3 výstavy, za kterými se vyplatí zajet mimo Prahu

Cifra Gallery se usadila v prostoru bývalých koňských stájí. Minimalistická bílá kostka o ploše 86 metrů čtverečních však ukrývá za nenápadnou fasádou galerijní prostor, který umožňuje variabilní instalace malby, sochy, grafiky i sítotisku. Stojí za ní dva páry mladých umělců a najdete ji v malebné obci Doubice ve Šluknovském výběžku, na rozhraní Lužických hor a Národního parku České Švýcarsko.

Tahle milá galerie současného umění vás v létě naláká na společné představení děl umělkyň Karímy Al-Mukhtarové a Petry Švecové. Získá si vás už rozverný název výstavy: Nemám čas, jsem na zahradě. Obdivovat můžete jejich díla, v nichž zahrada nebo pole vystupují nejen jako motivy pro jejich tvorbu, ale i jako způsob uvažování o světě.

Zahrada nebo pole. To jsou místa, kde se příroda setkává s lidskou péčí. Na zahradě nebo na poli můžeme pozorovat, jak se ze semen rodí plody. Jak ze semen vyrostou květiny, vzklíčí obiloviny, vyrostou hlíznaté rostliny. Pokud se rozhodneme obhospodařovat zahradu, neznamená to, že ji plně ovládneme. Procesy, které na ní probíhají, můžeme jen citlivě usměrňovat. A to vyžaduje pořádnou dávku trpělivosti. Zahradničení se tím překvapivě přibližuje samotné umělecké tvorbě.

Výstava představuje dvě autorky, které spojil zájem o dění na zahradě. Stará umělecká rada „studuj přírodu“ zde nemá podobu pouhého pozorování, ale přímé zkušenosti. Příroda není vzdáleným námětem, ale partnerem, s nímž autorky dlouhodobě vedou dialog. Přestože každá z nich používá rozdílný výtvarný jazyk, spojuje je jejich zájem o křehké a často přehlížené procesy. Zahrada a pole nejsou pouhým motivem, ale způsobem uvažování o světě. Připomínají nám, že skutečný růst probíhá pomalu, často skrytě a mimo naši bezprostřední kontrolu. Tvorba umělkyň se setkává právě v téhle citlivosti vůči procesům, které nelze uspěchat.

Malby Petry Švecové (absolventka AVU v Praze, oboru fotografie na FAMU a mediálních studií na FSV UK Praha) vyrůstají z pozorného sledování každodennosti. Květiny, fragmenty figur či krajinné motivy jsou odrazem její osobní zkušenosti. Autorka neusiluje o popis skutečnosti, ale o zachycení jejího jemného emocionálního otisku. Obrazy se pohybují na hranici figurace a abstrakce a vybízejí diváka ke zpomalení a soustředění. Její náměty jsou metaforou vnitřního prostoru, v němž lze nalézt svobodu a možnost nového růstu. Díla Petry Švecové jsou zastoupena ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie, Galerie Klatovy/Klenová a v řadě soukromých sbírek.

Také Karíma Al-Mukhtarová (absolventka tří uměleckých škol – FUD Ústí nad Labem, UMPRUM Praha a AVU Praha) sleduje ve své tvorbě procesy proměny. Činí tak ale prostřednictvím objektů a práce s materiálem. Její díla vznikají vrstvením a transformací různorodých struktur. Pro autorku je důležitý materiál, nese v sobě spoustu symbolických významů. Karíma Al-Mukhtarová kromě malby pracuje i výšivkou, keramikou a věnuje se tkaní koberců. Její díla jsou zastoupena v Galerii hlavního města Prahy, v Moravské galerii v Brně a dalších prestižních muzeích a galeriích.

Anna Zemánková je jednou z nejvýznamnějších světových umělkyň tvořících ve stylu art brut. Její díla byla vystavena dvakrát na Benátském bienále, v New Yorku, Paříži, na samostatných výstavách v Lausanne a v Praze. Je zastoupena v nejvýznamnějších světových sbírkách.

