Darja Stomatová o novinářské misi, válce a lidských příbězích

V prvních dnech války přišlo silné ostřelování, ale zatím kdesi v dálce na předměstích Charkova. Vlastně jsou to zvuky, které znáte z domova jako třeba ohňostroj na silvestrovské oslavě. Stejně jako ostatní se postupně naučíte rozeznávat vzdálenost úderu a typ použité zbraně. Taková raketa Smerč připomíná ženoucí se vlakovou soupravu kolem stanice metra. Po několika dnech se těchto zvuků přestáváte lekat.

Společně s kameramanem Honzou Schürgerem jsme se rozhodli v Charkově zůstat. Nikdo nic nenamítal. Jako zahraniční štáb jsme museli o válečných hrůzách informovat. A tak druhý den války vyjíždíme kousek od Charkova do vesnice Čuhujiv u vojenského letiště, kde raketa dopadla mezi panelové domy. Hned se mi vrací vzpomínky na katastrofu, kterou na Jižní Moravě napáchalo tornádo. Jenže tentokrát za to nemohla nevyzpytatelná příroda, ale uvědomělý člověk. Dívám se na zničené domy. Když se postavím na špičky nohou, skrze vysklená okna vidím do další ulice. Všude na zemi se ve střepech válí věci jako kuchyňské nádobí nebo dětské hračky. Během živého vstupu začínám v hlavě lapat po slovech, která by dokázala tu zkázu popsat. Marně…

Kdy jsem si konečně uvědomila, že začala válka? Pátý den. To ráno se Charkov vzpamatovával z městských bojů. V našem modrém Fordu jsme zastavili na ulici Ševčenko, kde dohořívala opuštěná ruská vojenská technika. Smrad spálené gumy, po zemi poházené nábojnice. Nikde nikdo. Po chvíli kolem projíždí muž na kole. Instinktivně se jdu zeptat, co se v ulici Ševčenko stalo. Ve škole, kterou srovnal se zemí raketový úder, se schovávali ruští vojáci. „A těla jste už viděla?“ ptá se muž. Ne, neviděla. V mé hlavě se perou dva hlasy. Novinářská zvědavost nakonec vítězí nad strachem, že uvidím něco, co vidět nechci. Je nebezpečné se na místě dlouho zdržovat, a tak rovnou začínáme natáčet pro americkou CNN. Nestihnu doříct větu… Jsou tam! Na zemi za školou leží zkroucená mužská těla. Držím si odstup. Dívám se do kamery, ale oči cukají dolů. Vzpomenu si na matku, která mi zakázala jít na pohřeb vlastního dědy, abych si ho pamatovala živého. A teď jsem tady. Cítím nasládlý zápach těl, na který nikdy nezapomenu. Jsou to agresoři, vojáci plnící rozkaz. Ale jsou to také synové, otcové, sourozenci. Říkám to Honzovi. „Pokud nad tím budeš takto uvažovat, můžeme naši práci zabalit!“ prohlásí. Po těchto slovech jsem vystřízlivěla. Najednou mé vlastní pocity začaly být nepodstatné.

Válka nerozlišuje staré a mladé, bere si všechny, bez rozdílu. A tak musí pravidla války pochopit i děti, které svůj život teprve začaly žít. Šestiletá Vasiliska – dcera správcové hotelu, kde jsme byli ubytovaní – se často maminky ptala, proč nemůžou vyrazit na procházku po městě. A když se rozezněla siréna vzdušného poplachu, tahala mě za rukáv s otázkou, jestli uslyší výbuchy blízko nebo daleko. Jenže nakonec se stejně ze své novinářské mise vracíte domů, i když srdcem stále zůstáváte s těmi, kteří ze své rodné země utéct nemohou. Každý zvuk, který uslyšíte z bezpečí svého pražského bytu, už bude mít navždy mnohem hlubší význam.