Nový šéfdirigent s jasnou vizí. Jakub Hrůša povede Českou filharmonii: „Budeme inovativní a tvůrčí."

Česká filharmonie oznámila, že Jakub Hrůša se stane jejím šéfdirigentem a hudebním ředitelem. Jde o logické navázání na jeho dosavadní roli hlavního hostujícího dirigenta ČF a na dlouhodobou misi propagovat český repertoár doma i v zahraničí. Nové působení v čele národního orchestru tak Hrůša skloubí se svými mezinárodními závazky a zkušenostmi z operního domu světové úrovně. Na jeho angažmá v Královské opeře i vizi pro ČF se ptal Jonáš Kucharský.

Ta debata – jestli do toho svazku půjdeme, od kdy a jak – trvá již několik roků. Je to vlna vzájemného přibližování, ve které se rodila představa, že bych jako šéfdirigent stál v čele orchestru. Obě strany v tom viděly smysl. Šlo o to, zda to půjde uskutečnit, protože moje situace ve světě vážné hudby je specifická. Mohl přijít okamžik, kdy bych nabídku nemohl přijmout, protože bych byl vázán jinde, a filharmonie by musela řešit situaci jinak. Můj hlavní pocit je ale každopádně vděčnost a radost, že se to podařilo. Když si vybavím chvíle, kdy jsem kdysi snil o tom, že budu dirigentem, pro Čecha je Česká filharmonie ta nejvyšší meta. Většina mých předchůdců byly fantastické osobnosti, v dětství a mládí pro mě představovali vzory. Představa, že se zařadím mezi jejich nástupce, je silná a nenechává mě lhostejným.

Ano, spolupracujeme vlastně už od roku 2000/2001, nejdřív jsem působil jako asistent – toho si publikum nemohlo všimnout. Debut, tedy první reálná spolupráce naostro, byl v roce 2004, bylo mi třiadvacet. Od té doby jsem tam v podstatě každý rok. Později se to zhmotnilo v titul hlavního hostujícího dirigenta, který držím dodnes, to znamená dva až čtyři projekty za sezonu. Ten titul říká: chceme se pravidelně vídat, i když ještě nejsem šéf.

Je to český orchestr: téměř všichni hudebníci jsou Češi, i když to samo o sobě ještě nic tak zásadního neznamená, pokud by nenabízeli světovou kvalitu, kterou nabízejí. Když se ale setká špičkový orchestr s dirigentem, který mluví stejným jazykem, má podobné zázemí, pochází ze stejné země a vyrůstal s akcentem na stejný repertoár, je to v mnoha ohledech významné. Jeden z největších rozdílů České filharmonie oproti jiným špičkovým orchestrům je domácí repertoár, česká hudba – vedle všech Mozartů, Beethovenů, Brahmsů, Mahlerů atd. A tady v tom se s orchestrem bytostně potkáváme. Diriguji leccos, ale český repertoár je pro mě srdeční záležitost.

Zároveň to není jediný důvod, proč jsme si padli do náruče. Je to hudební porozumění a duch, který teď ve filharmonii vane – přátelský, otevřený, mladistvý, spokojený (ne ve smyslu zatuchlé sebespokojenosti, ale takové, která umožňuje růst), který je mi velmi drahý. Že jsme ze stejného prostředí, to je bonus, který pomáhá v jemnostech, v čtení mezi řádky, v komunikaci s publikem, ale třeba i v edukaci. Mám větší povědomí o situaci u nás, než by měl cizinec. A je krásné dělat kumšt na takové úrovni a mluvit u toho česky — to se jinde nestane.

Ta sezona bude specifická: budu dokončovat pozici v Bamberku, takže povedu po dobu jednoho roku Českou filharmonii, Bamberské symfoniky a Královskou operu v Londýně. Množstvím projektů to bude částečně omezené, kvalitou velmi krásné. O podobě máme téměř kompletní představu, ale ta se zveřejní až na tiskové konferenci předchozí sezony. Mohu prozradit, že budeme inovativní a tvůrčí. Máme nové nápady i k formě prezentace koncertů, aby příležitostně něco objevného získali i ti, kteří třeba běžně na klasiku nechodí. Máme rozjednané krásné cesty mimo Česko nebo velmi prestižní sólisty. Na programu určitě bude jak česká hudba, tak světová, pro mě je ale ještě důležitá i soudobá hudba. Ta samozřejmě nesedí každému, někdy totiž může být hodně progresivní, až revoluční, ale pro instituci našeho typu je klíčové nezapomínat na žijící skladatele, domácí i zahraniční. Rok 2028/2029 je v zásadě už naplánován — tak dopředu se to dnes dělá.

Jediná jednotící linka skvěle funguje na úrovni jednoho koncertu, menšího festivalu nebo rezidence. Na úrovni celé sezony se stává spíš omezením. Tam je důležitý kontrast. Osobní nota autora dramaturgie je důležitá, ale chci pestrost. Aby si každý do určité míry přišel na své a abychom se my sami konfrontovali s různými výzvami.

U České filharmonie mě teď například dlouhodobě provází péče o dílo Josefa Suka, kompletně ho nahráváme. To je jedna z nití, která se táhne napříč sezonami. Podobně zájezdy a rezidence – v Londýně na Proms, ve Vídni v Musikvereinu, v Carnegie Hall – vyžadují citlivé vyjednávání s pořadateli a kulturou místa; nejde do puntíku prosadit vše. Věci se musí přirozeně prolínat. Výsledkem je citlivá, kreativní skládačka: konstanty, pestrost, osobní akcent, vyvažování s hostujícími dirigenty včetně Semjona Byčkova a sira Simona Rattlea, s nimiž chceme dál spolupracovat. Vždy je to syntéza mnoha vlivů a okolností.