Ženy, které formovaly Všeobecnou deklaraci lidských práv

„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v právech i důstojnosti bez ohledu na národnost, místo bydliště, pohlaví, národnostní nebo etnický původ,“ hlásá Všeobecná deklarace lidských práv. Tenhle mezinárodní dokument přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů 10. prosince 1948 v Palais de Chaillot v Paříži. Všeobecná deklarace lidských práv byla odpovědí na hrůzy druhé světové války. Zakotvuje lidská práva a svobody a potvrzuje jejich univerzální charakter jako neodmyslitelný, nezcizitelný a aplikovatelný na všechny lidské bytosti. Zaručuje právo na život, osobní svobodu, zákaz otroctví a mučení, svobodu projevu a náboženství, či právo na vzdělání. Všeobecná deklarace lidských práv se stala morálním závazkem a vzorem pro ústavy a zákony států po celém světě.

Které ženy měly zásadní vliv na dokument, jenž neodkazuje na konkrétní kulturu, politický systém nebo náboženství?

V roce 1933 se stal Franklin Delano Roosevelt prezidentem Spojených států a z jeho manželky Eleanor byla rázem první dáma. Nehodlala ale usnout na vavřínech, aktivně se začala účastnit politického života. Psala články do novin a časopisů. Hostila zástupy lidí, studenty ze škol, kde přednášela, zahraniční delegace a diplomaty. Suverénně nejvíc ale bojovala za práva žen. Uspořádala víc než 350 tiskových konferencí jen pro novinářky, aby donutila vydavatele zaměstnat v redakcích i ženy. Zasloužila se o to, že i prezidentský tým se výrazně poženštil. Tlačila na velké podniky, aby přijímaly více pracovnic, a zřídila při nich jesle. Tvrdě prosazovala, aby ženy dostávaly za práci stejný plat jako muži. 

Ve druhé světové válce využívala veškerého svého politického vlivu a otevřeně bojovala proti přísným imigračním zákonům Spojených států amerických, které nedovolovaly přijmout ve větší míře uprchlíky z Evropy. Sestavila záchranný program, podle něhož mělo mít 10 000 evropských židovských dětí volný přístup do země, který jí ale nakonec odmítl Kongres podepsat. 

Po smrti manžela v dubnu 1945 zrušila své členství v desítkách sdružení a zdálo se, že už se do veřejného života nikdy nevrátí. Po půl roce ji však prezident Truman požádal, aby reprezentovala Spojené státy na jednání OSN, a Eleanor přijala. Velela výboru OSN, který připravoval Všeobecnou deklaraci lidských práv. Oslovovala zástupce zemí celého světa – je její zásluhou, že dokument přijaly a včlenily do svých ústav a zákonů i země tehdejšího východního bloku.

Bojovnice za nezávislost Indie, významná reformátorka, diplomatka, sociální aktivistka, pedagožka, spisovatelka. Hansa Mehta se v roce 1922 setkala s Mahátmou Gándhím a v souladu s jeho radami organizovala stávkové hlídky v obchodech prodávajících zahraniční oblečení a alkohol. Účastnila se i dalších aktivit hnutí za svobodu. Po získání nezávislosti Indie na Británii byla jednou z patnácti žen, které tvořily ústavodárné shromáždění, jež navrhlo indickou ústavu. Hlasitě obhajovala rovnost a spravedlnost pro indické ženy. 

V letech 1947–1948 působila jako indická delegátka v Komisi OSN pro lidská práva. Prosadila zásadní změnu v textu Všeobecné deklarace lidských práv. Z Článku 1 byla odstraněna původní formulace „All men are born free and equal“ (všichni muži se rodí svobodní a sobě rovní). Aby byla výslovně chráněna i práva žen, navrhla Hansa genderově neutrální „All human beings are born free and equal“ (všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní).

