Vogue Leaders

Jasmína Houdek: Sebeobrana je o nastavení hranic v každodenních situacích

Na kurzech moderní sebeobrany vás bez pochyby naučí několik chvatů, které můžete použít v případě napadení. Více se však budete zabývat předcházením útoku, správnou komunikací s násilníkem, a především rozpoznáváním toxického chování ze svého okolí. Většina agrese se totiž děje za zavřenými dveřmi.

Vnímání pojmu sebeobrana se postupem času posouvá. Jak to máte vy?

V minulosti jsem sebeobranu vnímala tak, jak se v různých klubech převážně vyučuje: jako obranu před fyzickým napadením zvenčí. Klasická sebeobrana vás učí, jak řešit to, když vás někdo škrtí nebo mlátí, neučí vás ale rozpoznat samotný prvopočátek násilí nebo manipulace. Přitom až 80 % sexuálně motivovaného násilí spáchá osoba oběti blízká. A v takovém případě jsou klasické poučky tradiční sebeobrany, jako nechodit večer sama venku nebo nenosit sexy oblečení, celkem k ničemu. Sebeobrana, jak ji vnímám dnes, je především o nastavení a hájení svých hranic v každodenních situacích.

V čem je pojetí moderní sebeobrany progresivní?

V moderním pojetí sebeobrany vycházíme z toho, že násilí není jen to, když vám někdo ubližuje fyzicky. V našich kurzech učíme studentky a studenty, jak rozpoznat agresivní nebo toxické jednání včas, jak si vymezit hranice, už když si vás potenciální pachatel oťukává nevhodnými vtipy nebo doteky. Já sama jsem zažila domácí násilí od partnera a jsem přesvědčená, že kdybych tehdy věděla to, co vím teď, zbystřila bych už na druhém rande a na to třetí bych pravděpodobně nešla. Dále učíme, jak reagovat na nevhodné narážky, které přichází třeba od kolegů z práce nebo spolužáků ze školy. A co se týče takové té klasické sebeobrany, tam se snažíme o vyvracení mýtů a stereotypů, aby si naši studenti svým chováním neuškodili.
Reagovat znamená vzít situaci do vlastních rukou.

Jaké mýty o sebeobraně jsou z vašeho pohledu ve společnosti nejvíc zažité?

Jeden z nejrozšířenějších je, že v případě napadení se ženy stejně neubrání. Vede to pak k jejich pasivitě, k tomu, že si nechají vše líbit. Přitom ze statistik víme, že když se žena aktivně brání, zachrání se v 60 % případů. A když má alespoň nějaký trénink, její šance se zvyšuje na 90 %. Dalším mýtem je, že je lepší nereagovat, protože interakce agresora povzbudí. Přitom ignorovat znamená přijmout plán násilníka, naopak reagovat znamená vzít situaci do vlastních rukou. A z mého pohledu je úplně nejhorším stereotypem to, že si oběť způsobila napadení sama, protože byla třeba nevhodně oblečená.

Říkáte, že učit se fyzické obraně je důležité, ale ještě důležitější je komunikace s agresorem. Má nějaké zásady?

Drtivá většina agresorů na svou vybranou kořist mluví. Testuje si tím, jestli si vybral správně: jestli je slabá, bojácná a nechá si to líbit. Správná komunikace tedy může dokonce ještě v tento moment jeho plány zastavit. Ale stejně jako fyzickou obranu je potřeba i komunikaci natrénovat. A ano, má jasné zásady: dát rozkaz a stát si za svým. „Dost!“ nebo jen úderné: „Nechte mě“. A to opakovat a nereagovat na to, co říká agresor. A ještě jedna věc, pokud se neznáte, vždy vykejte.

Co se týče té sebeobrany v každodenním životě, proč je podle vás důležité se ozvat?

Uvedu to na příkladu jedné naší studentky. Ta se v práci po dobu dvou let neotáčela zády ke kolegovi, který své spolupracovnice pravidelně plácal deskami po zadku. Celou osmihodinovou směnu myslela na to, jestli náhodou nestojí za ní, na toaletu šla, jen když odešel ke kopírce. Po víkendovém kurzu emancipační sebeobrany, kterou u nás absolvovala, sebrala odvahu a zastala se po takovém nevhodně žertovném poplácání své kolegyně. A reakce iniciátora? Naprosto typická. Vysmál se jí a snažil se ji ponížit. Obzvlášť tento moment bývá velice nepříjemný, důležité je se ale nenechat umlčet. K naší studentce se nakonec přidaly další kolegyně a on toho nakonec nechal. Po několika letech se v kanceláři zvedla vlna podpory a všem ženám se tam najednou lépe dýchalo, a to právě proto, že se ozvala.

Jak se naučit odolnosti vůči nevhodnému chování, které přichází z blízkého okolí?

Nebuďme odolní. Buďme rozhořčení, odhodlaní a naštvaní. Protože být odolní vůči obtěžování znamená snášet ho. Byla bych raději, abychom se za sebe uměli postavit. Normální je chovat se k lidem slušně. Když jste na rodinné oslavě, kde zaznívají homofobní vtipy, nebo v práci, kde je sexismus na denním pořádku, máte právo se ozvat, a tím pádem také velkou šanci, že se konečně něco změní.

O traumatických situacích, které se vám v životě staly, mluvíte na veřejnosti poměrně otevřeně. Proč považujete za nezbytné se o ně podělit?

Pocházím z chudé rodiny. Znásilnění mě dostalo k tvrdým drogám a ty na ulici. Cesta z traumatu byla dlouhá a bolestivá. Dnes jsem žena s úspěšnou kariérou, našla jsem životní lásku a mám zdravé veselé dítě. Vybudovala jsem si vše, co jsem v životě chtěla, navzdory tomu, s jak mizernými kartami jsem na začátku hrála. A proto vyprávím svůj příběh. Abych dala sílu všem, co v sobě také nosí trauma a spoustu bolesti. Skrz to, co se mi stalo, také poukazuji na systémové a společenské chyby.
Foto: courtesy of Jasmína Houdek

Jaké společenské prostředí ve vztahu k ženám byste si pro svoji dceru přála?

V ideálním případě bych si přála, aby žila ve světě, kde sexualizované násilí už vůbec nebude existovat. Jsem ale realistka, proto vím, že nejlépe udělám, když jí předám to, co sama umím. Mé dceři jsou zatím pouhé čtyři roky, už teď ale ví, že nemusí být na všechny pořád milá a usměvavá. Že může odmítnout polibek, a to třeba i ode mě, že na ni ani paní doktorka nemůže sahat bez vysvětlení. Snažíme se jí předávat jistotu v tom, že na jejím „ne“ vždy záleží. Nedokážu zajistit, aby se nikdy v životě nesetkala s násilníkem nebo manipulátorem, ale můžu ji naučit to, aby ho rozpoznala dřív, než jí stihne ublížit.
Jasmína Houdek je průkopnicí emancipační sebeobrany. Spoluzaložila startup Moderní sebeobrana a je autorkou stejnojmenného knižního bestselleru. Sebeobranu dostala na prestižní konference i do vyloučených lokalit. Spolu se svým týmem usiluje o to, aby byla také součástí školních osnov. Spolupracuje také s iniciativou Pod svícnem, která se věnuje problematice domácího násilí a jeho definici v zákoně a s jejíž spoluzakladatelkou Michaelou Studenou si můžete přečíst rozhovor v aktuálním srpnovém vydání Vogue CS
Přidejte se k Vogue Leaders na LinkedIn.