Vývoj v mediálním světě je dramatický a výzvy čím dál větší

Schopnost rozumět povaze a způsobům komunikace pomocí všech možných médií. Schopnost komunikovat pomocí médií tak, abychom je využili pro své potřeby a záměry. Abychom nebyli ve vleku médií jako jejich bezbranné oběti nebo poslušné ovce. O médiích bychom mohli říkat to známé: dobrý sluha, špatný pán. Pro člověka je podstatná činnost komunikovat. Když zrovna nespíme, tak komunikujeme. Od narození až do konce života. Do té komunikace ale postupem času vstupuje čím dál víc médií. Ta média nám nabízejí oslnivý servis, informace, dojmy, zážitky, pomoc. Jenomže nejsou tak bezelstná. Stávají se silnými hráči na hřišti komunikace. Každý účastník komunikace se snaží prosadit se svými záměry a zájmy. A stejně tak i média, tihle nejsilnější hráči na hřišti, mají svoje záměry a zájmy, kvůli kterým nám své služby nabízejí – nebo spíš nás na ten servis lákají.

Lidský svět je moře komunikace – pohyblivá, vzdouvající se hromada textů a obrazů. Ty texty se nám nabízejí a vnucují. Ale záměry a zájmy těch, kteří je vyrobili, zaplatili a dali do oběhu, to nejsou naše zájmy. Ty texty chtějí, abychom jim uvěřili, že jsou pro nás vhodné. Ale vždycky mají být užitečné víc pro ty jejich tvůrce než pro nás. Takže radikálně řečeno: svět je hromada nevhodných textů. Nevnímat to je naivní. Zapomínat na to, nedbat na to je škodlivé. Nebo přímo nebezpečné.

Obecné mínění je, že nejlíp jsou na tom mladí a nejhůř senioři. Něco na tom je, možná se to ale přehání. K tomuhle obrázku nám pomáhá oblíbené schéma o takzvaných digitálních přistěhovalcích a domorodcích. To nám chce říct, že je tu propast mezi starými, kteří vyrostli v jiném světě a všechna ta nová média jsou pro ně náročnou cizí novinkou, na kterou si obtížně zvykají, a mezi mladými, kteří se od malička s novými médii setkávají a jsou pro ně samozřejmostí. Podle mého přesvědčení je toto schéma k ničemu – o mediální gramotnosti lidí nám neříká nic.

Mnohý senior se médií bojí, ztrácí se v jejich světě a propadá pocitu bezmocnosti. A mnohé dítě se cítí bohorovně, jak úžasně umí zacházet od rána do večera se svými mediálními hračkami. To ale není rozdíl mezi „mediálním negramotem“ a „pánem nad médii“. Může to být jen rozdíl mezi „zastrašenou obětí“ a „šikovným otrokem“ médií. Bližší realitě je možná takové řekněme „sendvičové schéma“: Lidé ze střední (sendvičové) generace mají v rámci rodin na starost, vedle vydělávání na živobytí rodiny a starání se o rodinné majetky, ještě péči o děti a o seniory v rodině. Sami obvykle s médii celkem zacházet umějí. Nejsou v tom zrovna virtuózové, na to nemají čas, ale co je potřeba, to s médii zvládnou. Návykovosti médií a virtuálního prostředí nepropadají – mají přednější a důležitější povinnosti. Děti se jim sice pošklebují a vytahují se na ně, že neznají tuhle a tamtu aplikaci a sociální síť a že neumějí dost rychle ťukat na displej, ale samy zacházejí s médii povrchně, naivně a nedbale. A tak „sendvičoví lidé“ ještě ke všemu vězí v obavách, kdo z členů rodiny, které dítě nebo senior, jim jako první vyvede nějaký „on-line průšvih“, který bude stát rodinu spoustu peněz nebo komplikací. Takže mediálně nejgramotnější, tedy nejspolehlivější a pro praktický život nejúspěšnější v zacházení s médii jsou nejspíš právě oni. Ale to jsme jen načrtli schéma, skutečnost je nejednoznačnější a barvitější, každý jsme jiný.