Diplomatka z Dominikánské republiky se zaměřovala zejména na zlepšení volebního práva žen v latinskoamerických státech. Když k moci v její zemi nastoupil na začátku třicátých let diktátor Rafael Trujillo, odešla do Spojených států, aby se koncem desetiletí vrátila a na režim vyvíjela tlak. Chtěla, aby ženy v Dominikánské měly volební právo (získaly ho v roce 1942). Mezi její úspěchy patří Úmluva o politických právech žen z roku 1954, která prosazovala právo žen volit, kandidovat a zastávat funkce. 

Minerva Bernardino podporovala právo žen na rozvod. Zasloužila se o to, aby už v preambuli Všeobecné deklarace lidských práv byla výslovně zmíněna rovnost mužů a žen. „Vynechání žen by znamenalo diskriminaci,“ tvrdila a důsledně trvala na tom, aby byly zdůrazněny klíčové fráze: „rovná práva mužů a žen", „víra v základní lidská práva" a „důstojnost a hodnota lidské osoby."

Významná pákistánská politička se stala první muslimkou, která získala v roce 1940 doktorát na prestižní University of London. Aktivně podporovala hnutí za nezávislost Pákistánu. Po jeho vzniku v roce 1947 se stala jednou ze dvou prvních žen zvolených do Ústavodárného shromáždění nového státu. Jako delegátka Pákistánu při OSN se zásadním způsobem podílela na přípravě Všeobecné deklarace lidských práv. I ona se přičinila o to, aby v Článku 1 došlo ke změně textu z „všichni muži“ na genderově neutrální „všichni lidé“, významně ovlivnila Článek 16 zajišťující rovná práva v manželství a ochranu před nucenými sňatky. 

Byla historicky první ženou v pákistánské státní službě, v letech 1964-1967 působila jako velvyslankyně Pákistánu v Maroku. Psala knihy v angličtině i urdštině. V autobiografii From Purdah to Parliament popisuje životní cestu od tradičního muslimského odloučení žen od mužů až do nejvyšších pater globální politiky. (Parda je nábožensko-společenská praxe, která vyžaduje, aby byly ženy fyzicky odděleny od mužů, kteří nejsou jejich blízkými příbuznými. Ženy zůstávají v domácnosti, na veřejnosti nosí burku).

Francouzská aktivistka za lidská práva byla jednou ze dvou prvních žen přijatých na prestižní Ecole des Sciences Politiques. Během druhé světové války vstoupila do odboje. Na ustavujícím zasedání Valného shromáždění OSN v roce 1946 zářila jako jediná žena ve francouzské delegaci. Byla jednou z patnácti zakládajících členek Komise OSN pro postavení žen. V roce 1946 ji Národní shromáždění jmenovalo členkou Rady republiky. „Musíme zajistit, že i ženy v jiných částech světa jsou podporovány a povzbuzovány," hlásala, když zakládala Association des Femmes de l'Union Française, která se zabývala záležitostmi Alžířanů a Afričanů. Při vzniku Všeobecné deklarace lidských práv se zasadila o to, aby dokument explicitně zahrnoval práva žen a menšin ve všech státech světa. Tahle silná osobnost byla v roce 1957 zvolena prezidentkou Mezinárodní rady žen.

Jednou z autorek Všeobecné deklarace lidských práv byla i dánská politoložka Bodil Gertrud Begtrup. V roce 1921 absolvovala prestižní gymnázium Aalborg Katedralskole – jako jediná dívka v celé třídě. Poté vystudovala politologii a už jako studentka se angažovala v ženských otázkách. V roce 1929 se stala členkou představenstva Dánské ženské národní rady. O dva roky později  byla místopředsedkyní organizace a v letech 1946 - 1949 předsedkyní. Celý život pracovala na zlepšení postavení žen v dánské společnosti. Její podíl na Všeobecné deklaraci lidských práv? Sehrála klíčovou roli v tom, aby do znění dokumentu byla začleněna ženská práva a práva menšin a aby se tohle týkalo všech států světa.