Barbora Horáková Joly: Opera není muzejní dílo

Je pátek večer, a přestože volám na švýcarské číslo, na druhé straně se ozývá hlas z Prahy. Patří Barboře Horákové Joly, která ve Stavovském divadle právě zkouší nové nastudování té nejklasičtější klasiky, zároveň však geniálně rebelského díla — Figarovy svatby od Mozarta. Mluvíme spolu tři týdny před premiérou. Barbora nezní nervózně, naopak sebejistě. A ač začínala jako operní sólistka, studovala také režii na Bavorské akademii v Mnichově. Za sebou má premiéry mnoha oper na scénách v Benátkách, Oslu, Berlíně, Drážďanech či Madridu, zároveň je držitelkou ocenění jako Ring Award (z roku 2017 za koncept opery Don Pasquale) či International Opera Awards (z roku 2018 v kategorii Objev roku).

Figaro je jedna z nejlidštějších oper, jakou znám. Naše síly i slabosti v ní vykreslují lidské charaktery nejrůznějšími způsoby, v těch nejneuvěřitelnějších momentech. Postavy chybují a často u nich převládají emoce nad racionalitou. A právě v tom je tato opera ohromně moderní, stále živá. Jde o operu plnou humoru, ale také obrovské hloubky a tragiky. Naše interpretace bude moderní, poetická, a dokonce si troufám říct, že tím vykreslíme aktuálnost a velikost tohoto díla.

Sami autoři tuto operu nazvali hudební činohrou, a proto jsme se rozhodli některé z recitativů dobarvit, podtrhnout charakter některých situací různými hudebními nástroji. Na scéně se tak pohybuje jakýsi svatební multi hudebník, který extra hudební vsuvkou situaci občas komentuje. Abych to ale uvedla na pravou míru — netroufáme si předělávat Mozarta. Nijak neupravujeme jeho hudbu, ba naopak, uctíváme ji. Vlastně bych řekla, že se snažíme vydat do Mozartovy duše. Často jsem přemýšlela, co by asi Mozart s Figarovou svatbou dělal dnes. Jak by asi tento známý inovátor využil dnešní možnosti. Jak by ji představil publiku? Doufám, že to diváky nijak nepobouří a že to nebude jen skandál. (smích)

K opeře ale skandál mnohdy patří, ne?

I Figarova svatba byla při svém prvním provedení skandální. Já si ale myslím, že divadlo má žít. Že má hledat nové postoje, komunikovat něco z nás, vytvářet charaktery, které jsou opravdové. S kterými jsme schopni soucítit, či je nenávidět. Pak je ve své podstatě jedno, jestli na scéně stojí kulisy staré, nebo moderní. Proto mě občas zamrzí, když je opera coby žánr vnímán pouze jako muzejní dílo, kde se opravdovost charakterů ztratí pod barokními parukami a prázdnými gesty.

Jak už jsem řekla, pro mě je divadlo živé, tudíž by se mělo i zažít živě. Mnohdy je dokonce nepředvídatelné, což je na tom to vůbec nejúžasnější. Covid nás donutil pracovat s různými možnostmi, vytvářet věci trochu jinak. Ale přenos či televizní záznam se židli přímo v divadle nikdy nevyrovná.

S digitálními prvky pracuji jen občas, ne ke každému příběhu se totiž videa hodí. Navíc je důležité, aby pak nepůsobily jenom jako prázdná dekorace. Figarova svatba je po scénografické stránce nesmírně náročná, vyžaduje mnoho  proměn, takže jsme v tomto případě trochu digitálních prvků využili.

Já bych řekla, že je u mě cítit odvaha a hlavně to, že ráda pracuji na těsno se zpěváky. Snažím se je samotné navádět tak, aby emoce tryskaly opravdu přímo z nich, aby se aktéři na scéně cítili volně a přirozeně. Ale jinak bych řekla, že coby režisér živého divadla nemůžete jen lpět na nějakých detailech, co by tvořily váš podpis. Já například ráda pracuji na mnoha rozličných představeních, ráda spolupracuji s různými umělci. I třeba s těmi, co nemají s operou nic společného. 

To je těžká otázka. Ta tradice byla samozřejmě po dlouhá léta jasně daná a navíc ji určovali muži, režiséři. Ale i když občas ještě trochu narazíte na staré konvence, myslím, že se přece jen blýská na lepší časy a že je stále více a více dobrých žen, režisérek.   

Jak vám samotné role operní režisérky sedí?

Už odmalička miluji divadlo a zpěv, dodnes mě nic z toho nepřestalo fascinovat. Miluji zkoušení, vážím si zpěváků i všech mých ostatních kolegů. Sice to přináší velké oběti jako třeba deset měsíců v roce na cestách, ale já svoji práci beru jako dar a privilegium.

Postupně. Od čtyř let jsem zpívala a pohybovala se v opeře. Zpívala jsem v dětských sborech, později vystupovala jako sólistka u menších představení, pak i u větších. Avšak během svého vývoje jsem si uvědomovala, že bych se chtěla vyvíjet ještě dál. Vždy mě fascinovala atmosféra zkoušení a hledání zajímavých řešení, a proto jsem nakonec přirozeně zvolila režii. 

Příběhy tvoří život, i opery jsou ze života. Lidé jsou schopni vyvíjet neuvěřitelné technologie, prozkoumávat vesmír, transplantovat srdce, ale co se emocí týče, je to pořád stejné. Milujeme, truchlíme, nenávidíme a odpouštíme si — už po celá staletí. A o tom opery jsou.