V porovnání s Německem podobně, trochu hůř. V porovnání se Slovenskem, Polskem a Maďarskem taky podobně, trochu líp. Obecně řečeno: rozdíly nějaké jsou, ale ne moc velké, a hlavně nemáme spolehlivý a obecně přijatý nástroj, jak to poměřit. V různých průzkumech, které porovnávají v evropských zemích schopnosti lidí související s mediální gramotností (čtenářství, znalost digitálních technologií), vycházíme jako průměr nebo slabší průměr. V čase se, zdá se, trochu zhoršujeme, což mnozí zjednodušeně přičítají českému školství, rozpačitě přešlapujícímu na místě, kvůli jeho vleklým a ne moc úspěšným reformám v posledních třiceti letech. Na západ od nás jsou na tom obecně trochu líp, protože už odedávna tam bylo vzdělávání víc zaměřeno na komunikaci, argumentaci, sebeprosazení a kooperaci než na takové v podstatě „sociálně izolované“ osvojování si souborů znalostí, jako to bylo dříve u nás a na východě Evropy, kde vývoj pedagogiky a školství nadlouho zamrznul. V posledních desetiletích ale všechna národní společenství čelí stejným převratným novinkám – počítačům, internetu, návykovým sociálním sítím, návykovým mobilům a chatovacím platformám, kyberkriminalitě a informační válce… Na to se nikdo nemohl s předstihem připravit. Jsme v tom všichni až po uši. Individuální rozdíly mezi lidmi jsou – jako i v jiných důležitých lidských věcech – i v případě mediální gramotnosti mnohem větší než rozdíly mezi národy.

Některá srovnání od univerzitních výzkumníků a od neziskovek říkají, že se to trochu zhoršilo. Zároveň se postupně zvedá povědomí jak učitelů tak i širší veřejnosti o všech těch výzvách a že se musí něco účinného dělat. Za posledních několik let se ale především zvětšily různé hrozby. Narůstá aktivita a rozmanitost postupů kyberzločinců. Narůstá vypjatost, agresivita a radikálnost ideologického a propagandistického působení na sociálních sítích a ve všech masmédiích. A k obojímu přispívá současný rozmach využívání umělé inteligence. Drakovi narostly další hlavy.

Mediální výchova by se měla – podle rámcových dokumentů – dělat v českých školách už dvacet let. Realita je taková, že se dlouho nedělo ve většině škol téměř nic, bezradnost byla velká, odpor řady učitelů taky. Mediální výchova měla být průřezovým tématem, tedy měla mít prostor v různých vyučovacích předmětech, ale mimo jiné i proto, že nedostala ten prestižní status samostatného předmětu (svoji zkratku v rozvrhu), nebyla většinou brána vážně. Na školách ani na státní úrovni. Před několika lety dokonce neváhala ministryně školství veřejně prohlašovat mediální výchovu za málo závažnou záležitost. Po dlouhá léta, snad se dá říct, že dodnes, mediální výchovu z nemalé části zachraňují a rozvíjejí iniciativy „zdola“, od jednotlivých učitelů, kterým to nebylo jedno, něco zkoušejí, síťují se atd. Ale „shora“, směrem od ministerské „metodické vrchnosti“, přichází v posledních několika letech jiná tendence – sloučit nebo spíš nahradit mediální výchovu digitální gramotností. Což může být něco podobného, ale taky v tom může být velká zrada. Technologickým firmám se tento „rebrending“ samozřejmě velmi zalíbí, budou se předhánět, kdo víc pomůže, vylobbují se dotace od státu… (Kdysi jsme tu měli akci Internet do škol, jejímž výsledkem byl hlavně skvělý byznys pro IT firmy na státní útraty, s velmi pochybným dopadem na úroveň výuky ve školách.) Hlavní „vzdělávací“ výsledek pak může být ten, že IT byznys použije školy jako nástroje, které jim vychovají a naženou do náruče nové oddané zákazníky. Může to celé dopadnout jako zlá karikatura mediální gramotnosti.

