Někdy pomůže i jen si zanadávat na tchyni, říkají autorky projektu Šest neděl, o kterých se nemluví

Ano. Do šestinedělí po porodu prvního syna jsem vstupovala s naivní představou, že miminko se narodí a já budu vědět, co mám dělat. Ale všechno bylo jinak. Rodila jsem císařem, ze kterého jsem byla hodně smutná. Následovalo pro mě plačtivé období, kdy jsem byla fyzicky úplně vyčerpaná z bolestivého kojení a z bolestivé jizvy, zároveň se na mě hrnula všechna moje očekávání ohledně toho, jak by šestinedělí mělo vypadat. Myslela jsem si, že všechno zvládnu, když si to budu schopná zorganizovat. Že budu fit maminka, co při dítěti zvládá cvičit i pracovat. Bylo pro mě hodně bolavé, že se to absolutně nepotkalo s realitou. Když jsem pak čekala druhého syna, moc jsem to celé chtěla prožít jinak, porodit vaginálně. A moje dula mi tehdy řekla: „Hele, tak se z toho, co jsi zažila, proste vypiš.“ To mi přišlo jako super nápad, zároveň jsem hned přemýšlela, jak to, co napíšu, využít dál. A napadlo mě – co kdyby se ke mně přidaly další ženy? Tak začal projekt Šest neděl, o kterých se nemluví. Terka jako fotografka a pro mě byla jasná volba, protože je skvělá a věděla jsem, že dokáže perfektně zachytit intimní momenty.

Ano, mám jedno dítě stejně staré, jako je Karolínin první syn. První těhotenství a přípravu na porod jsme tedy prožívaly vlastně spolu, z toho možná pramenila i vzájemná důvěra.

No taky takové překvapivé, ale po všech setkáních s dalšími ženami myslím, že moje šestinedělí bylo víceméně standardní. Měla jsem problémy s kojením, moje představy byly úplně mimo, nevěděla jsem třeba, že miminko neusíná samo, že mu k tomu musím nějak pomoct. Tenkrát jsem si myslela, že jenom já to nezvládám. Teď vidím, že v tomhle období každý s něčím bojuje a projde velkou změnou, kterou je težké zpracovat – at už je to celá rodina, nebo matka samotná.

Karolína Minaříková Krupková: Od letošního ledna mají ženy po porodu ze zákona nárok na tři návštěvy porodní asistentky v domácím prostředí plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění. A je hrozně zajímavé, jaká debata kolem toho vzniká – a že například Česká gynekologická a porodnická společnost, v níž je patnáct lékařů a dvě lékařky, je absolutně proti tomu a označuje to za přežitek. Že to není potřeba, protože dítě kontroluje pediatr. Oni ale vůbec nechápou, co znamená pro ženu, že za ní někdo přijede, když je psychicky i fyzicky úplně rozsypaná, věnuje se jí a ujistí ji, že to dělá dobře.

Tereza Valnerová: Ona ta žena během šestinedělí přichází do kontaktu s jinými lidmi – s partnerem, rodiči nebo třeba kamarádkami. Mají tu ženu rádi, mělo by jim záležet na jejím dobru a měli by vůči ní být empatičtí, přesto pak často dávají nevyžádané rady, které ničemu nepomůžou. Ilustruje to, jak málo jako společnost o šestinedělí víme. Neumíme se o něm vůbec bavit. Nechápeme, že nejde pouze o zjevné zdravotní problémy, ale že spousta matek se prostě „jen“ cítí hrozně a taky potřebuje podporu. Je důležité, aby se to změnilo, a to nejen kvůli ženám, ale i kvůli mužům otcům, kteří jsou těmi prvními, koho mají matky nablízku.

Karolína Minaříková Krupková: Já vidím největší smysl projektu v momentě, kdy mi někdo řekne, že mu pomohl a že se v těch příbězích našel. Sháněla jsem právě i zkušenosti otců a jeden muž mi napsal, že ho s projektem seznámila manželka, tak si to celé přečetl. A pak popisoval, že v šestinedělí prožíval úplně stejné pocity jako jeho žena. Že se cítil jako ve vězení, že to bylo strašně náročné, že byl překvapený, že vůči dítěti necítí vůbec žádnou lásku, jenom hrozný strach.

Tereza Valnerová: Já na tu otázku zatím neumím odpovědět. Na základě projektu vznikne kniha a mám pocit, že to dokážu posoudit právě až tehdy, kdy to celé bude mít fyzickou podobu. V tuhle chvíli, kdy jsou příběhy útržkovité, na každého působí jinak. Pro ty, kdo už šestinedělím prošli, to může být přínosné, ale lidi, kteří teprve stojí před rozhodnutím, zda vůbec mít děti, to může vyděsit. My vše zveřejňujeme s myšlenkou, že sdílení je terapeutické a že chceme ostatní ochránit právě před tím překvapením, co jsme zažily my. Ale do jaké míry to clověk, který děti teprve plánuje, dokáže opravdu nasát, vžít se do toho? Já před dítětem vůbec nebyla schopná pojmout informace o mateřství od ostatních.

