Umělec Epos 257 vyhlíží konec civilizace

Výstava Skleněná duše vznikla jako unikátní projekt. Partnerství hrdě přijalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a poskytlo výstavě prostor na celé čtyři měsíce. Společnost Glaz Bridge vyzvala jednadvacet výtvarníků a designérů s praxí z různých oborů a pobídla je, aby ze skla vytvořili vlastní představu funerální plastiky. Pod kurátorským dohledem Martiny Sikorové tak vznikla ojedinělá expozice, která přibližuje krásu symbolu smrti. Projektu se účastnil i Epos 257, umělec, který vyšel z pražské graffiti scény, absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a věnuje se intervencím do veřejného prostoru. Velkolepé projekty pro tentokrát vyměnil za malou urnu s podstavcem, kterou ale řekl vše, co chtěl.    

Se sklem jsem pracoval poprvé. Na piedestalu, který z něj vznikl, stojí klasická plastová urna. V rámci piedestalu jsem využil techniku rytí do skla. Výsledek má připomínat antické výjevy. Má to svůj význam, protože s tímto dílem nahlížím tak trochu do minulosti, ale i budoucnosti.

Jedná se o prasečí popel z velkofarmy. Jsou to zpopelněná, uhynulá zvířata, která byla nemocná, a tím pádem už nemohla být využita pro zpracování masa. Od začátku jsem věděl, o jakou symboliku mi jde, proto jsem chtěl popel z prasete. Za tímto účelem jsem navštívil  konkrétní velkofarmu.

Dost stísňující. Továrna na maso zachází se zvířaty jako s komoditou, nikoliv jak s živým bytostmi.

Limity jsou mnohdy inspirativní. Navádějí mě k možnostem, nad kterými bych třeba ani neuvažoval. Byla to pro mě výzva, jak přistoupit k danému materiálu i tématu. Navíc se vždy snažím dílo jen nevytvářet jako objekt, ale chci vyprávět příběh.

Váš příspěvek k výstavě Skleněná duše nese latinský název Memento mori (pamatuj na smrt, pozn. redakce). Ukrývá se v tom i něco osobního?       

V Karlových Varech jsem se před deseti lety ocitl velmi blízko smrti. Bylo to dost dramatické, tehdy jsem byl jiný člověk a tato událost mě přinutila vlastní život přehodnotit. Smrt je spojena se strachem a s vírou v to, co bude. Já na to ale pohlížím tak, že máme zakázáno vědět, co bude po smrti. A to je zároveň něco, co nás v životě pohání. Zkuste si představit, jak by vypadal svět, kde by lidé věděli, že neumřou? Smrt je smyslem života a smrt nás zároveň nutí žít.

Může být, ale je to především závazek žít. Žít zodpovědně ke svému okolí i k sobě samému. Život vnímám jako následování vlastních možností a také závazek k tomu, co tady po nás zbude.

Ano, pracoval jsem s umělou inteligencí. Ty rytiny jsou vytvořené podle obrázků od AI, ale nejen to — s umělou inteligencí jsem pracoval také na povídce, která vychází z eseje od archeologa Petra Meduny a nese název Konec lesního prasete. Navazuji na Petrův text, přičemž jsem ho zkrátil, použil některé pasáže a za pomocí AI dopsal konec i začátek. Důležitý je ale konec. Vznikl z dotazu, který jsem položil umělé inteligenci: Co by se stalo, kdyby umělá inteligence převzala vládu nad světem? A začala by se k nám chovat tak, jak se chováme teď my k prasatům?

Přišel jste při té práci na něco, co změnilo vaše vnímání dosavadního světa?
Já v tom vyjadřuji své přesvědčení, že s nástupem AI se přiblížil horizont konce lidské existence. Nic netrvá věčně a naše civilizace se chová ke své budoucnosti poměrně nezodpovědně, a měla by to mít na paměti. Jako každý z nás.

Co se týče nástupu umělé inteligence, tak si myslím že jsme ještě hodně daleko od toho, že by AI byla samostatná entita, navíc se schopností vlastní reprodukce. Každopádně proměna lidské civilizace se zapojením AI je v podstatě nevyhnutelná, a vedle všech pozitiv, které to může — a jistě přinese — s tím souvisí také spousta celospolečenských změn. A můžou to být velmi překotné až krvavé změny. Podobné, jako je známe u osvícenství a průmyslové revoluce.

V minulosti jste se v projektu Dýmová hora věnoval bezdomovectví, jindy zase boji proti vizuálnímu smogu způsobeného reklamou. Je pro vás důležité přispívat svým uměním k dobru?

Každou svou práci se snažím konfrontovat z etického hlediska, sociální aspekt je pro mě důležitý. Nevnímám to ale jako nějaké dobro, spíše jako nutnost osobně se k těmto věcem vyjádřit. 

Jaká je budoucnost Memento mori? 

Zatím jsem rád, že mám ten projekt za sebou. Chvíli to vypadalo, že ho budu muset z časových důvodů odmítnout, ale nakonec jsem rád, že jsem se mohl účastnit.

A budoucnost vaší tvorby?

Teď připravuji knihu i film Dýmová hora, kterou navazuji na stejnojmenný projekt. Pracuji na tom už od roku 2014 a je to v podstatě vyústění této dlouhotrvající práce. Jde o pohled na město a svět kolem nás očima lidí bez domova.

Výstava „Skleněná duše. Pietas. Návrat funerální plastiky“, která se koná v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, končí 17. září 2023 a zaznamenala nebývalý úspěch: dosud ji navštívilo 14 000 lidí. Pokud by měl někdo zájem setkat se s Eposem 257 osobně, komentovaná prohlídka s ním proběhne ve čtvrtek 14. září 2023 v 17 hodin.

Na základě úspěchu projektu Pietas/ Skleněná duše přistupuje Glaz Bridge spolu s nadačním fondem Arte Bohemien a dalšími partnery k realizaci druhé umělecké výzvy, aby 12. září 2023 vyhlásily otevřenou výtvarnou soutěž „Funerary Art competition Open call vol II. - IN MEMORIAM/ STÉLY A NÁHROBKY“ V rámci ní bude široká umělecká veřejnost oslovena k řešení funerálních stél pro jejich umístění na hřbitovním náhrobku, interiéru či na památném místě. Celkem 12 objektů, které porota vybere, následně získá možnost být realizováno a vystaveno.

Soutěž bude otevřená od 12. září 2023 do 15. ledna 2024. Více informací najdete na www.glazbridge.com nebo www.artebohemien.com.