Vogue LeadersTři vojákyně o životě v uniformě, předsudcích i posouvání vlastních limitů
Kateřina Špičáková28. 7. 2025
Žena v armádě je v české praxi už poměrně běžná věc, pro lidi mimo svět uniforem ale ještě stále často zvláštní úkaz. Tři vojákyně v rozhovoru pro Vogue CS přibližují, co je do aktivní služby přivedlo, co jim přinesla do života i čeho se obávají.
Foto: Archiv Dominiky Kozákové, Barbory Sittové, Denisy Bartoňové
Svobodnice Dominika Kozáková, nadrotmistryně Barbora Sittová a praporčice a zdravotnice výsadkového pluku Denisa Bartošová
Z hlediska zastoupení žen v armádě je Česko nad evropským průměrem, každý sedmý voják u nás je žena. Co konkrétně ke vstupu do ní motivovalo vás?
Svobodnice Dominika Kozáková: Mojí hlavní motivací byl můj táta a strýc, kteří v armádě oba dlouhodobě působí na různých pozicích. Zároveň jsem chtěla pomáhat v situacích, kdy je to nejvíce potřeba.
Nadrotmistryně Barbora Sittová: Od dětství bylo mým snem stát se zdravotní sestřičkou, což se povedlo. Život mě ale zavál do dětské skupinky přímo na útvaru v Bechyni, kde jsem působila jako teta. Zároveň jsem tam poznala jednu úžasnou střelkyni, která pro mě byla velkou motivací. V té době jsem se navíc aktivně účastnila závodů OCR a dohromady mi to vnuklo myšlenku zkusit také uniformu. Armáda pro mě totiž představuje kombinaci všeho, co jsem vždy chtěla dělat: pomáhat, fyzicky makat a být užitečná světu.
Praporčice Denisa Bartošová: Už odmalička mě přitahovaly uniformy, přála jsem si být vojákem nebo policistou. V dospívání mě zajímalo i zdravotnictví, a tak jsem začala shánět informace o možnostech, jak obě odvětví propojit. Pracovala jsem nejprve na ARU, poté jsem nastoupila na operační sály jako instrumentářka, kde jsem poznala i jiné vojákyně, a bylo rozhodnuto. Do tří měsíců jsem si oblékla maskáče ve Vyškově. A bylo to nejlepší pracovní rozhodnutí.
Praporčice a zdravotnice výsadkového pluku Denisa Bartošová
Foto: Archiv Denisy BartoňovéJaká byla reakce vašeho blízkého okolí, když jste se rozhodly stát vojákyněmi?
DK: Málokdo tomu věřil. Taťka moje rozhodnutí plně schvaloval, ale mamce se to moc nelíbilo. Často jsem od ní poslouchala, že mě to přejde. Ale šla jsem si za svým snem a teď jsem tady.
BS: O mém rozhodnutí rodina nevěděla kromě mojí sestry, která mě ve všem podporuje. A nejlepší je, že se pak k armádě připojila také. Měla jsem dokonce možnost být s ní na kurzu základní přípravy a vidět její první krok směrem k uniformě. Nyní společně jako vojákyně-sestry pomáháme dětem s handicapem.
DB: U nás doma nejsou žádní vojáci, a tak pro moje rozhodnutí rodina moc pochopení neměla. Mysleli si, že jsem se zbláznila a že mě to brzy přejde. Ale nepřešlo a myslím, že se na vojákyni opravdu hodím. A rodina se se situací v průběhu let smířila. Většinou jim dopředu neříkám, když jedu na nějaký výcvik, aby se o mě nebáli. Řeknu jim to, až když jsem zpátky doma.
Vždy jsem chtěla pomáhat a být užitečná světu. V armádě se mi daří obojí.“
Co by podle vás pomohlo motivovat více žen ke vstupu do armády?
DK: Mě osobně motivovala možnost se zdokonalovat a rozvíjet po psychické i fyzické stránce.