Karolína Minaříková Krupková: Jedna žena mi v těhotenství napsala, že příběhy, které sdílíme, ji strašně děsí, že to nechce ani číst. Pak se mi ozvala o několik měsíců později, už po porodu. Zeptala jsem se jí, jak to zpětně vnímá. Prý ji to nakonec vystrašilo tak, že se zařekla, že to nechce zažít, a spolu s partnerem se opravdu intenzivně věnovala přípravě na šestinedělí. Poučili se, co je čeká, a předem si rozdělili, co kdo bude dělat, což jí moc pomohlo. Tohle mi přijde zásadní – nejen přečíst si příběh, ale taky si v reakci na něj říct, co můžu udělat pro to, aby mně se to nestalo.

Karolína Minaříková Krupková: Teď pracuji na druhé verzi rukopisu. První byla moc dlouhá a vůbec to nefungovalo. Takže bohužel musím udělat težké rozhodnutí a některé příběhy vynechat.

Tereza Valnerová: Já teď už chodím fotit ženy mimo náš projekt, ale ano, dřív jsme chodily společně. Ženy se nám ozývaly samy, většinu jsme předem neznaly, vše bylo na dobrovolné bázi a to, jak setkání probíhalo, většinou vyplynulo přirozeně. Často jsme vůbec nevěděly, do čeho jdeme. Někdy jsme očekávaly krátkou návštěvu, ale pak z toho vyšel třeba jeden z nejsilnějších příběhu. Někdy bylo setkání víc o focení, jindy o povídání. Některé ženy se opravdu chtěly především vypovídat – zanadávat na tchyni, svěřit se s tím, co je trápí –, a bylo zjevné, že nemají, komu jinému by to řekly. Jedna žena nám ale naopak přišla otevřít prakticky polonahá – ta byla skvělá, hodně otevřená, nakonec jsme ji fotily ve vaně. Měly jsme zásadu, které jsme se držely vždy, a sice nikomu nic neradit. Jen vytvořit bezpečné prostředí a poslouchat.

Já si myslím, že jsem na návštěvách fungovala spíš jako asistent fotografky. Nešla jsem cíleně za příběhem, spíš se snažila věnovat té ženě pozornost a pokládat jí obyčejné otázky. Jak se má, co prožila při porodu, jak se k ní chovali v porodnici, jak se k ní chová rodina, jaké je její miminko, co jí chybí, co by potřebovala. Šlo mi o to, aby ženy věděly, že nás skutečně zajímají. Byly pak mnohem otevřenější tomu, nechat se vyfotografovat. A myslím, že většina cítila, že je důležité dělat osvětu, že to dělají pro ostatní ženy.

Karolína Minaříková Krupková: Právě to, aby se někdo zeptal, co se v nich odehrává. Většina se za to stydí a myslí si, že je s nimi něco v nepořádku, když si neužívají každou minutu.

Tereza Valnerová: Já myslím, že jim chybí sebevědomí. Odhodlání říct: „Hele, ne, cítím se blbě, mám dvoutýdenní mimino a prostě nikam nejdu.“ Já tohle třeba neuměla. Vzpomínám si, že mě jedna kamarádka v prvních měsících synova života pozvala na oběd. Přišla jsem s dítětem v nosítku a první, co mi ona řekla, bylo: „Aha, Mikuláš jde taky?“ Nemyslela to zle, je taková, že občas něco plácne, ani o tom nepremýšlí. Ale mě se to dotklo a dodneška to v sobě mám. Jasně že Mikuláš jde taky, jak jinak jsem to měla udělat? Ale neměla jsem odvahu jí to takhle otevřeně říct. Takže když přemýšlím, co by mi tehdy bývalo pomohlo, byla by to asi právě síla chránit se před podobnými poznámkami, tolik si je nepřipouštět, umět se proti nim ohradit a jasně říct, jak se cítím – spíš než se stáhnout a myslet si, že jsem špatná kamarádka. Myslím, že to souvisí s určitým studem, který máme tendenci cítit za to, že jako čerstvé matky nejsme produktivní, což v současném společenském nastavení znamená, že jsme jakoby nedůležité. Ale to je blbost. Proto bych si přála, aby se o šestinedělí víc mluvilo – protože čím víc o něm budeme mluvit, tím spíš budeme my ženy umět říct: „Nemůžu, nezvládnu to. A tečka.“