Obecný předsudek vůči politikům zní, že jsou ti poslední, kdo by si přáli mediálně gramotné občany, protože by se jim hůř prosazovaly jejich lumpárny a lži. Neřeknu, že na tom není ani kousek pravdy, ale převážně je to jinak. Když bychom se zeptali lidí z ministerstev (školství, vnitra, obrany) nebo z politických stran (vedení, poslanci), co si myslí o problému mediální gramotnosti či negramotnosti občanů, možných důsledků, a co proti tomu dělat, jak podpořit mediální vzdělávání, tak by nám většinou řekli: ano, závažné téma, důležitost, potřebnost. A mimo mikrofon by dodali, že si kvůli tomu pálit prsty nebudou. Předpokládají, že by jim hned šli po krku političtí oponenti, obvinili je z pokusu právě ideologicky kontrolovat veřejnou debatu. Něco podobného si ale vyslechnou i v řadě škol od rodičů. Mediální výchova některým připadá jako podezřelá ideologická záležitost. Je to paradoxní, ale ne nepochopitelné. Kritika ideologie a propagandy, manipulace a lhaní, když bude prováděna zaujatě a hloupě, se snadno zvrhne v jinou ideologii, v jinou pokřivenost.

Ve státních strukturách si nepochybně spousta lidí velikost a bobtnání celého problému uvědomuje. Vývoj v mediálním (a nejen v mediálním) světě je dramatický. Výzvy jsou čím dál těžší. Bylo by pěkné, kdyby se stát rozhoupal k nějaké rozhodné, široké, koordinované aktivitě směřující k podpoře mediální gramotnosti všech občanů. Zatím se to příliš neděje, občas se objeví nějaká iniciativa, chvíli se mluví o meziresortní koordinaci čehosi, jednotlivé státní úřady mají nějaké svoje aktivity, ale celkově je to spíš přešlapování na místě.

Rozlehlost a rozmanitost těch problémů. Jejich obrovská dynamika. Technologický vývoj. Byznysové, ideologické, sektářské a jiné manipulace. Kyberšikana a kyberzločin. Informační válka, trollové, chatboti a další nástrahy kladené zapojením umělé inteligence. Jak stíhat vůbec sledovat vývoj, a ještě vymýšlet a uvádět v život nějaké strategie vzdělávání a vyrovnávání se s tím vším.

Klíčem je mediální gramotnost samotných rodičů. Pokud oni médiím rozumějí, mohou líp kontrolovat a ovlivňovat děti v jejich zacházení s médii a zároveň mají jejich pokyny pro děti jinou váhu, než když dítě cítí, že rodič je úplně mimo. Těžko shrnout tak složitý úkol do nějaké knihy receptů. V 90. letech vycházely populární brožury s názvy jako „zkrotíme obrazovku“ a podobně, zaměřovaly se na zadržování dětí dál od televize, dnes jsou tyto návody pro nás neužitečné, situace je zcela jiná a dobrý, dostatečně vynalézavý a zároveň flexibilní receptář neexistuje. Pro školní věk můžeme na internetu najít spoustu více či méně zdařilých školních projektů a pracovních listů, které se používají ve výuce, jsou tam zásobníky projektů a nápadů na různé aktivity, třeba pod heslem „kritické myšlení“ a podobně. V podstatě to chce udržovat rozmanitost přístupů, takže spíš tak nějak s citem pro situaci improvizovat. Ulpívání u jednoho druhu aktivity nebo aplikací může aktivovat návykovost, rychle vyvolávat závislost. Chce to taky, samozřejmě, střídat média s off-line komunikací, ukazovat dětem, že spoustu zábavy, a možná lepší zábavy, můžeme mít ze stolní nebo společenské hry a aktivity a podobně.

Děti jsou dost individuální, jak víme. Plošné recepty mohou nadělat víc škody než užitku. Má mít předškolák tablet? Jak který, jak na co. Může na něm návykově sledovat donekonečna hloupá videa a hrát primitivní hry, nebo se může naučit hledat v mapách a „googlit“. Nejde o to držet za každou cenu děti dál od médií, ale spíš o to neodkládat děti k médiím, aby daly pokoj a nemuseli jsme si jich všímat. Když umíme sledovat, co s nimi dělají, a občas jim třeba poradit a ukázat, jak je využít zajímavějším způsobem, tak je to v pořádku.

