Umění
V hlavní roli umění: Rozhovor s Russellem Toveyem a Robertem Diamentem
Martin Váša9. 8. 2021
Co je to umění a proč se ho nemusíte bát? Herec Russell Tovey a galerista Robert Diament, dva přátelé sdílející společnou vášeň, znají odpověď a originálním způsobem se o ni dělí ve svém podcastu Talk Art. Ten se pro velký úspěch nyní dočkal knižní podoby.
Foto: Courtesy of Chronicle Books
Podcast Talk Art je stejnou měrou vzdělávací a zábavný. Už čtvrtým rokem ho vede Russell Tovey (mohli jste ho vidět třeba v seriálech Looking nebo Years & Years) s galeristou Robertem Diamentem. Oba umění milují, jsou jeho celoživotními obdivovateli a sběrateli. (Když si telefonujeme, sedí zrovna v taxíku, mají čas, jen dokud nedorazí na další z vernisáží – mám štěstí, že je špička a Londýn je úplně ucpaný.) Nechtějí si ho ale nechávat pro sebe, chtějí se o vše dělit. Nově v knize, která dostala všeříkající podtitul. Talk Art: Everything You Wanted To Know About Contemporary Art But Were Afraid To Ask, tedy Vše, co jste chtěli vědět o současném umění, ale báli jste se zeptat, nabízí fantastické rozhovory nejen s umělci, ale třeba také s hercem Joshem O’Connorem, který hrál prince Charlese v The Crown, nebo s šéfredaktorem britské Vogue Edwardem Enninfulem. Zkrátka s každým, kdo má podle nich o současném umění co říct.
Na co se lidé nejčastěji bojí zeptat, když přijde řeč na současné umění?
Russell: Myslím, že se lidé obecně cítí uměním zastrašeni. Mají pocit, že není pro ně. My se podcastem snažíme ukázat, že umění je pro všechny. Umělci ho nevytváří jen pro určitý okruh lidí nebo sběratele, ale protože chtějí sdílet svůj příběh s veřejností. Když jsem já sám přišel poprvé do galerie, chtěl jsem se skoro omluvit. „Jsem tu jen proto, že miluju umění, snad je to okay.“ Myslel jsem si, že se na mě dívají divně, protože mě tam nechtějí, ale pravdou spíš bylo, že se na mě dívali divně, protože jsem se choval divně.
Robert: Stává se mi, že během večeří chtějí lidé rychle změnit téma konverzace, jakmile zmíním, že pracuji v umělecké oblasti. Mám pocit, že si myslí, že když neznají dějiny umění, tak nevědí dost na to, aby o něm vůbec mohli mluvit. My se snažíme říkat: Je v pořádku mít k uměním vlastní vztah založený na vašich vlastních pravidlech. A že je okay, když přijdou do galerie a ne všechno se jim líbí. Nakonec totiž třeba narazí na dílo, do kterého se zamilují. A u toho se dá začít, od každého díla vedou cesty, které by mohli rádi obdivovat, což je obohacující.
Russell: Taky je důležité zmínit, že nevedeme podcast z pozice expertů. Jsme zkrátka fanoušci umění, jsme pro něj zapálení a doufáme, že to lidé cítí. Že si dovolí být taky třeba jen fanoušky umění.
Vzpomínáte si na první dílo, do kterého jste se zamilovali?
Russell: Vyrostl jsem na komiksech, takže když jsem se dozvěděl o umělcích jako Roy Lichtenstein, Keith Haring nebo Andy Warhol, jejichž díla někdy působí jako z komiksu, byl jsem nadšený. Pro mě to tedy bylo Whaam! od Roye Lichtensteina. Neustále jsem ho zkoumal a překresloval a v jistém smyslu mi změnilo život.
Robert: Mě zase jako teenagera inspirovala Frida Kahlo, miloval jsem její obraz Moje zrození, který má dnes ve své sbírce Madonna. Také jsem obdivoval, jak dokázala uměním sdělovat své pocity a politické názory, jak dokázala vykreslit nerovnost mezi muži a ženami. A pak také lidé jako Louise Bourgeois. Zajímal mě její osobní příběh a rodinné zázemí. Tíhl jsem k umělcům, jejichž díla jsou autobiografická.
Roberte, kdy vám došlo, že se chcete uměním zabývat na profesionální úrovni?
Robert: Od 13 do 29 jsem se pohyboval v hudebním průmyslu a došlo mi, že je mi vlastně nepříjemné být na jevišti a že si svou kariéru vlastně moc neužívám. Během turné jsem začal chodit do galerií a muzeí a cítil jsem, jak jsem díky tomu šťastný. Postupně jsem se s některými umělci i spřátelil a chtěl jsem je podporovat a ukazovat lidem, proč jejich dílo tak moc miluji. Přesvědčovat je, aby se o ně taky zajímali. Říkal jsem si, že by to byla úžasná práce. A tak jsem před jedenácti lety začal a jsou to nejšťastnější léta mého života.
