Chlebová diplomacie, brutalismus i prosluněné pláže. Brusel očima ředitelky Českého centra Beneluxu

Mým hlavním cílem bylo navázat na práci svých předchůdkyň a nadále obracet pozornost belgického publika směrem k Česku, o kterém místní lidé, i přes geografickou blízkost, stále vědí poměrně málo. Chci, aby bylo Česko vnímáno jako kvalitní a relevantní partner pro mezinárodní spolupráci. Dlouhodobou ambicí je pak ukazovat naši excelenci v oblastech, ve kterých to o nás Benelux zatím spíše neví. Jsou to oblasti jako galerijní edukace, metodika venkovního vzdělávání, špičková polygrafie nebo sběratelský design.  V prostředí, kde působí desítky kulturních institutů z celé Evropy i mimo ni, není automatické, že si vás publikum i partneři spojí s konkrétní kvalitou nebo obsahem – chci, aby bylo jasné, co znamená česká kulturní prezentace a proč má v mezinárodním kontextu své místo.

Moment setkání. Okamžik, kdy se potkají lidé, kteří by se jinak nikdy nesetkali – například český umělec a belgická kurátorka či instituce – a vznikne z toho projekt nebo dlouhodobý vztah. V takových chvílích si člověk uvědomí, že kulturní diplomacie není abstraktní pojem, ale velmi konkrétní práce s lidmi a důvěrou. Zároveň mě baví objevovat nové osobnosti české scény a hledat pro ně vhodný kontext v zahraničí. Je to vlastně kombinace kurátorské práce, produkce i diplomacie.

Vedení Českého centra je můj „dream job“!

Tak trochu jsme se myšlenkově sešli s výzvou pana prezidenta Pavla z jeho posledního novoročního projevu a dali jsme příležitost mladým profesionálům. Můj tým prošel od ledna proměnou a tvoří ho tři mladí projektoví manažeři, jejichž expertízy si nesmírně vážím. Tato mladá generace je pro nás klíčová, abychom zůstali relevantní a drželi krok s trendy 21. století. V Českých centrech člověk nepracuje jen v jedné roli – každý z nás musí zvládat produkci, komunikaci i koncepční přemýšlení. Zároveň je pro nás typická velká míra samostatnosti a vzájemné důvěry.

Nejde nám jen o prezentaci jednotlivých uměleckých děl, ale o vytváření kontextu s širšími společenskými tématy – diskusí, setkání a mezioborových spoluprací. Nemáme vlastní prostory, ale pro přímý kontakt si pomáháme pop-upy. Ten aktuální se nazývá BOOK SPACE. Jde o čtenářský koutek složený z českého designu, který představuje knihy z posledních ročníků soutěže Nejkrásnější české knihy. Na této platformě organizujeme workshopy, např. vazba knih, a otevíráme témata jako role knihoven ve 21. století nebo vliv kvalitně zpracované knihy na tvorbu vkusu, vzdělávání a psychiku.

V Nizozemsku máme pevnější základy, ale v Belgii a Lucembursku je to stále výzva. Belgičané se o nás stále učí přemýšlet jako o sousedech – byť nás dělí jen Německo – a zajímavých partnerech. Dobré povědomí je o naší klasické hudbě, tanci, sklářství nebo animovaném a dokumentárním filmu. Když představíme současné umění, design nebo nové formy hudby, setkáváme se většinou s velkým zájmem. 

Ukazuje se, že česká kultura má velmi dobrou úroveň, jen ji je potřeba aktivně přivádět do mezinárodního kontextu a vysvětlovat její souvislosti.
Jak často říkám, učíme místní přemýšlet o Česku jako o partnerovi ke spolupráci, jako o místu, kam si dojít pro inspiraci, dobrou praxi, expertízu a nápady. Chceme, aby díky lepší znalosti moderního Česka měli Češi větší šance uspět v nejrůznějších výzvách a výběrových řízeních.

Žiji ve čtvrti Dansaert, která je bruselským centrem designu a umění, takže mám blízko instituce jako MAD Brussels, Centrale for Contemporary Art, Argos či IMAAL. Velmi se také těším na brzké otevření nového KANAL-Centre Pompidou.
Mám ráda podniky s atmosférou pražské Letné, kvalitní kávou a naturálním vínem. Skvělý je Night Shop v bývalé garáži s lokálními surovinami a výborným designem. V Bruselu mi ale citelně chybí kvalitní kváskový chléb, což mě přivedlo k myšlence na nový proud – „chlebovou diplomacii“.

U moře, kde se vlakem dostanu do hodiny. V Bruselu je to park u Sainte-Catherine, taková urban farma s divokou přírodou a zvířaty, jako jsou lamy nebo kozy nebo multifunkční prostor Tour & Taxis s parkem a hřišti.

Určitě Atomium, a to i jeho vnitřní část s progresivními světelnými instalacemi, které oceňují i odborníci. Dále jsou to secesní skvosty od Victora Horty a budova Palais Stoclet.

Brutalistní a modernistická architektura na periferii Bruselu, třeba podle tipů publicisty Adama Štěcha. Nedaleký Rotterdam zase nabízí high-tech městský zážitek i progresivní veřejný prostor.

Brusel mi v každodenní komunikaci připomíná New York – lidé jsou k sobě vstřícnější, otevřenější a lidštější. O Češích jsem si uvědomila, že jsme už dávno tím „Západem“. V oblastech, jako je věda, zdravotnictví či vzdělávání, jsme rovnocennými partnery a v řemesle či expertních znalostech jsme často těmi, kteří mohou Benelux dokonce inspirovat.

Retrospektiva Johna Baldessariho v BOZARu pro jeho chytrost a vtip, který je mi blízký. Pravidelně jsou to výstavy v Centrale for Contemporary Art, které často představují pohled umělců spjatých s Afrikou. Bohužel je pokračování této galerie současně v ohrožení.