DB: Ženám by podle mě pomohlo slyšet, že služba v armádě jde zvládnout. Že když na sobě začnou pracovat po fyzické i psychické stránce, mohou dokázat vše, na co si vzpomenou. Stačí si stanovit cíle, každý den na nich pracovat a posouvat se dál. Moje zkušenost je, že silné ženy na sobě umějí makat a mnohé přicházejí připravené lépe než někteří muži.
BS: Souhlasím. Holky, nebojte se! Pro každou z vás se najde pozice, kde se uplatníte a kterou zvládnete jak fyzicky, tak psychicky. Dokážete posunout limity, o kterých třeba ani nevíte, že je máte. Naučíte se spoustu věcí, které využijete i v civilu. Poznáte přátele na celý život, protože jestli něco lidi spojí, tak je to čtrnáct dní strávených v Boleticích. Navíc armáda nabízí spoustu benefitů pro rodiče.
Nadrotmistryně Barbora Sittová
Foto: Archiv Barbory SittovéA máte pocit, že ženy v uniformě ještě dnes čelí nějakým předsudkům nebo diskriminaci, ať už zvenčí, nebo uvnitř armády?
DK: V každé profesi jsou předsudky, než člověk ukáže, jaký je. Osobně jsem se v armádě žádnou diskriminací nebo výraznou předpojatostí nesetkala.
BS: Ani já jsem diskriminaci naštěstí nikdy nepocítila, jen je občas náročnější se dobře prosadit v mužském prostředí.
DB: Já myslím, že předsudky existují. Ať už ten, že žena nemá na to jít do armády, že nemá vykonávat fyzicky náročnou práci, tahat těžká břemena, nebo že aktivní službu nezvládne psychicky. Většinou je slýchám od lidí, kteří si stále myslí, že žena patří do domácnosti. Samozřejmě jsou místa, kam ani podle mě ženy nepatří, například bojové jednotky. Ale v armádě je spousta pozic, kam ženy naopak skvěle zapadnou, třeba logistika, velení či zdravotnictví. Navíc podle mě se žena rozhodně má naučit sebeobranu, střílet a postarat se o sebe.
Ženy na sobě umí makat a mnohé k nám přichází připravené lépe než někteří muži.“
Co považujete za největší přínos působení v armádě pro sebe osobně?
DK: Naučila mě být trpělivá, dochvilná, dodržet slovo, psychicky se nehroutit, když na mě někdo zvýší hlas, a nevzdávat se.
BS: Mně armáda pomohla srovnat si životní hodnoty. Také vážit si svobody, kterou máme. Nikdy dřív jsem neřešila respekt k lidem, kteří pomáhali utvářet naši historii, a teď je to naopak. Cítím vůči nim úctu a hrdost. Jako matce samovychovatelce mi armáda navíc dala spoustu praktických věcí, které syna mohu učit, a „flexit, jaká jsem cool mamka“, což jsou jsou jeho vlastní slova. Velice ráda bych řekla, že jsem si díky armádě osvojila i schopnost poslouchat a nemít vždy poslední slovo, ale tohle se ještě učím. Ale stojí to za to.
DB: Já za největší přínos určitě považuji vojenské vystupování, které mě naučilo být dochvilná, perfektně se připravovat dopředu a mít při sobě vše, co by se mohlo hodit. Armáda mě také naučila, že neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení. Zní to možná hloupě, ale až ve službě jsem se naučila vhodně se oblékat na různé aktivity a do různého počasí. A v neposlední řadě jsem se naučila také mít s sebou batoh s vodou, minimálně jedním jídlem a proteinovými tyčinkami, ať jdu kamkoliv, protože cokoliv se může protáhnout.
Je něco, čeho se jako aktivní vojákyně obáváte?
BS: Strach nemám, jen respekt kvůli bezpečnostní situaci ve světě. Služba v armádě je maximum, co mohu udělat, aby u nás bylo dobře. Chci bezpečí pro svého syna.
DB: Ohledně armádní dráhy obavy určitě nemám, jsem hrdá, že mohu nosit uniformu. Jako vojákyně a zároveň sportovec se nejvíce bojím nějakého zranění, kvůli kterému bych nemohla každý den cvičit a žít aktivní život.