„Pěstuji květiny, které nikde jinde nerostou," tvrdila umělkyně, jejíž dílo působí jako herbář fantastických mimozemských rostlin nebo neznámé podmořské flóry a fauny. Anna Zemánková se vyučila dentistkou a po praxi si otevřela vlastní ordinaci. Neměla umělecké vzdělání, nepohybovala se v uměleckém světě, nekopírovala žádné trendy. Uměním se zabývala ve volném čase, ale nechala toho po narození dětí. Když v roce 1960 objevili její potomci rané matčiny kresby, přesvědčili ji, aby se vrátila k výtvarné tvorbě. Pro Annu Zemánkovou se umění stalo vášní a našla v něm nový smysl života. Do bytu Zemánkových v Dejvicích chodili obdivovat její kresby přátelé jejích dětí, k nimž patřili například fotografové Jan Reichl a Jaroslav Krejčí, nebo student FAMU Vlastimil Venclík. O Anně Zemánkové se dozvěděla i Olga Havlová a za pozoruhodnou kreslířkou dovedla historika umění Jiřího Vykoukala. Ten jí ve foyer Divadla Na zábradlí uspořádal v roce 1966 její první výstavu. Mezinárodní proslulost přišla po výstavě Outsiders v Hayward Gallery v Londýně.

Rozsáhlou práci Anny Zemánkové můžete obdivovat ve všech třech patrech pardubické galerie. Na výstavě jsou k vidění i díla současných autorů, kteří se při své práci touto výjimečnou ženou inspirovali.

Maria Bartuszová je jednou z nejpozoruhodnějších sochařek. Proslavily ji abstraktní sádrové sochy, které působí křehce, poeticky a zároveň vás vybízejí k doteku. Její díla jsou součástí sbírek Centre Pompidou v Paříži, Tate Gallery v Londýně, Slovenské národní galerie v Bratislavě, nebo Kontakt Collection ve Vídni.

Maria Bartuszová se narodila 24. dubna 1936 v Praze. Během studií na UMPRUM se seznámila se sochařem Jurajem Bartuszem, s nímž se po svatbě přestěhovala do slovenských Košic. Tam Maria až do konce života žila a tvořila. Na kontě má tahle plodná autorka okolo 500 soch, od malých organických forem až po zakázky pro veřejný prostor a díla v přírodě. Ve své práci se inspirovala myšlenkami zen buddhismu a holistického přístupu k životu, které propojovala s tématem přírody a vesmíru. V šedesátých letech 20. století experimentovala s vlastní metodou ručního odlévání sádry. Vytvářela abstraktní tvary naléváním sádry do gumových balónků. Sochy tvarovala tlačením, tažením nebo ponořením do vody. Některé připomínají kapky deště, semena nebo vejce, jiné lidské tělo. Později nechala balónky prasknout a vytvořila tak jemná díla podobná kokonům nebo hnízdům. Vkládala do nich také kusy dřeva a jiné přírodní materiály. Její ikonické dílo? Bílý pomačkaný obdélník, který připomíná prostěradlo visící na zdi, o který je zapřený dřevěný trám.

Maria Bartuszová se zajímala i o osudy nevidomých lidí a vytvářela pro ně sochy, které jim pomáhaly poznat různé tvary a textury, rozlišovat mezi geometrickými a organickými tvary. V osmdesátých letech často fotografovala svá díla venku, aby zdůraznila jejich úzké spojení s přírodou. Právě práce z osmdesátých let zahajují rozsáhlou retrospektivu téhle představitelky poválečné umělecké neoavantgardy. Na výstavě na vás čekají rozměrné sádrové reliéfy a objekty vzniklé technikou pneumatického odlévání i menší sádrové plastiky a jejich odlitky z bronzu či hliníku. Některé z nich mají v Olomouci výstavní premiéru!