Alžběta Trojanová: Nesnažím se být dokonalá

Předsudky existují a sotva je jde vymýtit během pár let. Myslím, že to hodně dopadá na hráčky online her, které si musejí vybudovat hroší kůži proti všemožným komentářům. Platí to i ve vývoji. Nedávno například prosákla kauza společnosti Riot, která stojí za jednou z nejpopulárnějších her ve světě, League of Legends. Firma se potýkala se systémovým sexismem, za což loni nakonec zaplatili na 100 mil. USD v rámci vyrovnání. Z toho, co jsem slyšela, tak se s podobnými problémy potýkají i některá česká vývojářská studia. Já už se v herním průmyslu pohybuju dlouho, a tak myslím, že taková ta nedůvěra vůči mé práci trochu opadla, byť se vždycky tu a tam někde vynoří. Je to ne zrovna příjemný balanc, se kterým se musíte vypořádat. Být na podivném piedestalu, a zároveň budit nedůvěru. Když jsem ještě pracovala s Mikolášem Tučkem v pořadu Re-Play, stávalo se mi celkem často, že vývojáři nebo jiní mužští novináři mluvili pouze s ním, a teprve až když jsem ‚prokázala‘, že skutečně hry hraju, tak mi laskavě věnovali kus své pozornosti. 

Herní komunita je zvláštní místo, které dokáže být někdy velmi soudržné a plné podpory, a jindy zas neobyčejně toxické. Je to určitě i na jednotlivých tvářích herního světa, jakým směrem chtějí, aby se jejich komunita ubírala. Občas na svůj Facebook například postuju informace týkající se LGBTQA+ komunity, vymezuju se vůči rasismu, snažím se jasně dávat najevo svoje postoje, i za cenu, že třeba ztratím fanoušky. To samé platí i pro web, kde mám na starosti videobsah webu. Jako redakce smýšlíme všichni dost podobně a snažíme se stejným směrem udržovat i naši komunitu. 

Moje začátky v herní novinařině byly taková klasika. Časopis Game Star tehdy sháněl redaktorku, aby měli více různorodou redakci. Já tehdy hrála hry a navíc se chtěla stát spisovatelkou. Znělo to jako naprosto dokonalá kombinace. Napsala jim proto zkušební recenzi, která se líbila, a tak mě přijali. Přiznám se, že ale nemám moc nervy na to přečíst si svoje texty z té doby. Nemyslím, že to byl kdovíjaký zázrak. Možná ale právě to je jedním z těch triků, jak uspět. Nesnažit se být za každou cenu dokonalý a prostě do toho jít po hlavě. S pravidelným cvikem se člověk časem zlepší sám. Což je tedy rada, kterou se poslední dobou moc neřídím, protože chci mít všechno perfektní na první pokus, ale to je debata na jindy.

Hry a závislosti je takové oblíbené téma pro lidi, co mají hry zafixované, jako něco špatného, ale myslím, že i to pomalu opadá. Hry jsou v dnešní době pomalu stejný mainstream jako filmy. V roce 2021 ve světě hrálo přes tři miliardy lidí, nezdá se, že by ale svět zaplavovaly epidemie závisláků. Určitě můžete narazit na různé problematické aspekty, například tzv. loot boxy. Tedy náhodně generované krabičky s různými bonusy, které až nápadně připomínají gambling. Z toho důvodu například Belgie a Nizozemsko loot boxy zakázaly, především ve snaze ochránit mladé hráče. O podobných opatřeních uvažuje například i Česká republika. Nemyslím, že by ale hráči byli proti. Podobné mechanismy jsou spíš snahou vydavatelů vydělat víc peněz než zpříjemnit hraní.

Loni na podzim jsme si nahmatala bulku v prsu. Nejdřív jsem si říkala, že to bude určitě cysta, protože na rakovinu jsem přece mladá. Přítel ale řekl, ať si radši skočím na ultrazvuk. I přesto, že všechno nasvědčovalo tomu, že jde o nezhoubný typ nádoru, nakonec se ukázalo, že jde o velmi agresivní typ rakoviny. Rozhodně tak doporučuju všem nic nepodcenit, a nechat si vždycky udělat i biopsii! Chemoterapie a operace je už za mnou, teď ještě docházím na radioterapie. Bylo to velmi dlouhých sedm měsíců. Přiznám se, že práce Games.cz mi v tomhle hodně pomohla. Dali mi prostor, kdy jsem potřebovala, vyšli mi ve všem vstříc. Snažila jsem se pracovat, jak to šlo, ale chemoterapie mě unavovala. Hlavně první dva měsíce. Navíc mi to ani pořádně nepřemýšlelo. Říká se tomu ‚chemo brain‘ a rozhodně jsem to pocítila. Zkoušela jsem v jeden moment hrát i hry, ale zjistila jsem, že to pořádně nejde. I když se hry pro někoho zvenčí zdají jako bezduchá zábava, opravdu u nich musíte přemýšlet. A to mi nešlo. Většinu léčby jsem tak skončila na hloupých reality show, což byla tak zhruba úroveň, na kterou jsem měla energii. Teď už se ale vše pomalu vrací do normálu, a tak si třeba konečně budu moct i něco zahrát. Díkybohu.