Benátky podle Martina Krajce: Fellini, barvy a rozměrná plátna

V ateliéru na pražských Vinohradech pracuje Martin Krajc na dalších obrazech. Některé jsou hotové, jiné svou podobu teprve získávají. Na parapetu bydlí model benátského výstavního prostoru v měřítku jedna ku dvaceti. Malíř na něm ukazuje, kde visí jeho monumentální plátna, která ještě nedávno zabírala značnou část ateliéru. „Byla tady až ke stropu, skoro jsem zboural střechu. Nedalo se tu hnout,“ vzpomíná se smíchem. Dnes už jsou plátna v Benátkách, kde se v prostorách Crea na ostrově Giudecca koná jeho výstava Touch.

Pro Krajce, jehož tvorba se dlouhodobě pohybuje mezi figurací a abstrakcí, jde o první samostatnou výstavu v Itálii. A také o projekt, který ho přiměl pracovat v dosud nevyzkoušeném měřítku. Největší plátna dosahují rozměrů čtyři krát pět metrů. „Jsou to největší obrazy, jaké jsem kdy dělal. O moc větší už bych tady ani namalovat nemohl,“ říká a ukazuje ke stropu. Omezením totiž nebyla jen samotná plocha ateliéru, ale i dveře, schodiště a následná přeprava. „Člověk musí přemýšlet, jestli obraz vůbec dostane ven. Museli jsme plátna sundávat z rámů a potom je znovu napínat.“ Ani cesta do Benátek nebyla jednoduchá. Obrazy nejprve odvezl kamion, ale v samotném městě, kde silnice nahrazují vodní kanály, musela přijít na řadu loď. „Pro místní je to úplně normální, ale pro nás je zvláštní sledovat, jak se takové obrovské věci překládají na vodu,“ vypráví. Přestože měl celý projekt náročnou produkci, Krajc si zkušenost pochvaluje. 

Giudecca leží naproti historickému centru Benátek, ale její atmosféra je odlišná od rušného okolí náměstí svatého Marka. Někdejší průmyslová čtvrť dnes nabízí pozoruhodnou směs starých továren, současné architektury, uměleckých prostor a luxusních hotelů. Krajc připomíná například někdejší mlýn nebo historickou textilní výrobu Fortuny. „Giudecca má velkou historii. Není to San Marco, ale je to ohromně zajímavý ostrov. Člověk tam objevuje místa, o kterých předtím ani nevěděl.“ Právě nabídka vystavovat v prostorách Crea stála na počátku celého projektu. „Přišla možnost využít tenhle prostor, tak jsem si řekl, proč ne? Je opravdu velký, a to mě přimělo udělat něco monumentálního.“ Rozlehlé místnosti s vysokými stropy nakonec umožnily vystavit obrazy v měřítku, které by v běžné galerii nebylo možné. Společně s architektem Rudolfem Netíkem navíc zvolili černé pozadí, na němž Krajcovy výrazné barvy ještě intenzivněji vystupují.

Přestože jsou benátská plátna mimořádná svými rozměry, jejich vznik navazuje na metodu, kterou Krajc používá dlouhodobě. Sám ji označuje jako úzus pěti forem. Tvoří jej kresba, lazura, detail, gesto a polití. Nejde o pět samostatných technik, které by následovaly jedna po druhé v neměnném pořadí, ale o vzájemně se prolínající principy malby. „Vždycky začínám kresbou uhlem. To je základ, moje alfa a omega,“ vysvětluje. „Na plátno si nejdřív nakreslím motiv, potom začnu přidávat další plány, objekty nebo témata. Do toho vstupují další formy, třeba gesto nebo polití. A někdy se zase vracím ke kresbě a vytahuju něco, co už bylo překryté.“ Právě vrstvení a proměnlivost jsou pro jeho tvorbu charakteristické. Obraz nemá od začátku přesně určenou konečnou podobu. „Já ho dlouho pozoruju. Některé motivy se během práce pozměňují, něco se zahušťuje, něco zase mizí. Někdy je těch forem méně, někdy více. Není to pokaždé stejné.“ Výsledkem jsou kompozice, v nichž se setkávají konkrétní předměty, postavy, abstraktní plochy a fragmenty vzpomínek. „Vytvářím nějakou iluzi, kterou zároveň bourám. Vzniká fiktivní scéna pro diváka. Ale není to jeden konkrétní příběh. Jsou to vzpomínky, inspirace, celý proces,“ říká malíř, který konečnou interpretaci vždy ponechává na divákovi.

