Klára Laurenčíková Šimáčková jako most mezi vládou, politiky a lidmi ve zranitelných pozicích

Už odmalička jsem měla tendenci všímat si situací, které vypadají jako zjevná nespravedlnost, a nějak na ně reagovat. Vyrůstala jsem v Mostě, do svých deseti jen s mámou-samoživitelkou. I to byla formující zkušenost. A zažila jsem také důležitá raná přátelství, která byla při pohledu zpět rozhodující.

První byl David. Kluk ze sousedství, který často chodíval smutný a uplakaný a jednou mi v křoví za domem ukázal podlitiny na zádech s tím, že když zlobí, máma ho bije šňůrou od žehličky. Když jsem ho hledala v dospělosti, ukázalo se, že je už poněkolikáté trestaný za prodej drog. A že má malou holčičku, kterou nevidí vyrůstat. Opravdu hluboce mě to zasáhlo. Dnes už máme totiž i čísly potvrzené, že děti, které vyrůstají v násilí, dokážou hůř vnímat sebe, regulovat emoce, neumějí rozeznávat rizikové situace nebo vychovávat zdravě své děti. Častěji končí na drogách, předčasně ukončují školní docházku, mají psychické problémy nebo putují do vězení. A když je rizikových faktorů v dětství víc, výrazně se zkracuje celková délka dožití.

Druhý kluk byl Standa. Měl mentální handicap, a zatímco já ve školce pomalu jedla, on se pomalu oblékal. Znamenali jsme pro sebe bezpečí, bylo nám spolu dobře… A později jsem zjistila, že maminka byla v podstatě systémem donucená ho umístit do ústavu, protože tehdy nebyla žádná škola, která by se mu mohla a chtěla věnovat. Když během covidu umřel, sám, v nemocnici, nutilo mě to zase přemýšlet, co je třeba dělat, aby i lidé s nejrůznějšími speciálními potřebami mohli žít doma, kde je jim dobře, a měli rovný přístup ke zdravotní péči i k ostatním službám.

To byl Jirka, romský kluk ze třídy. Vodili jsme se za ruce, občas si dali pusu za obchoďákem Prior a psali si koresponďáky. Najednou po třetí třídě zmizel on i další romské děti. Odsunuli je na zvláštní školu na kraji města, přestože Jirka si zasloužil stejné šance jako já vychodit běžnou základku, dostat se na střední, vysokou a mít spokojený život. Asi tady někde může být začátek toho, kde teď jsem a že dělám, co dělám.

Myslím, že za tím kromě jiného byly třeba i silné příběhy, které jsem hltala skrze knížky, filmy… Právě ty, kde se odehrává nějaká nespravedlnost, která nás staví před rozhodnutí, zda zavřít oči, nebo se zastavit a hledat alespoň drobnosti, které můžeme v daném kontextu změnit. Pak jsem v sedmnácti odešla na stáž do kojeneckého ústavu a chtěla vědět, proč těm rodinám i samotným dětem neumíme pomoct jinak. Ale zlom se odehrával pokaždé díky tomu, že jsem potkávala lidi, kteří mě v důležitou chvíli k něčemu zásadnímu přizvali. Takovou pozvánkou byla i první práce v Jedličkově ústavu. Tehdy se mě uprostřed koncertu v mosteckém rockovém klubu kamarádka zeptala, jestli to nechci zkusit. A já, protože jsem se po gymnáziu rozhodla z řady důvodů vzdát vysněného studia medicíny, jsem chtěla. Odešla jsem z Mostu a šla dělat do Prahy vychovatelku dětem, jež byly jen o rok dva mladší než já.

Zpočátku byla, ale nakonec jsem s nimi navázala hezký a silný vztah, s některými jsme dodnes přátelé. Jedličkárna pro mě byla až zázračné prostředí s velmi dobrou vnitřní demokratickou strukturou. Byla jsem překvapená, jak dobře tam funguje týmová podpora a probíhá řízení procesů, které nebylo striktně hierarchické, ale velmi rovnocenné.

Určitě. Ale po čtyřech letech kombinace práce zde na plný úvazek a denního studia speciální pedagogiky jsem potřebovala jít dál. Začala jsem pracovat v Charitě jako sociální pracovnice v celorepublikovém projektu na pomoc ženám, obětem domácího násilí, obětem obchodu s lidmi. Byla jsem přímo v terénu, přebírala si klientky od policie, vodila je do utajených azylových bytů, sháněla jim akutní ošetření včetně psychiatrického, když bylo potřeba po často velmi těžkých, traumatizujících a násilných zážitcích. Dělala jsem také streetwork.

To říkáte moc hezky. V něčem to byla opravdu tvrdá zkušenost. Nakonec jsem si kladla otázky, jestli vůbec existují zdravé vztahy, dobrá partnerství. Sama jsem rodinu tou dobou ještě neměla a chtěla jsem věřit, že to všechno lze žít jinak, zdravě. Ve své práci jsem pochopila, jak funguje násilí, z čeho vzniká a jaké skupiny jsou vůči němu extrémně zranitelné. Viděla jsem mechanismy nejodpornějšího zneužívání žen, které často zažívaly násilí v dětském věku, vyrůstaly v ústavních zařízeních, neměly oporu ve vlastní rodině. Násilí se však rozhodně nevyhýbá ani ženám silným, vzdělaným a dobře situovaným. Přesto zřejmě nebylo ve vašich silách jim vždy pomoci… Tím spíš jsem životu nesmírně vděčná, že mě moje cesta zavedla tam, kde jsem teď. Že své zkušenosti a dovednosti mohu využít k posunu témat v rámci systému. Že jsem teď téměř čtyři roky mohla být jakýmsi mostem mezi vládou, politiky, lidmi ve zranitelných pozicích i těmi, kdo jim v terénu pomáhají.