Co byste vzkázaly mladé dívce, která uvažuje o armádní kariéře, abyste ji podpořily?
DK: Vzkázala bych jí, že je důležité plnit si své sny, moc nedumat, zda je na to vhodný čas, prostě jít a zkusit to. Armáda není pro každého, ale každý si ji může zkusit. Když to nezkusíš, tak nic nezjistíš.
BS: Neboj se a pojď to zkusit! Už my tři s Dominikou a Denisou jsme jasným důkazem, že armáda pro holky není tabu, a kdykoliv ti rády s čímkoliv pomůžeme.
DB: Ženy, pokud nad vstupem do armády uvažujete, nebojte se. Nenechte se odradit nikým jiným, ale ani svým vlastním strachem. Pokud to chcete, začněte na sobě pracovat a jděte do toho.
Armáda mě naučila, že neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení.“
Dominiko, do armády vás kromě rodinné tradice přivedla i záliba ve válečných filmech. Který máte nejraději?
DK: Je to Na život a na smrt z roku 2013.
Svobodnice Dominika Kozáková
Foto: Archiv Dominiky KozákovéBarboro, vy dokumentujete vojenské akce jako fotografka i kameramanka. Jaká témata vás nejvíce zajímají?
BS: Baví mě cokoliv spojeného se vzdušnými silami, miluji létání. Věnuju se ale všemožným vojenským akcím, mám svou práci ráda. Jen v případě velkých nástupů se stydím a mám strach, abych nezakopla. Jsem akční typ: dejte mi na výběr mezi střelbou a nástupem – a volba je jasná.
Deniso, kromě armády a zdravotnictví se věnujete také fitness. Se kterou svou rolí nejvíc souzníte?
DB: Přijde mi, že se všechny prolínají. Práce vojákyně je spíše fyzicky náročná, práce instrumentářky je u těžkých operací zase velmi náročná psychicky. Právě psychické vypětí kompenzuji cvičením, tam se snažím nechat únavu z práce. Každý den překonávám sama sebe, abych byla alespoň o procento lepší než včera. Zároveň mi fitness pomáhá udržovat fyzičku jako vojákyni. Je to stále se opakující koloběh, ale mně vyhovuje a pomáhá mi vykonávat dvě náročné dvě práce v jednom.
Ráda bych vymýtila předsudek, že vojáci jsou gumy.“
Dominiko, co pro vás za dobu vašeho dosavadního působení v armádě bylo největší výzvou?
DK: Největší výzva asi ještě nepřišla. Z některých činností a úkolů jsem měla respekt, ale ne tak, že bych sama sebe musela překonávat. Kdybych měla skočit z letadla s padákem, to by pro mě určitě byla výzva.
Barboro, existuje v české společnosti nějaký mýtus o armádě, který byste ráda vyvrátila?
BS: Existuje. Totiž že jsme gumy. Nejsme! Jsme firma plná skvělých lidí a obrovských srdcařů a já jsem opravdu hrdá na to, jaké kolegy mám. I proto jsme všechny tři v iniciativě Civilisté děkují, která má za cíl budovat důvěru mezi civilním obyvatelstvem a ozbrojenými silami České republiky.
Deniso, jste zvyklá asistovat chirurgům i v extrémních podmínkách na misích v Africe. Co by podle vás lidé u nás v Česku měli vědět o tamní situaci?
DB: V afrických podmínkách si člověk opravdu uvědomí, co všechno máme, co bereme jako samozřejmost a co je v životě skutečně důležité. V Česku je i zlomenina relativně maličkost, jsme pojištění a dostává se nám péče, o které se lidem tam jenom sní. Pokud si někdo něco zlomí v Africe, znamená to hladovění a šetření celých rodin, aby si vůbec mohly dovolit alespoň základní péči. Dost často pak zraněnému kost sroste ve špatné pozici a zkrátka se s tím musí naučit fungovat. Je to zkušenost, která mě opravdu hodně obohatila jak profesně, tak osobně.