Russell: Taky díky tomu může trávit všechen čas se mnou, proto je tak šťastný!
Foto: Courtesy of Russell Tovey and Robert Diament
Kdy se zrodila myšlenka společného projektu?
Russell: Roberta pozvali, aby natočil podcast o umění, ale ukázalo se, že potřebuje ještě jednoho hosta, a tak jsem mu nabídl, ať přizve mě. Celý podcast jsme propovídali. Skutečnou inspirací nám ale byly naše mámy, když nám pak řekly, že to poslouchaly a že se z toho pětačtyřicetiminutového podcastu o umění dozvěděly víc než za celý život. Chtěli jsme vytvořit místo, kde bychom o umění mohli s přáteli a umělci mluvit způsobem, který je nám vlastní, tedy nepřipravený, povídavý, přístupný a zábavný. Nečekali jsme, že bude mít podcast takový úspěch nebo že dokonce vznikne kniha.
Které zjištění pro vás během řady rozhovorů, které jste pro podcast už vedli, bylo největším překvapením?
Russell: Mě překvapilo, že každý má k umění vztah. Třebaže říká, že ne, začnete s nimi o umění mluvit a často překvapí sami sebe. Zjistí, že tohle viděli, tamto se jim líbilo, o tomhle něco vědí… Může to být překvapující, ale umění je v určitém smyslu součástí života nás všech.
Robert: Pro mě je zase překvapující, jak naše nadšení stále trvá. Pokaždé se těšíme na dalšího hosta, protože každý má jiný příběh, každý vytváří jiná díla. Vzpomínám si, jak mi někdo řekl po šesté epizodě: „Tak to už máte hotovo, co?“ Nyní máme natočených asi sto třicet epizod a pořád pokračujeme, nebere to konce.
V rozhovorech s umělci mimo jiné řešíte, proč daná díla vznikla. Existuje nějaká obecná odpověď na to, proč lidé tvoří umění?
Russell: Lidé svýma rukama vytváří objekty a tím vypráví příběhy už celá tisíciletí. Posuzujeme podle toho své předky a jednou podle toho budeme posuzováni my.
Robert: Každý má nějaký příběh, který chce vyprávět. Hudba nebo film či kniha se zdají být lidem přístupnější, ale pro nás má umění stejné poslání a stejnou důležitost.
Jak se pozná, jestli něco je nebo není umění? Kde leží hranice?
Robert: No, hádám, že když umělec prohlásí, že je jeho dílo uměním, pak uměním je. Ale jde taky o důvěru diváka, který musí uvěřit, že jde o umění. Je to zvláštní, i u některých děl u mě doma se hosté ptají, proč jde o umění. Občas může i ta nejprostší kresba vznikat po celý život. To není věc lenosti nebo že by se vás umělec snažil nachytat. Umělec si hledá svůj jazyk, to nějaký čas trvá.
Může být móda uměním?
Robert: To je složitá otázka. Vím, že někteří designéři – tuším, že Dries Van Noten nebo Rei Kawakubo – tvrdí, že móda není umění, třebaže se může uměním inspirovat. Já jsem vcelku romantik a třeba práci Craiga Deana za umění považuji.
Russell: A Louise Bourgeois dělala objekty, které se daly nosit, přitom šlo rozhodně o umění.
Robert: Taky si myslím, že móda a umění si občas vzájemně nevěří, zatímco jindy se vítají s otevřenou náručí. V dnešní době vzniká řada zajímavých spoluprací, které mají váhu, stačí se podívat na práci Kima Jonese pro Dior nebo Jonathana W. Andersona u Loewe. Módní průmysl je schopný pomáhat, financovat umění, takže i kdyby móda nebyla uměním a byla jen něčím, co nosíme a používáme každý den – i kdyby byla něčím daleko praktičtějším než umění, tak může podporovat vznik umění, a to je úžasné.
Věříte, že i umění může být něčím, co „používáme“ nebo „konzumujeme“?
Russell: Myslím, že v existenční rovině jsme neustále obklopení uměním. Auto, ve kterém teď sedíme, bylo navržené umělcem, který třeba studoval kresbu. Anebo když jíme jídlo z talíře, který má narativní hodnotu. Umění je všude. Takže ho konzumujeme.
Robert: Umění dnes může mít tolik různých podob. Už to není tak prosté jako obraz visící na zdi. Může to být zvuková instalace. Umění navíc nemusí být jen poetické, může být i užitečné. Může vyvolat společenskou změnu, která zlepší něčí život. Umělci se dívají na společnost a kritizují ji, vyjadřují se k tomu, co nás dělá lidmi. Umění je tím pádem velmi důležitý nástroj, a přesto bývají umělci někdy přehlížení. Přitom jsou podle mě důležitější než politici.
Co je tedy podle vás dnes hlavním smyslem umění?
Rossell: Vyprávět o tom, kým jsme. Pomáhá porozumět, odkud jdeme a kam míříme.
Robert: Jo, hledání našeho místa ve světě a v jistém smyslu je umění jako terapie.