Agnieszka Holland ve svém novém filmu Franz skládá portrét Kafky, který nikdy nepřestal hledat sám sebe

Agnieszka Holland působí i během rozhovoru jako její filmy: přístupná vypravěčka, která i složité koncepty dokáže podat s lehkostí a jednoduše. Přespříliš neintelektualizuje, ale rozhodně není banální. A to umí jen málokdo. Potkaly jsme se na zvláštním místě – ve Werichově vile, odkud jsou i krásné portréty od Leny Knappové. A při hledání klidného místa jsme se nakonec uvelebily v expozici. Sedět s ní na kanapíčku ve Werichově pracovně bylo zvláštní až symbolické – a taky trochu legrační. Byly jsme jako živé exponáty, tak trochu jako Franz Kafka, z něhož se, jak říká režisérka, stala „figurína, gadget nebo suvenýr“. I tento rozpor mezi tím, co se z dnes celosvětově známého autora stalo, a tím, čím byl (nebo mohl být, protože, jak ona sama říká, jeho skutečnou podstatu nikdy nepoznáme), se snažila popsat ve svém novém filmu Franz. A o něm byl náš rozhovor především.

Myslím, že díky tomu, že jsem se s Kafkou seznámila poměrně brzo, už jako čtrnácti-patnáctiletá holka, jsem byla velmi otevřená celé složitosti a hloubce jeho uměleckého díla. Na začátku jsem tak tento stereotyp vůbec neměla a prostě si ke Kafkovi – nebo spíš k Franzovi – udělala vlastní vztah. Je důležité i to, jak ho pojmenováváme, a ano, v některých zemích to možná bude v rámci různých distribučních strategií Franz Kafka, v jiných Franz K., ale pro mě je to hlavně Franz. Toho já hledala především.

Ovšem Franz je také jeho tvorba, není to oddělené, jde to jedno s druhým: byl tím, co psal. Ale neměla jsem ohledně něj předsudky, našla jsem si k němu vztah sama a byl to vztah dost intenzivní. Jeho tvorba mě oslovila, inspirovala, a to mi zůstalo, i když byla léta, kdy jsem po žádné jeho knize vůbec nesáhla. Pak jsme v roce 1981 dělali adaptaci Procesu pro polskou televizi a bylo to velmi vzrušující, protože jsem ten román musela dekonstruovat a najít klíč, podle nějž by se dal přeložit do obrazu. Od té doby mám takový pocit, že tomu rozumím, i když vím, že to nikdy nebude definitivní interpretace. Myslím, že je to o osobní interpretaci. 

Od dětství ne, od puberty. Já na Kafku odjakživa pohlížela jako na někoho, kdo je velmi křehký a zranitelný, kdo je vždy stranou, je trochu jiný a s realitou nekomunikuje na stejné úrovni jako ostatní. Ale zároveň má obrovskou sílu dělat to, co si myslí, že dělat má, tedy literaturu, přestože v jeho všedním životě ho rodina, blízcí a tak dále v psaní nepodporovali, nebo jím dokonce opovrhovali. Ale až nedávno, když se dostalo dostatečné pozornosti mladé generaci, se ukázalo, že je tu spousta mladých, kteří se do té reality také nevejdou. Začalo se mluvit o neuroatypičnosti, o spektru… a já si uvědomila, že Franz takový byl také a hodně z jeho bolesti a utrpení bylo zároveň jeho silou: z toho plynulo, že viděl a žil svět jinak. Když jsme film promítali různým skupinám mladých, i těm, co nám říkali, že Kafku nikdy nečetli, nacházeli se v něm. 

Ano, říká se o něm, že byl takový „stín“, že byl „gloomy“ a tak podobně. Ta poloha v něm pochopitelně byla také. Jistě, byl „sova“: v noci psal a druhý den býval v práci ospalý a prý se musel štípat, aby se probral. Zároveň byl hravý. Když jsem mluvila s jeho rodinou, mimochodem žije v Praze, tedy s potomky jeho sestry Ottly, kteří jej osobně samozřejmě neznali, ale jejich maminka ano, prý jim vyprávěla, jaké dělal srandičky. Tato poloha je také důležitá proto, abychom ho nevměstnali do plochého portrétu, který se nám hodí, a tím pádem se nám zdá, že máme i klíč k jeho psaní. Ale my ten klíč nemáme. On nám ho nedal. 

Nejde to oddělit. On i mnohokrát pronesl „já jsem moje psaní“. Možná to v něm bylo jako dybuk (zlý duch či démon z židovských legend, jenž se podle pověstí zmocňuje těl živých bytostí, pozn. red.), kdybychom chtěli použít židovskou symboliku. Dybuk člověku našeptává, co má dělat, ovládá ho. Katoličtí kněží praktikují exorcismy a stejně tak rabíni. Snažili se z člověka, nejčastěji to bývaly ženy, vytáhnout to, co je posedlo, většinou duše zemřelého. Kafka byl literaturou posedlý, ačkoli to pro něj nebylo vůbec výhodné, stálo ho to dost utrpení, ale nemohl jinak. Takže oddělit to nejde.

Je mumifikovaný: stala se z něj v jistém smyslu figurína, gadget.

Je zvláštní, že se komerční značka stala právě z Kafky. Jeho dílo není populární literatura: většina těch, kdo si kupují trička nebo hrníčky s Kafkou, ho nejspíš ani nečetli. Navíc v zemi, která Kafku dlouhodobě nepřijímala. Před válkou to byl prostě německy píšící Žid. Po válce zase přišli komunisté a Kafku zavrhli v podstatě jako buržoazního zvrhlíka. Jeho knihy se začaly více číst až kolem pražského jara, za jehož začátek někteří považují konferenci Svazu spisovatelů, kde profesor Goldstücker (československý germanista, profesor dějin německé literatury, diplomat a překladatel, jenž byl po invazi sovětských vojsk v roce 1968 a její kritice nucen emigrovat, pozn. red.) přišel s Kafkovou obhajobou a Čechům jej na chvíli vrátil, protože pak nastala normalizace a on zase zmizel. A když přišla svoboda a s ní i svoboda podnikání, Češi přišli s tím, že je to vlastně fantastická komerční značka. Vytlačil mnoho jiných značek, jež byly Čechům do té doby vlastní, jako je Haškův Švejk. Vytlačil skoro i golema, ten tu stále je, ale už nemá takovou sílu, jako míval na začátku devadesátých let. Takže zbyl Kafka a Krtek.

Já nevím. Určitě to vychází z toho, že hledám sebe. Nevěřím v objektivní pravdu o jiných lidech, každého vidíme, jak chceme my. Můžeme se shodnout na nějakých vnějších věcech a okolnostech, ale ta vnitřní tajemství se nedozvíme nikdy. I když někdo zanechá tolik introspekce, dopisů a deníků jako právě Kafka. Stejně nevíme, kým tam kdesi uvnitř byl. A s definitivní platností se to dozvědět nemůžeme, ani když budeme to dílo pečlivě zkoumat. Takže ano – hledám sama sebe.