Umění
Odvaha inspirovat. Michaela Kádnerová pro Designblok připravila výstavu o vnitřní síle žen
Veronika Pařízková16. 9. 2025
Michaela Kádnerová připravila pro letošní Desingblok výstavu, která se jmenuje Odvaha. Sezvala dohromady několik výrazných žen, které svůj život zasvětily umělecké tvorbě, a skrze jejich kreativitu se pokouší definovat, co je pro ně společné. Překvapivě to totiž není vůbec jejich pohlaví, ale hluboká vnitřní síla, která je nutí překonávat překážky, tvořit volně a svobodně bez ohledu na názory okolí. A tím nám všem dodat také trochu odvahy být samy sebou!
Foto: Johana Kasalická
Michaela Kádnerová
Výstava Odvaha, kterou jste připravila pro letošní Designblok, představuje ženy–designérky napříč generacemi i obory. Je pro všechny gender stejné téma? Nebo máte pocit, že se v průběhu let jejich přístup k ženství proměňuje?
Nemůžu mluvit za ně, jen reflektovat dojem, který mám z jejich práce. A téma genderu nebo genderové rovnosti ve výstavě nezaznívá v tom smyslu, že by mělo manifestační podtext. Ani já, ani autorky nechceme touto výstavou promlouvat o tom, že to mají ženy složitější. Hlavním tématem je osobní a umělecká odvaha. Ta má mnoho různých podob, mnoho intenzit a výstupů. A úžasné je, že se dotýká nás všech bez ohledu, zda jsme muž nebo žena, umělec nebo třeba učitel…
Otevíráte tedy společně témata, která jsou v čase neměnná a jednotlivé generace je vnímají pořád stejně?
Ano. Odvaha je nadčasové téma. Rozumím jí jako síle, která věci mění a posouvá kupředu. Bez ní bychom přešlapovali na místě. Všichni jsme to měli někdy určitým způsobem složité a bylo nám třeba odvahy. A je zajímavé vnímat, že podobná trápení nebo nejistoty pociťovaly stejně jako my i generace před námi. Osobně si myslím, a jistě nejsem sama, že je blahodárné cítit tuhle sounáležitost. Odvaha spočívá nejen v osobní rovině, ale i v uměleckém vyjádření. Proto jsem chtěla, aby kromě zastoupených děl určitým způsobem promlouvaly i jejich autorky.
Snažila jsem se do výstavy vtáhnout i osobnosti jednotlivých žen, protože mi jsou všechny nějakým způsobem drahé. Inspiruje mě jejich práce, energie, cesta, kterou nastoupily a kam se dostaly. Možná je také trochu odvaha dělat ženskou výstavu právě teď, když se ženských výstav urodilo několik.
Co spojuje jednotlivé tvůrkyně, které jste do výstavy vybrala?
Podtitul výstavy zní Mezi jednotou a růzností. Věřím, že tam někde jsou pojítka, něco, co nás všechny spojuje a nemusí to být nutně jenom ženství. Možná to jsou nepřenosné zkušenosti, které pak rezonují v samotné tvorbě.
Spojuje je i určitá touha za něčím vytrvale jít a neopustit to, když se nedaří ani když je třeba ostatní odrazují. Síla vášnivě usilovat o to, čemu věří. Jedině tak se všichni posouváme dál. Nejen tím, že se pouštíme na neprobádaná místa, ale i do slepých uliček, že chybujeme. To všechno je cesta dopředu. Hrdinové nekecaj a jdou do tmy…
V současné době vzniká víc projektů, které mají ženy tendenci propojovat, ať už je to například projekt Ženy v architektuře, nebo kniha Novinářky od Lindy Bartošové. Proč k tomu dochází právě dnes?
