Výtvarná technika zvaná gratáž slaví sté výročí a má českou stopu

„Co je na gratáži nejúžasnější? Moment překvapení. Stal jsem se pouhým divákem u zrodu svých vlastních děl,“ prohlašoval surrealistický malíř Max Ernst. V roce 1925 vyvinul techniku frotáže (přenášení textury dřeva tužkou na papír). Zapřemýšlel, jak ji transformovat do olejomalby na plátně, a o rok později přišla na svět gratáž (z francouzského slova gratter – škrábat).

Jak tahle technika funguje? Na plátno se nanese silná vrstva olejové barvy. Mokré plátno se položí na strukturovaný předmět (drátěnou síť, provázky, dřevo, kusy skla, pytlovinu, kovovou mřížku). Pomocí paletového nože nebo špachtle se pak z lícové strany barva seškrábe. Výsledkem je, že barva se setře jen na vystouplých místech podloženého objektu, čímž vznikne spontánní a hrubá textura. Druhou metodou gratáže je varianta, při níž se podklad pokryje vrstvou barevných voskových pastelů nebo podkladové barvy. Tato vrstva se celá přetře tmavou (často černou) tuší či akrylem. Po zaschnutí se ostrým nástrojem (nožíkem, jehlou) vrchní barva proškrabává, čímž vystupují spodní zářivé barvy.

Gratáž a dekalkomanie (výtvarná technika založená na obtisku nebo otisku barvy z jednoho povrchu na druhý) se stala pro surrealisty nástrojem „psychického automatismu“ –  umělec dopředu přesně nevěděl, co seškrabáváním vznikne. Odhalené textury mu samy diktovaly, jaké snové krajiny či stvoření v nich objeví… Příklad? Na slavném obraze Les a holubice (La Forêt, 1927) vznikla textura tajuplného až hrozivého lesa tím, že Max Ernst seškrabával barvu z plátna položeného na rybí kostře. Náhoda vytvořila tvary, které pak jen domaloval podle své fantazie. Dnes si tohle dílo můžete prohlédnout v britské galerii Tate Modern. Další slavná díla, která vytvořil Max Ernst touto technikou? Velký milenec I (Le Grand amoureux I, 1926) nebo Ukazuje mladé dívce hlavu jejího otce (Montrant à une jeune fille la tête de son père, 1926-1927). V sérii obrazů Zkamenělé město/Celé město (La Ville entière, 1935–1936) pokládal plátna na drátěné sítě a mřížky. Po seškrabání barvy dotvořil výsledné geometrické struktury do podoby opuštěných ruin fantastických pevností a měst.

Mistrovsky tuhle techniku používala česká umělkyně Toyen (vlastním jménem Marie Čermínová). S proškrabáváním a mechanickým narušováním vrstev barev začala experimentovat již ve dvacátých letech v Paříži, kdy společně s Jindřichem Štyrským založila směr artificialismus. Oba umělci hledali nové textury, které by vyjádřily sny a básně. Nanášeli husté vrstvy barev, do kterých ryli, škrábali nebo na ně stříkali barvu přes šablony a sítě. 

Gratáž pak Toyen naplno rozvinula ve svém surrealistickém období ve třicátých letech, kdy z nánosů hmoty nechávala vystupovat organické a snové objekty. Toyen do barev přimíchávala i písek, aby na plátně vytvořila silnou plasticitu a hmatatelnou strukturu (například při malování mořského přílivu, pěny nebo fjordů). Z téhle doby pochází její slavné obrazy Fata morgana (1926) a Dýmka (1926). V sérii obrazů Bažiny/Močály (z počátku třicátých let) vidíme povrch vytvořený nánosem barev a následným seškrábáním, který simuluje bahno a pukliny. V surrealistickém díle Hlas lesa (1934) stvořila seškrabáváním tajuplnou kůru stromů, ze které vystupuje trhlina v podobě oka či hlavy ptáka. Snové motivy najdeme i v obraze Pohled (1934). Její díla, ve kterých aplikovala inovativní techniky, patří v současnosti k jejím nejdražším a nejvyhledávanějším dílům na světových aukcích.

I španělsko-mexická surrealistická malířka Remedios Varo se zapsala do dějin umění svými snovými a mystickými obrazy. K technice gratáže ale přistupovala zcela opačně než její mužští kolegové. Proškrabávání a texturování nepoužívala k tomu, aby určovalo výsledný tvar celého obrazu, ale k modelování specifických detailů, například k vytváření organických textur stromů, skal, tajuplných zdí či podlah ve svých precizně narýsovaných architektonických kompozicích. Tuhle techniku kombinovala s perspektivou a drobnokresbou (k níž používala štětec z jediného zvířecího chlupu). Na obrazu La huida (Útěk, 1961) docílila škrábáním takové textury skal, že jednotlivé kameny udivují popraskaným vzhledem. Na obraze Encuentro (Setkání, 1959) inovativně zkombinovala gratáž a sufláž (rozfoukávání barvy), aby zachytila postavu v plášti z drobných vln. 

Joan Miró využíval ve svém díle gratáž i dekalkomanii. Více malířských postupů zkombinoval v L´Or de l´azur (Zlato azuru, 1967). Obrazu dominuje zářivě žluté pozadí s velkou azurově modrou skvrnou uprostřed a tenkými černými liniemi či hvězdami. Gratáž dodává obrazu jeho specifickou texturu a hloubku. 

