Vogue Leaders

Alexandra Georgescu: Ať už ti rodina poskytne cokoli, můžeš čerpat ze svého okolí

Do škatulky interiérové architektky nebo designérky se ani zdaleka nevejde, na to má příliš bohaté zkušenosti a široký záběr. Má schopnost nejen propojovat tvůrčí a podnikavé osobnosti, ale spolu se svými kolegy z architektonického studia KOGAA měnit způsob, jakým fungují veřejné prostory i budovy, a to, jak je lidé mohou využívat.
Foto: Lukáš Dvořák
Alexandra Georgescu

Studovala a pracovala jsi v několika různých zemích. Kdo z tvých mentorů tě ovlivnil nejsilněji?

Musím odpověď rozdělit do dvou nebo tří částí. Jednak to je totiž vrstva, která mi je nejbližší, tedy rodina. Moji rodiče působí ve stejném oboru jako já, takže na mě měli ohromný vliv a uvědomila jsem si to až později – jak mě formoval jejich zájem o umění a architekturu. Rodiče navíc mají svoji firmu, takže jsem nahlédla do spousty příběhů ze zákulisí a hodně těch poznatků uplatnila v naší firmě. Zvlášť to, co se podělalo. To bylo nejlepší, že jsem mohla vidět chyby, které dělali, a pak se jim vyhýbat. 
Při studiu jsem si vyzkoušela hodně širokou škálu různých typů škol, učitelů a způsobů vzdělávání. Řekla bych, že každá škola mi nabídla jiný způsob přemýšlení o studiu a náhled na svět. Vliv na mě mělo několik učitelů v Itálii v akademii Brera, kteří měli hodně umělecký, tvůrčí a osvobozující přístup, ale patřila k tomu i spousta teorie. Zajímavý byl i vztah právě mezi teorií a tvorbou a souvisejícími fenomény. To všechno mělo velký vliv na to, jak vnímám umění a design. Pak je několik učitelů, se kterými jsem se setkala v Nizozemsku, kteří jsou z oboru a živí se jako architekti, takže do vyučování zapojují i podnikatelskou perspektivu, ne jen designérskou – jak vést firmu, na co se soustředit, jak propagovat svoji tvorbu, zkrátka tenhle typ celistvého uvažování.
Asi nejsilnější impulz pro mě ale byli ostatní studenti. Nikdy jsem nebyla šprt, nikdy mi nezáleželo na známkách nebo oblibě u učitelů, ale fascinovaly mě ostatní tvůrčí osobnosti. Už od střední byla Tanya, jedna z mých nejlepších kamarádek, tvůrčí vulkán. Ve všech aspektech života. A pro mě to byla ohromná inspirace. Podobně jako několik dalších holek v Nizozemsku, které byly zapálené pro architekturu. Zároveň měly při navrhování výborně strukturovaný pracovní proces, a přitom si byly schopné udržet velice silné koncepční uvažování – to je pozoruhodné a výjimečné. Byl to taky svého druhu výborný mentoring. 

Čemu přesně se tvoji rodiče věnují?

Provozují komunikační agenturu, takže pro značky vytvářejí celou identitu od konceptu až po logo. Přistupovali k tomu vždycky velmi prakticky a osobitě. Táta hodně kreslil, máma je architektka, moji prarodiče ostatně taky – bylo to opravdu hodně tvůrčí prostředí. Takže v tomhle ohledu se dá mluvit o určité rodinné predispozici. 

Zvlášť v tvůrčích profesích se občas mluví o tom, že člověk musí mít určitý talent a doplňovat ho pilnou prací – v různé míře podle toho, jak velké nadání má. Mělas pocit, že máš oproti spolužákům výhodu?

Rozhodně. Chci říct, že si opravdu myslím, že nějaký talent mám a že obraznost jsem asi zdědila v genech – úplně nevím, jak to z vědeckého hlediska funguje, ale určitě jsem to pozorovala. Ve škole jsem byla v tomhle ohledu znatelně napřed. I když většina spolužáků taky pocházela z uměleckých rodin – ale možná je to tou kombinací umění a architektury, ze které vzešel můj cit pro design a to, že jsem se rozhodla věnovat se interiérovému designu. Obecně se dá říct, že člověka formuje naprosto všechno a je potřeba být všemu otevřený a nasávat to jako houba. Ať už ti rodina poskytne cokoli, můžeš čerpat ze svého okolí, od přátel, z města nebo země, ze života, ze školy, z cestování – všechno ti v zásadě neustále přináší nové podněty. A tím se stáváš sebou. Jde pak tím pádem o to, abys tyhle podněty neodmítal, ale všechno si vyzkoušel. Přistupovat k tomu stylem, proč vlastně ne? Pokud máš možnost vyjet do zahraničí, cestovat, naučit se něco nového, je to ideální. Studentům architektury z Brna, kteří k nám do firmy chodí, ostatně říkám, vyjeďte odsud, jeďte na Erasmus, prostě se do něčeho pusťte. Je to teď tak snadné. Protože jinak z vás nebudou ani zajímaví tvůrci, ale ani zajímavé osobnosti. Musíte se vydat pryč. Chci říct, že čtení knih rozhodně pomáhá, ale ne dost. 

Co se stalo s brněnským projektem Distillery Social Reactor v prostoru bývalého lihovaru, jehož vznik jste iniciovali a se studiem KOGAA jste tam také měli sídlo? Jak jsi byla spokojená s tím, co jste v něm dokázali?

Dnes už nefunguje, protože jsme prostor vrátili majitelům. Dostali jsme se totiž do situace, kdy všechno začalo fungovat, a to i finančně, a byl to opravdu úspěch, ale aby se mohla Distillery rozrůst ještě víc, potřebovali jsme navýšit investici. V řádu stovek tisíc korun čili nijak moc. Majitelé nám ale řekli, ať tu investici uděláme my – ať tam dál platíme nájem, provozujeme to. Že oni do toho investovat nechtějí – prý je to i nadále na nás. Takže jsme se na to vykašlali, sbalili jsme si věci, ale tedy včetně oken, podlah, toalet a všeho dalšího, co jsme do prostoru vložili ze svého. Upřímně řečeno, byla to moc cenná lekce, protože před necelým rokem jsme si v Brně pořídili vlastní prostory. Tam se teď snažíme zužitkovat všechno, co jsme dělali v Distillery. Budeme tam mít kanceláře, bude tam galerie a espresso bar – zkrátka komunitní prostor, kde se dá nejen pracovat, ale taky trávit čas a bavit se s lidmi o architektuře, urbanismu, designu, o tom, jak bude vypadat kvalita života ve městě.

Celý rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání Vogue Leaders, které je společně s prosincovou Vogue CS právě v prodeji.