To je strašně složitá otázka a já nejsem specialistka na gender. Ale je možné, že v Česku tohle téma není tak palčivé jako jinde. Myslím, že éra, kdy bylo tak aktuální v oblasti teorie umění, minula. Ani pro designérky a umělkyně zastoupené ve výstavě to není něco, co chtějí řešit. Dokonce se mě některé ptaly, jestli je ta výstava feministická, s tím, že to úplně není jejich hřiště…
A proč je tolik „ženských“ výstav? Myslím, že do ženského nastavení patří věci sdílet, hovořit o nich, společně je rozebírat. To je podle mě bytostně ženský přístup. Spíš aktuální situace vypovídá o tom, že pro ženu–tvůrkyni je zajímavé konfrontovat se s ostatními ženami. Nepovažuji to tedy za nic strategického nebo politického. Jsem přesvědčená, že to vychází z vnitřního nastavení nás žen.
V anotaci píšete, že ačkoliv výstavu tvoří různorodé osobnosti, jejich spojením dochází i k zesílení jejich hlasu. Co by mělo být hlavním vzkazem, který díky tomuto propojení divák uslyší?
Já si myslím, že inspirace. Nejenom ta kreativní, ale i lidská. Tak jako se vztahujeme k silným osobnostem, zajímá nás, co prožily a jak se s tím vyrovnaly. Pro mladé tvůrkyně je inspirací potkat se v jednom výstavním sále se svými mentorkami. Pro ty zkušené hvězdy je to zase příležitost inspirovat ostatní. Je to strašně zajímavá energie a byla bych ráda, kdyby se nám ji podařilo přenést.
Desigblok je popularizační platforma pro širokou veřejnost. Co si z ní odnese návštěvník, který se touto profesí nezabývá?
Já doufám, že inspiraci. Uměleckou i lidskou. Jako ze setkání se zajímavými lidmi. Vystavíme například triptych slavných fotografií Gabiny Fárové, které pořídila v 90. letech ve věznici se zvýšenou ostrahou a ve Valdicích. Fotila tehdy akty tetovaných vězňů. Právě to je podle mě dílo, které je úzce spojené s osobní odvahou a vnáší do prostoru téma mužů, kteří jsou přitažliví a nebezpeční zároveň.
Právě dnes vidí řada mužů v akcentaci ženských témat nebezpečí. Cítí se ohroženi, mají pocit méněcennosti a ve virtuálním světě roste jejich potřeba dokazovat si svoji nadřazenost a sílu. Řešila jste, že se můžete podobou výstavou i někoho dotknout?
Výstavu jsem koncipovala bez ohledu na tyto tendence. Nesnažila jsem se muže nějakým způsobem diskvalifikovat nebo znevýhodnit. Ženy historicky neměly tolik příležitostí se vyjádřit, ale tato výstava tu není proto, aby tuto situaci napravovala nebo na ni upozorňovala. Z mého pohledu je to setkání kreativních, silných a inspirativních žen, které obdivuji, a věřím, že zaujme i návštěvníky. Cílem rozhodně není vzbuzovat kontroverze.
Možná ale téma ženských výstav přestane být do budoucna zajímavé a budou zase vítány mužské výstavy. Taková přehlídka by mě velmi zajímala. Obecně ale nejsem zastánkyně toho, když se z pohlaví dělá příliš velké téma a hrotí se ad absurdum.
Považujete se vy sama za feministku?
Necítím se tak. V životě jsem zažila mnoho situací, ať už v partnerském, nebo profesním životě, kdy jsem se za sebe musela umět postavit. Nikdy to ale nepřesáhlo určitou mez. Necítila jsem se ohrožená jen kvůli tomu, že jsem žena.
Díky své kurátorské činnosti, která je dnes hodně spjatá s Moravskou galerií v Brně, máte řadu zkušeností s fungováním profese designéra u nás. Je tento obor pro obě pohlaví stejně fér?
Myslím, že je to potřeba rozdělit na dvě sféry. Tou první je publicita, ohodnocení a podpora. Tu poskytuje například festival Designblok, který pomáhá zviditelnit mladé tvůrce a nastartovat jim kariéru. V tom případě stále záleží na kvalitě, nikoliv na ženském či mužském rodu. Druhou rovinou, která nutně nemusí s tou první souviset, je samotná výroba a produkce. Tady je ta situace pro ženy stále složitá, ale určitě se v posledních letech hodně zlepšila. Své o tom vědí například designérky jako Lucie Koldová nebo Mária Čulenová Hostinová z Lasvitu, které dlouhodobě pracují pro velké firmy, kde je velká konkurence.
