Rozhovor s talentovanou herečkou Sarou Sandevou o jejích makedonských kořenech, vztahu k rodině a pracovních úspěších

Dokud jsem nečetla slib České republiky, vůbec jsem netušila, jak moc dojemný okamžik to pro mne bude. Makedonii miluji. Na tom se nikdy nic nezmění. Ale to, že žiju tady, mělo a má na moji osobnost obrovský vliv. Jsem za tu možnost nesmírně vděčná. 

Pro mne měl. V momentě, kdy začala hrát česká hymna, se mi rozklepaly nohy. Při čtení slibu jsem pak cítila velké dojetí. A to samé myslím prožívala celá moje rodina, přítel a kamarádi, kteří tam se mnou na radnici byli. Skoro všem, co jsme se tam sešli, tekly slzy. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Bylo to dojemné. 

Ano. V tom směru, že vím, že je to tady skvělé místo k životu. Narodila jsem se v Makedonii, ale celý život žiju v Česku. Nějakou dobu jsem ale také žila napůl v Holandsku. Střídavě jsem celé tři roky pendlovala mezi Holandskem a Českem. Kolem svého sedmnáctého – osmnáctého roku jsem prohlašovala, že velmi toužím žít i jinde než tady. A víte, jak to je: pozor, co si přeješ. Když jsem si tedy tohle všechno vyzkoušela a pak jsem se naplno a cele zase vrátila sem, byla jsem za to nesmírně vděčná. Vždycky když jsem se vracela z Holandska sem, projížděla od Karlova mostu směrem na Národní třídu a jela po nábřeží, dívala jsem se na Vltavu a na Hrad, uvědomovala jsem si, jak máme opravdu krásné město k žití a jak velké možnosti tu jsou. Jak je to tady, v rámci možností, bezpečné místo pro život. Strašně ráda jsem se sem vždycky vracela. A teď už jsem si naprosto jistá, že ať už pracuji kdekoli po světě a cestuji, vždy se chci vrátit zpátky sem do Čech, domů. Své zázemí chci mít na sto procent tady, alespoň teď. 

Nevím, jestli to má nějak silný vliv, ale hodí vás to trochu jinam. Když jsem například točila a hrála v srbštině, hodně jsem cítila ten balkánský temperament i od kolegů, je to jiný druh energie a i já mám trochu jiný pocit a jinou energii. Ale myslím si, že jádro, ten základ emocí a pocitů – ten jde opravdu ze mě a pak nezáleží na tom, o jaký jazyk se zrovna jedná. 

To bych občas taky chtěla vědět. Vážím si konstruktivní kritiky. Tu člověk nutně potřebuje. Ale pokud jde o ty různé komentáře, hlavně na sociálních sítích… Naštěstí umím nějak od sebe odstřihnout názory, které jsou založené jen na nějakém „hejtu“. To, co si někteří lidé dovolí napsat na sociálních sítích, je někdy opravdu za hranicemi základní slušnosti. Ale musím říct, že se s tím nepotkávám často. Mám pocit, že na Instagramu mám dobrou komunitu lidí. Ale sem tam se najde i takový komentář.  

S takovým tvrzením jsem se také setkala. „Takhle sis to vybrala, tak s tím přece musíš, holčičko, počítat…“ Tak to ale není. Tu práci jsem si vybrala, protože mě baví a chci ji dělat. A existuje přece něco jako slušné chování. Není normální drze a neslušně komentovat vzhled ostatních lidí. To se myslím nedělá.