Francouzský malíř Jean Dubuffet zase zcela převrátil tradiční vnímání krásy. Proslul nejen jako zakladatel směru art brut, ale i svými radikálními experimenty s materiály a texturou. Dubuffet odmítl klasickou hladkou malbu, míchal proto barvy s různými materiály – pískem, hlínou, asfaltem, dehtem nebo omítkou. Vzniklou hustou hmotu (haute pâte) pak proškrabával ostrými nástroji, čímž vytvářel syrové, až primitivní textury. Tímto způsobem napodoboval nápisy a čmáranice, které lidé vyškrabávají do omítek pařížských zdí. Hledal v tom čistou lidskou kreativitu. Slavným příkladem využití této techniky je jeho dílo Quatre Notables (1944).

Malíř, sochař a restaurátor Stanislav Podhrázský patřil k nejvýznamnějším poválečným malířům, kteří gratáž aktivně využívali, především ve svém surrealistickém období na přelomu čtyřicátých a padesátých let a během experimentů se strukturální abstrakcí v šedesátých letech. Jeho tvorbou se pyšní i prestižní Centre Georges Pompidou v Paříži. Techniku gratáže mistrovsky ovládal a rozvíjel. Svých křehkých snových imaginací dosahoval skrze odkrývání barevných vrstev. Zároveň trval na dokonalém zvládnutí malířského řemesla. Málokdy ale techniku gratáže uplatňoval na celé ploše plátna. Častěji ji kombinoval s klasickou olejomalbou či temperou, kdy proškrabával pouze určité detaily, pozadí nebo kontury figur, aby dosáhl plasticity a tajemného strukturování. Typickým příkladem je obraz Dívka s diviznou.

Na přelomu padesátých a šedesátých let využíval tuhle techniku Mikuláš Medek. Vrstvil husté nánosy barev (často kombinoval olej s rychleschnoucím syntetickým emailem). Do této polotekuté nebo zasychající hmoty následně zasahoval špachtlemi, noži či jinými ostrými nástroji. Gratáží a  dekalkováním vytvářel zajímavé reliéfní struktury například v cyklu Preparované obrazy (1960–1963). A Josef Bolf? V současnosti patří mezi naše nejvýznamnější autory, kteří tuhle techniku používají. Jeho charakteristickým rukopisem jsou melancholické, snové a leckdy úzkostné motivy z prostředí sídlišť. Tvoří je tak, že plátno či podklad pokryje vrstvami voskových pastelů, tuše nebo oleje a následně do nich proškrabává kontury a detaily. Mezi jeho významná díla patří Hřiště (2018), Doma spolu (2007), Z lesa (2006).

Zatímco Toyen byla průkopnicí téhle avantgardní metody, techniku gratáže (často v kombinaci s dekalkem, frotáží či asambláží) využívaly v druhé polovině dvacátého století i další české umělkyně. Běla Kolářová experimentovala v šedesátých letech s tzv. „konkretizovanou kresbou“, kdy ryla a škrábala do různých materiálů (například do vosku či fotografických vrstev). Jitka Válová a Květa Válová ve svých monumentálních, syrových plátnech s lidskými figurami často stíraly a proškrabávaly barvu špachtlemi nebo noži, aby dosáhly dramatického výrazu. V současnosti tuhle techniku ve své práci uplatňují Pavla Malinová, Klára Bočkayová a Margita Titlová Ylovsky.

„Vidět, jak umělecká díla vibrují uvnitř manilské katedrály, to pro mě bylo mnohem víc než pouhá výstava,“ říká třiatřicetiletý italský umělec Giovanni Guida, absolvent Akademie výtvarných umění v Neapoli. Vosk nahradil pryskyřicí, která zvyšuje jas obrazu. Jeho plátna ohromují nejen bohatou barevnou paletou a mistrně provedenými kontrasty světla a stínu, ale také hlubokými filozofickými motivy. Do prestižních světových encyklopedií byl zařazen jako nejmladší malíř věnující se téhle technice. K seškrabávání svrchní vrstvy používá drátěné štětce, upravené hroty, kovové stěrky či skalpel. V technice gratáže vidí důležitý manifest proti digitální době. V digitálním světě lze totiž vše vrátit jedním kliknutím zpět, zatímco v gratáži je každé rýpnutí do plátna definitivní, nevratné a autentické. Jeho díla byla vystavena v opatství Aschaffenburg, v katedrálách v Manile a Edinburghu, stejně jako v muzeu Frederika Marèse v Barceloně, muzeu Terra Sancta v Jeruzalémě a mnoha dalších. V době pandemie se reprodukce jeho obrazu zaměřeného na covid-19 dostala na Wikipedii a do odborných příruček. A stala se hitem internetu.

Devětatřicetiletý dánsko-německý umělec MatWay (vlastním jménem Matvey Slavin) stvořil vlastní směr, který nazval neo-grattage (či engraved paintings – gravírované malby). Jeho detailní, figurativní a monochromatické kompozice jsou plné popkulturních odkazů nebo reakcí na problémy současného světa.