou prostě báječné životní cesty. A že se z nich můžeme společně radovat.

Míra zapojení a samostatnosti dětí se odvíjí od jejich výchovy. Od toho, kolik prostoru, důvěry, rovnosti a vyslyšení se jim dostává doma. Jestli může pouze provádět, dokonale, bez chyby a poslušně, či samo tvořit. Poznám už, které děti mají větší šanci rozvíjet své talenty. Můžete hádat.

Eva Grund je zakladatelkou a ředitelkou nadačního fondu Cesta talentu, který adresně a transparentně pomáhá dětem a dospívajícím s talentem, který kvůli okolnostem nemohou rozvíjet, přičemž jsou z pohledu sociálního systému finančně bezproblémoví. Zaměřuje se na rozvoj talentů a pomoc talentovaným dětem z různých sociálních podmínek. Současně provozuje obchod s luxusní bio komestikou Damibio. Podpořit nadační fond, nebo přihlásit své děti do programu Cesta talentu můžete zde.

Přidejte se k Vogue Leaders na LinkedIn.