Vogue Leaders

Darja Stomatová o novinářské misi, válce a lidských příbězích

24. únor 2022. 5 hodin ráno. Zvoní telefon. Na druhém konci se ozývá hlas nočního editora: „Putin právě zahájil vojenský útok na Ukrajinu.“ Rychle balíme techniku. Opouštíme hotel v Charkově, kde jsme zatím spali jenom dva dny. Jedeme na náměstí s výhledem na katedrálu, odkud jsme včera večer odjížděli ještě v době míru. Jsem připravena mluvit na kameru. Ruce se mi třesou, ale tentokrát za to nervozita nemůže… Rozhlížím se kolem sebe. V hlavě se mi mihne obraz pouličního umělce, od kterého jsme si včera kupovali obrazy. Kde je? Není tu. Jinak všechno vypadá stejně. Hlas moderátorů z pražského studia mě opět vrátí do reality: „Začala válka!“ A my jsme pouhých čtyřicet kilometrů jižně od rusko-ukrajinské hranice.
V prvních dnech války přišlo silné ostřelování, ale zatím kdesi v dálce na předměstích Charkova. Vlastně jsou to zvuky, které znáte z domova jako třeba ohňostroj na silvestrovské oslavě. Stejně jako ostatní se postupně naučíte rozeznávat vzdálenost úderu a typ použité zbraně. Taková raketa Smerč připomíná ženoucí se vlakovou soupravu kolem stanice metra. Po několika dnech se těchto zvuků přestáváte lekat.
Foto: CNN Prima News
Foto: CNN Prima News
Foto: CNN Prima News
Společně s kameramanem Honzou Schürgerem jsme se rozhodli v Charkově zůstat. Nikdo nic nenamítal. Jako zahraniční štáb jsme museli o válečných hrůzách informovat. A tak druhý den války vyjíždíme kousek od Charkova do vesnice Čuhujiv u vojenského letiště, kde raketa dopadla mezi panelové domy. Hned se mi vrací vzpomínky na katastrofu, kterou na Jižní Moravě napáchalo tornádo. Jenže tentokrát za to nemohla nevyzpytatelná příroda, ale uvědomělý člověk. Dívám se na zničené domy. Když se postavím na špičky nohou, skrze vysklená okna vidím do další ulice. Všude na zemi se ve střepech válí věci jako kuchyňské nádobí nebo dětské hračky. Během živého vstupu začínám v hlavě lapat po slovech, která by dokázala tu zkázu popsat. Marně…
Srdcem stále zůstávám s těmi, kteří ze své rodné země utéct nemohou.
Kdy jsem si konečně uvědomila, že začala válka? Pátý den. To ráno se Charkov vzpamatovával z městských bojů. V našem modrém Fordu jsme zastavili na ulici Ševčenko, kde dohořívala opuštěná ruská vojenská technika. Smrad spálené gumy, po zemi poházené nábojnice. Nikde nikdo. Po chvíli kolem projíždí muž na kole. Instinktivně se jdu zeptat, co se v ulici Ševčenko stalo. Ve škole, kterou srovnal se zemí raketový úder, se schovávali ruští vojáci. „A těla jste už viděla?“ ptá se muž. Ne, neviděla. V mé hlavě se perou dva hlasy. Novinářská zvědavost nakonec vítězí nad strachem, že uvidím něco, co vidět nechci. Je nebezpečné se na místě dlouho zdržovat, a tak rovnou začínáme natáčet pro americkou CNN. Nestihnu doříct větu… Jsou tam! Na zemi za školou leží zkroucená mužská těla. Držím si odstup. Dívám se do kamery, ale oči cukají dolů. Vzpomenu si na matku, která mi zakázala jít na pohřeb vlastního dědy, abych si ho pamatovala živého. A teď jsem tady. Cítím nasládlý zápach těl, na který nikdy nezapomenu. Jsou to agresoři, vojáci plnící rozkaz. Ale jsou to také synové, otcové, sourozenci. Říkám to Honzovi. „Pokud nad tím budeš takto uvažovat, můžeme naši práci zabalit!“ prohlásí. Po těchto slovech jsem vystřízlivěla. Najednou mé vlastní pocity začaly být nepodstatné.
Foto: CNN Prima News
Darja Stomatová
Jenže válka se vám nakonec dostane pod kůži. Nikdo si ji nezaslouží. Pro mě bylo těžké vidět staré lidi, kteří si ještě jako malí pamatují druhou světovou. Říkám si: „Co si musí myslet? Že se lidstvo vůbec nepoučilo?“ Často si v této souvislosti vzpomenu na starého muže, kterého jsme potkali během natáčení u fronty do obchodu v Charkově. Během živého vstupu ukazoval dokumenty o úmrtí své ženy, která naposledy vydechla 23. února. Přesně den před začátkem války. Kvůli válečnému stavu svou manželku, která po jeho boku stála třicet let, tehdy nemohl pohřbít. Rozum mi říkal, že teď přece nejde o mrtvé, ale srdce se sevřelo bolestí z toho, co musí prožívat. Červené světlo na kameře, které křičí, že stále vysíláme do pražského studia, mě opět zachránilo. A tak se soucit s útrapami muže, který zrovna stál po mém boku, projevil letmým pohlazením po jeho rameni. Když jsme se s Vladimírem – tak se jmenoval – posléze loučili, prohlásil, že on sám ze smrti strach nemá, že život už má za sebou.
Válka nerozlišuje staré a mladé, bere si všechny, bez rozdílu. A tak musí pravidla války pochopit i děti, které svůj život teprve začaly žít. Šestiletá Vasiliska – dcera správcové hotelu, kde jsme byli ubytovaní – se často maminky ptala, proč nemůžou vyrazit na procházku po městě. A když se rozezněla siréna vzdušného poplachu, tahala mě za rukáv s otázkou, jestli uslyší výbuchy blízko nebo daleko. Jenže nakonec se stejně ze své novinářské mise vracíte domů, i když srdcem stále zůstáváte s těmi, kteří ze své rodné země utéct nemohou. Každý zvuk, který uslyšíte z bezpečí svého pražského bytu, už bude mít navždy mnohem hlubší význam.
Darja Stomatová je reportérkou CNN Prima NEWS. Narodila se v kazachstánském městě Almaty, od pěti let žije v Praze. Mluví čtyřmi jazyky – česky, rusky, anglicky a domluví se i francouzsky. V létě 2020 společně s kameramanem Jánem Schürgerem pokrývala násilné potlačování demonstrací v běloruském Minsku. Velkou profesní školou pro ni bylo zpravodajství z oblasti ničivých tornád na Jižní Moravě, k čemuž se jako zahraniční reportérka dostala souhrou náhod kvůli summitu v Bruselu, který této tragické události předcházel. Loni s Jánem Schürgerem vyrazili po stopách migračních tras z iráckého Kurdistánu do Běloruska, kde sledovali praktiky pašeráků. Nyní společně reportují z oblasti města Charkov o ukrajinsko-ruské válce.
Přidejte se k Vogue Leaders na LinkedIn.