Jedním z nejvýraznějších zdrojů inspirace je pro Krajce film. A v případě benátské výstavy především italská kinematografie. V jeho obrazech se objevují odkazy na Federica Felliniho, Marcella Mastroianniho či Piera Paola Pasoliniho. Nejde však o doslovné citace filmových scén. Malíř si z nich vybírá jednotlivé postavy, nálady a vizuální fragmenty, které následně zasazuje do vlastních kompozic. „Mám rád Felliniho, třeba jeho cirkusový svět. Ale vezmu si z něj jen nějaký fragment a spojím ho s něčím úplně jiným," ukazuje na jeden z obrazů. Vedle filmových motivů se tak může objevit vlna, geometrický tvar nebo předmět ze současné každodennosti. Zvláštní místo v jeho vzpomínkách má také film Caravaggio britského režiséra Dereka Jarmana. „Ten film miluju," říká bez váhání. Fascinuje ho nejen jeho výtvarnost, ale také způsob, jakým propojuje historické prostředí s nečekanými současnými prvky.

Podobně přistupuje i k módě, která je pro něj dalším přirozeným zdrojem obrazových podnětů. Krajc studoval scénografii, a tak ho zajímají historické kostýmy, jejich střihy, barvy i vztah k současnému odívání. „Když si vezmete třeba matadora z Madridu v historickém kostýmu, můžete v něm vidět něco, co potom použijí Dolce & Gabbana. Všechno spolu nějak souvisí,“ vysvětluje. A protože jsme ve Vogue, řeč přichází také na Valentina. Jenže v Itálii může toto jméno vyvolat docela jinou asociaci než představu slavného návrháře. „Když řeknete taxikáři Valentino, odpoví vám Valentino Rossi. Žádný módní návrhář ho nezajímá,“ směje se Krajc. I takové drobné kulturní střety se mohou stát součástí jeho obrazového světa.

Vedle filmu a módy se do benátského cyklu promítly také zkušenosti ze Španělska, kde malíř studoval. Právě tam si podle svých slov vytvořil silný vztah k intenzivním barvám. „To španělské slunce mě hodně ovlivnilo. Barvy jsou tam ještě výraznější. Samozřejmě, někdy pracuju jen se dvěma tóny, ale teď mám rád obrazy barevnější.“

Koncepci výstavy Touch sestavovali kurátoři Karel Srp a Sarah Adnanová. S Karlem Srpem ostatně Krajc svou tvorbu konzultuje dlouhodobě. Dvě podlaží benátského prostoru umožnila rozdělit instalaci do dvou vzájemně souvisejících světů. Spodní část je spojena s pozemskými motivy, tělesností a každodenní zkušeností, horní se obrací k duchovnějším a abstraktnějším tématům.

„S Karlem Srpem o obrazech hodně diskutujeme. Má mimořádně hluboké znalosti a jiné vidění. Někdy mi řekne něco, co mi zamotá hlavu, a já se na chvíli zaseknu,“ přiznává Krajc. „Ale myslím, že se naše debaty do výstavy nakonec promítly. Dole je pozemský svět a nahoře už jdeme do modra, do oblak, k abstraktnějším myšlenkám.“ V horním patře se tak objevuje Madona, lebka, mytologické postavy a obloha. Krajc přitom připomíná, že ani zde nechce divákovi vnucovat jediný výklad. „Když jsem byl malý, díval jsem se na mraky a představoval si, co v nich vidím. Třeba slona. Každý tam ale vidí něco jiného,“ vzpomíná.

Voda a nebe se ostatně staly dvěma důležitými motivy celého projektu. Benátky, jejich proměnlivé světlo a neustálý pohyb vodní hladiny pronikaly do malířovy představivosti postupně. „Když přijedete na Giudeccu, pořád máte pocit, že se houpete. I když vystoupíte z lodi, zůstává vám takový zvláštní krok,“ popisuje. Jeden z obrazů nazval Sapore di sale podle známé italské písně. Jinde se objevují vodní taxíky, automobily nebo motivy produktů, které člověk v Itálii potkává na každém kroku. „Je to trochu popartové. Ty věci vidíte všude, třeba v restauracích. Ale pro mě jsou to zase jen další motivy, které do obrazu vstupují.“

Výstava Touch se teď blíží k závěru. Ještě před jejím uzavřením se však návštěvníci mohou s Martinem Krajcem setkat přímo mezi jeho obrazy. V sobotu 7. listopadu se na adrese Crea Cantieri del Conteporaneo Giudecca 211/A od 17.00  uskuteční dernisáž, během níž malíř představí vznik jednotlivých děl i myšlenky, které stojí za celou instalací. Pro ty, kdo hledají důvod k podzimní cestě do Benátek, je to příležitost poznat město z jiné perspektivy. Giudecca nabízí nejen současné umění, ale také možnost na chvíli uniknout davům kolem nejznámějších památek. A sám Krajc připomíná, že Benátky stojí za návštěvu i mimo hlavní sezonu. „Byl jsem tam v zimě a bylo to nádherné. Skoro nikde nikdo, úplně jiná atmosféra.“ Po skončení výstavy se část obrazů vrátí do Prahy, některé zamíří do soukromých sbírek. Na benátský projekt by měla navázat prosincová výstava v European Arts, kde Krajc plánuje představit také doplněný katalog s fotografiemi instalace. Do té doby však jeho největší obrazy zůstávají na Giudecce. A kdo je chce vidět v prostoru, pro který vznikly, má posledních pár dní.