Mám ale pocit, že celoevropská data nebudou vůči ženám v produktovém designu nejvstřícnější. Možná je to dané i tím, že design studuje sice více žen než mužů, ale méně z nich se mu následně profesně věnuje. Ale nakonec stejně věřím, že záleží hlavně na tom, jak dobře návrh funguje esteticky, prakticky, produkčně i obchodně.
Sama jste dokázala skloubit děti i kariéru, pracovala jste s celou řadou prestižních institucí. Jak vzpomínáte na toto období, kdy jste musela zvládat „dvě směny“?
Já mám tato období dvě. První, když byly malé moje dvě starší děti, a to druhé zažívám právě teď, protože mému nejmladšímu synovi je sedm.
V případě těch starších to bylo chvílemi opravdu těžké. Byla jsem v té době na volné noze a celé jejich rané dětství jsem pracovala. Bála jsem se, že když si dovolím být jen matkou, uteče mi úplně profesní svět a už ho nikdy nedohoním. Musím říct, že je to asi pro každou mámu bolestné takto se rozdělovat. S nejmladším synem to mám popravdě podobně. Neznamená to ale, že bych pracovat „jen“ musela. Chtěla jsem, potřebovala jsem to, abych zůstala sama sebou. Nejsem ten typ ženy, kterou mateřství naplňuje cele a už nepotřebuje nějaké své vyjádření. Potřebuji i něco tvořit, abych se nerozplynula v páře nad hrncem hovězího.
To je ostatně i téma aktuální výstavy, připomínat, že ženy musí mít vnitřní odvahu, aby se rozhodly skloubit mateřství i kariéru. Dokázala jste se i díky své vlastní zkušenosti lépe vcítit do designérek, které jsou zastoupeny ve výstavě?
Popravdě stále mě fascinuje, že pokud i dnes předložíte některým lidem svoji práci a dosavadní kariéru a zároveň zmíníte, že máte tři děti, stále tak trochu žasnou… A to myslím vypovídá o současné situaci nejvíc. Stále se najdou lidé, které udivuje, že máte děti i kariéru, místo toho, aby to bylo považované za něco normálního.
A není to vlastně skvělé, že lidé žasnou a nemají tendenci ji rovnou odsoudit?
Možná, snad. Nakonec pro většinu těch designérek je fakt, že mají rodinu, ta nejcennější věc, které dosáhly. Ale ony jsou tím, kým jsou, i díky své kreativní činnosti. Nechtějí se jí vzdát, nechtějí poté, co děti vyrostou a odejdou, zůstat bez toho, kým byly předtím, než se jim narodily. Ano, máme to složité v tom, že když se nám narodí dítě, chceme s ním jako matky být co nejvíc, ale nikdo by nás neměl soudit za to, že chceme vedle toho být i samy sebou.
Kterou z designérek byste ráda vyzdvihla a nechala její hlas nejvíc vyniknout?
Pro mě bylo opravdu potěšením vnímat ten mnohohlas jako celek a nerada bych vybírala jen jednu ženu. V té mnohosti je síla. Navíc je dobré zmínit, že na výstavě se podílejí i další ženy. Anna Vacovská připravuje grafiku a Anna Matoušková má na starosti architekturu, čímž vytvářejí rámec pro ostatní autorky. A nemůžu pominout ani podporu Jany Zielinski.
Měla jste v průběhy své kariéry mentorku, ke které jste mohla vzhlížet?
Člověk se samozřejmě vztahuje ke svým nejbližším ženám. Bohužel mojí mamince ani babičce se nepodařilo žít takový život, který by si přály a zasloužily. Ale i tím mě mnohé naučily. Velkým vzorem mi ale vždy byla Eva Eisler, která je pro mě symbolem moudré a nekonečně inspirativní ženské síly.
Vogue
Doporučuje
Beauty talk
Exkluzivní rozhovor s Kris Jenner o faceliftu a novém pohledu na věk
Leen Al Saadi27. 8. 2025
Vogue Leaders
Když i málo znamená moc. Zakladatelka projektu Spoluživot o hostitelské péči
Kateřina Špičáková25. 8. 2025
Beauty talk