Vyprávění vnučky zakladatele textilní firmy Atelier Gaberle o kolekci žakárových vzorů a jejich odkazu

Narodil se v obci Sebuč ve východních Čechách, v kraji textiláků. Měl ale sedm sourozenců, pocházel z malého hospodářství a jeho tatínek pracoval jako dělník v cihelně. Takže nebylo vůbec samozřejmé, že půjde studovat. Tkalcovskou školu ve Dvoře Králové nad Labem – dnes bychom řekli průmyslovku – mohl vystudovat jen díky tomu, že si u místních lidí sehnal bydlení zdarma a dával kondice spolužákům. Potom na jedenáct let odešel pracovat do ciziny, do Německa a do švýcarského Curychu. Teprve po návratu roku 1911 si založil vlastní živnost, „Atelier pro textilní umění a výrobu žakardových karet“. 

Jsou to plastické vytkávané vzory, jaké se používají například na ručníky, ubrusy nebo damaškové povlečení. Můžete je vidět také na závěsech nebo čalouněném nábytku. 

Dnes většinu práce odvádějí počítače. Ale dřív se nakreslené vzory přenesly na milimetrový papír a podle nich se vytloukaly vzorové karty na strojích, kterým se říkalo vytloukačky. Karty se sešívaly do takových pásů, na nichž byl vzor přednastaven. A tento pás potom řídil tkalcovský stav. Ve dvacátých letech se dědeček přestal věnovat tkalcovství a působil už pouze v navrhování a výrobě žakárových karet. 

Obrnu dostal v osmnácti měsících, ještě za první světové války. Babička, jeho maminka, vždycky vypravovala, že jednoho večera dala do postýlky zdravé dítě a druhý den ráno nemohl hýbat nožičkama. Dědeček ho poslal na léčení do Jedličkova ústavu a později na operaci do Berlína, ale celý život musel chodit o dvou holích. Do školy ho v zimě vozili na sáňkách. Po základní škole studoval německou obchodní akademii v Trutnově a bydlel u školníka, domů jezdil jenom na víkendy. Prázdniny trávil v anglickém ústavu v Praze, aby se naučil anglicky. Obchodní korespondenci uměl vést i ve francouzštině a španělštině, což bylo nezbytné, protože firma měla mnoho zakázek do ciziny – obchodovali s partnery v Rakousku, Belgii, Švýcarsku i v Egyptě. V kriminálu se pak naučil rusky. 

Strýček Karel byl návrhář žakárových vzorů, velmi výtvarně nadaný, odmalička krásně kreslil. Je autorem většiny obrazů, které mám doma. Takže dědeček ho poslal do Školy pro textilní umění v německém Plavnu. 

Moji rodiče ještě v roce 1937 jeli na svatební cestu do Belgie, po cestě se zastavili u několika obchodních partnerů, navštívili Světovou výstavu v Paříži a přes Švýcarsko se vraceli domů. Během cesty všude viděli přípravy na válku a po příjezdu tatínek dědečkovi navrhoval, aby všechno prodali a odstěhovali se do Argentiny. Ale dědeček o tom nechtěl ani slyšet, ve firmě viděl budoucnost celé rodiny. Krátce předtím nechal v Kostelci dostavět krásný funkcionalistický dům, kde žili i oba synové se svými rodinami. Za války si podnik udržel jen málo zakázek a většinu mladých zaměstnanců postupně odvedli do totálního nasazení na práci do Říše. Někteří zaměstnanci potom po osvobození odešli na vlastní žádost, protože už tušili, že zaměstnání u soukromé firmy nemá budoucnost, že podnikání bude hodně omezované. 

Myslím, že ano. Později se ukázalo, že jsem byla stejně jako tatínek dobrá v matematice, takže bych mohla převzít firmu po ekonomické stránce. A moje sestřenice Jiřina, dcera strýčka Karla, byla stejně jako on nadaná malířsky. Ale dnes už těžko můžeme spekulovat, co by bylo, kdyby… Před rokem 1948 jsme byly malé děti a potom se vše vyvinulo úplně jinak. Jiřina v roce 1968 emigrovala do Švédska, kde vystudovala medicínu. Po roce 1989 jsme na rodinnou tradici navázali alespoň v tom, že se staráme o nemovitý majetek, který nám vrátili.