Tanec, knihy i túra podél Temže. Londýn očima šéfky Českého centra Terezy Šídlové

Aby se do nás Britové a Britky zamilovali! Znovu! Do tradičního i mladého českého umění, do našich příběhů, které odráží úspěšnou transformaci země, do našich hrdinů a hrdinek, do našich nápadů a neotřelých řešení. Je nám ctí v Českých centrech pomáhat českým umělcům a umělkyním prosadit se v zahraničí a zároveň přispívat k budování dobrého jména naší země, získávat si sympatie a respekt u místní veřejnosti. Dnes, v mnohovrstevnatém informačním a kulturním prostoru, je to důležité.  

Možná vás překvapím a nebude to znít úplně „cool“, ale i v práci, která se zdá být snem – v obklopení umění, zajímavých osobností a fascinujícího města – mě nejvíc naplňuje služba své zemi a hodnotám, na kterých Česká republika v posledních dekádách stojí. Bez nich by nevznikla svobodná a pulzující kulturní scéna ani živá veřejná diskuze.

Letošní rok jsme začali připomínkou výročí fotografických velikánů Sudka a Funkeho. Jejich tvorbu jsme zarámovali provokativní otázkou, nakolik můžeme věřit fotografickému záznamu, která je aktuální zvlášť dnes v době umělé inteligence. České fotce se budeme věnovat i dál, od módní až po sociální zaměřenou na menšiny. Kultura pro nás v Českých centrech není jen čistokrevné umění. Na jaro plánujeme připomínku 150. výročí narození ikony české podnikavosti Tomáše Bati. Nedaleko Londýna, v městečku East Tilbury, leží malý Zlín s baťovskými domky z 30. let minulého století a s továrnami. Je to fascinující příběh s mnoha zajímavými vrstvami, architektonickým modernismem, poezií raného marketingu až třeba po osud českého šéfa továrny v East Tilbury, Jana Johna Tusy, jehož syn se v 80. letech stal šéfem BBC World Service. Na podzim si také budeme připomínat 90. nedožité narozeniny dramatika a prvního českého prezidenta Václava Havla.  

Týmy Českých center v zahraničí jsou malé, ale všestranné. V Londýně tvoří partu zkušené kolegyně, se kterými si musíme poradit s lecčíms – od péče o VIP hosty až po řemeslná řešení na výstavách, někdy i s vrtačkou v ruce. Nenudíme se, a rádi využíváme i pomoc krajanů, kteří se na našich akcích podílejí jako dobrovolníci.

Londýn je obrovsky konkurenční město, kde všichni usilují o to být co nejvíc vidět a slyšet. Naše kulturní renomé je nepochybně spjaté s vážnou hudbou, hudebním ředitelem Královské opery v Londýně je dirigent Jakub Hrůša. Ne vždy si některá naše díla, osobnosti a úspěchy spojí zahraniční veřejnost se značkou Česko. I proto se v Českých centrech věnujeme nation brandingu, disciplíně, která posiluje povědomí a oblíbenost zemí a v níž vynikají například severské a pobaltské země.

Nejzajímavější „galerií“ je pro mě samotný Londýn, ať už jde o architekturu, práci s veřejným prostorem, tradiční estetiku i rozmanitost. Povinnou zastávkou je velmi progresivní Tate Modern. Chodím tam kromě umění číst mezi řádky, jaká témata a kontexty v Londýně právě rezonují. Miluji tanec a opravdu světový balet je doma v Covent Garden, alternativní počiny jsou k vidění v The Place. Srdeční záležitostí jsou pro mě londýnská knihkupectví. Mají atmosféru knihoven a už samotná přehlídka knih často otevírá oči. Líbí se mi záběr témat v oblasti historie a společenských věd, fokus na malé dějiny každodennosti, její hrdiny a hrdinky, zoom do detailu textury společnosti. Jedno takové ikonické je Daunt v Merylebone, nebo ta malá, často tematická knihkupectví na Notting Hillu.  Chodím tam také číst mezi řádky, jaká témata a jaké kontexty v Londýně právě rezonují. Je tu velmi progresivní prostředí. 

Pořád jsem se nepřejedla londýnského streetfoodu: v Borough Market, v Greenwich Market nebo třeba na Portobello Road. Najdete tu obrovské množství chutí a vůní i jistou pospolitost uprostřed pulzující světové metropole. Pekáren a kaváren je tu nepřeberné množství, cítím se v nich jako doma, třeba v Praze v Karlíně. Je z nich znát kontinentální vliv.

Odpočívám od kultury! To je samozřejmě drzá nadsázka. Jsem typická česká outdoorová turistka: batoh, svačina a jde se. Nyní objevuji Thames Path – nenáročný trail centrem města, historickými doky, obchodní čtvrtí City až za Londýn do venkovské přírody a k prameni majestátné Temže v Cotswoldu. Parky v Londýně jsou taky skvělé, v těch se ale hlavně běhá. 

V kontrastu asertivního Londýna je jasně znát, že Češi se málo umějí pochválit a „prodat se“ – a to se musíme učit. Jako Česká centra se snažíme být platformou, kde vyprávíme příběhy o Česku, které nás charakterizují a rezonují v místních debatách. Mám radost, když potkávám mladou generaci krajanů a vidím jejich drive.

Na Británii mám ráda, že ctí pravidla tam, kde je to potřeba, a zároveň dávají prostor kreativitě a rozletu všude jinde. I přes výzvy, kterým dnes čelí všechny demokratické společnosti, z toho stále vyzařuje sebevědomí a budí respekt. A co nás Čechy a Brity skvěle pojí? Smysl pro humor.

Mimořádná premiéra Janáčkovy opery Věc Makropulos v Královské opeře pod vedením Jakuba Hrůši a v režii Katie Mitchellové, která do své tvorby propisuje své ostré feministické názory. Sílu má také výstava Kláry Hosnedlové v galerii White Cube. A nakonec naše výstava Pixely a poetika – od Sudka až po AI, která se nyní přesunula se do Paříže. Přilákala mnoho návštěvníků, zejména londýnských studentů.