Na seniory a jejich přístup k médiím se zaměřuje v poslední době čím dál víc aktivit. Má to, dá se říct, dvě základní podoby. Jednak „užší“ snaha o zvyšování mediální gramotnosti jako prevence proti jejich zneužívání a okrádání různými typy „šmejdů“ a „kyberšmejdů“. Jednak „širší“ snaha o takové mediální vzdělávání seniorů, která přerůstá ve starost o jejich socializaci, udržení pocitu důstojnosti a motivace k aktivnímu životu.

Rozhodnout se. Mít k tomu odvahu. Být zvědavý a kritický. Nepropadat malomyslnosti. Každý den můžeme získat nějakou novou znalost nebo zkušenost, která zvýší naši mediální gramotnost. Nejdřív se ale musí chtít. To není samozřejmé. Jako společnost potřebujeme, aby co nejvíc lidí bylo co nejgramotnějších. Ale jednotlivé lidi k nastoupení téhle cesty nedonutíme. Přistupovat k životu, k realitě, k dění kolem nás kriticky, chce odvahu a vytrvalost. „Odvahu vidět.“ Hodně lidí to nechce podstupovat – dávají přednost tomu nechat se lákat a vábit – k odpočinkové zábavě, k nejrůznějšímu konzumu, k laciným rychlým „pravdám“ atd. Dlouhodobý pocit nejistoty podlamuje kolena. Radikální kritičnost není vlastní lidské povaze. Potřebujeme se v každodenním životě často spíš uklidňovat a ujišťovat – třeba o tom, že světu kolem nás jakžtakž rozumíme.

Můžeme se cvičit práci s médii, s přístroji, samozřejmě. Můžeme prozkoumávat internet, snažit se proniknout do logiky fungování aplikací a platforem, ptát se lidí kolem nás na to, čemu nerozumíme.  Můžeme se vzdělávat, číst a hledat informace o tom, jak vypadá reálný provoz v masmediální instituci, v redakci, jak se dělají různé typy pořadů, textů, videí a filmů. Můžeme si zkoušet rozebrat, co jsme se z konkrétní komunikace, z konkrétního textu nebo pořadu opravdu nového dozvěděli. Kdo vytvořil ten text? Kdo to zaplatil? Co ten text od nás vlastně chce? Co z toho tvůrci mají, že nás informují nebo třeba dezinformují? Jsou tam opravdu cenné informace? Co když třeba rychlým vyhledáním na internetu objevíme podstatně důkladnější a férovější poučení o stejné věci? Je tenhle způsob nabízení produktu, služby nebo „pravdy“ ještě slušné přesvědčování, nebo už sprostá manipulace? 

Pozorujme, jak se tvůrci propagandistických i marketingových textů pohybují na tenké hranici mezi nadšenou názorností a licoměrným šálením, mezi argumentem a trikem. Přemýšlejme nebo zkusme zjistit, proč rádio hraje právě tyhle písničky? Kdo a jak to vybírá, podle čeho? Opravdu to chceme poslouchat, stejný typ pořád dokola? A když se začínáme učit cizí jazyk, opravdu si na to musíme nakoupit nové přístroje, tablety, sluchátka a co ještě? Nebo udělá lepší práci tužka a papír? Nejlíp si pamatujeme a nejsilnější vztah máme k poznatkům a myšlenkám, které jsme si zapsali vlastní rukou. Pokud to ještě umíme. Je toho spousta. Chce to „zdravou skepsi“. To slovo původně znamenalo, ne že ničemu nevěřím a beru realitu jako nepoznatelný blázinec, ale že své současné poznání nějaké záležitosti považuji za neukončené, prozatímní, a jdu o tom přemýšlet a pátrat dál. Svět je poznávatelný. Hodnotové rozdíly existují. Mezi vydatnější a chudší informací. Mezi věrnější a zkreslenější informací. Mezi poctivější a proradnější nabídkou. Mezi pravdou a lží. Často je to hodně neprůhledné, může trvat dlouhé hodiny, dny nebo roky, než se nám podaří poznání složitého problému prohloubit nebo zpřesnit. Ale mediálně gramotný „zdravý skeptik“ to nevzdává.