Móda, hudba, chaos. A výstava, která ukazuje, jak to všechno Virgil Abloh změnil

Jen co vstoupíte dovnitř, uvítá vás černý koberec s bílým nápisem „It’s highly possible that Pyrex simply bought a bunch of Rugby flannels, slapped ‘PYREX 23’ on the back, and resold them for an astonishing mark-up of 700 %.“ Na první pohled to vypadá jako sarkastická poznámka, ve skutečnosti jde o umělecké dílo od Jima Joea a narážku na Virgilův první samostatný projekt Pyrex Vision. V roce 2013 tehdy Pyrex vyvolal poprask. Abloh kupoval deadstockové flanelové košile od značky Ralph Lauren Rugby, tiskl na ně číslo 23 a prodával je za $550. Média to tehdy brala jako symbol drzosti a přivlastnění si „estetiky“, ale Virgil v tom viděl konceptuální gesto. „Byl to pokus vytvořit teorii o streetwearu,“ řekl později pro Dazed.

Pyrex se na výstavě objevuje opakovaně – třeba v podobě loga vytištěného na ikonické tašce Goyard nebo archivních kousků z téhle éry. Právě Pyrex se stal rozhodujícím momentem pro to, že se Virgil poprvé postavil na vlastní nohy poté, co několik let působil po boku Kanyeho Westa jako jeho kreativní konzultant. Byla to fáze, kdy se underground začal prolínat s luxusem a mizel rozdíl mezi módou, uměním a marketingem. Virgil měl ten zvláštní dar předvídat, kam se vkus a kultura posunou.

Hned za kobercem stojí stůl plný vzorků z jeho spolupráce s Nike. Některé modely se nikdy nedostaly do prodeje, jiné se staly ikonami. Za stolem se zvedá stěna regálů plných věcí – směs archiválií, osobních sbírek, experimentů. Všechno, co definovalo jeho svět.

Mezi nimi mě zaujala sekce s doplňky od Chrome Hearts. Právě Virgil byl tím, kdo kolem roku 2016 znovu nastartoval vlnu zájmu o tuhle značku. Nosil jejich džíny, spolupracoval s nimi a přenesl jejich estetiku do světa luxusní módy. Dnes je Chrome Hearts mainstream, ale tehdy to byl signál, že i z pravověrného undergroundu se dá udělat něco globálního.

V regálech nechybí ani další spolupráce – IKEA, Vitra, Evian spolu s kousky z Off-White a od Louis Vuitton. Všechno vedle sebe, bez hierarchie. Virgil nikdy neodděloval „vysoké“ od „obyčejného“. Pro něj bylo všechno součástí jednoho příběhu.

Pak přichází část věnovaná brandu Louis Vuitton. Regály a věšáky plné vydaných i nikdy nepublikovaných designů ukazují, jak hluboko Virgil změnil samotný jazyk luxusní značky. Kufry, batohy, bundy, experimentální oblečení, které spíš připomíná architektonické objekty. Každý kus tu působí jako potvrzení, že se Louis Vuitton stal jeho laboratoří.

Ale nejsilnější moment celé výstavy teprve přichází. Prostor s několika iMacy, kde si každý návštěvník může sednout a doslova procházet Virgilovy externí disky. Nápady, skici, soubory, neukončené projekty, pracovní verze. Je to zvláštní pocit. Jako byste na chvíli seděli v jeho hlavě a viděli svět jeho očima. Tahle otevřenost působí paradoxně intimně.

Schody vás dovedou do prostoru, kde je vidět jeho další vášeň, a tou je hudba. Můžete si všimnout hromady vinylových desek. Virgil byl DJ dávno předtím, než se stal návrhářem. A hudbu nikdy neopustil. Na stole je vystaven jeho průhledný CDJ přehrávač vytvořený ve spolupráci s Pioneer DJ – ten, který měl ve své kanceláři v domě Louis Vuitton. 

Celá tato sekce připomíná jeho pracovní prostor u Louise Vuittona – chaos, rytmus, vrstvy, narážky. Mezi předměty leží betonová lampa od Le Corbusiera. Právě o té Kanye West kdysi říkal, že ho inspirovala při tvorbě alba Yeezus. Virgil se tehdy na albu kreativně podílel, ale co je zvláštní, na celé výstavě o Kanyem není ani zmínka. Žádná fotka, žádný odkaz. Jako by jejich společná kapitola byla z příběhu záměrně vymazaná. Možná byl kurátorský záměr je oddělit, možná hrála roli obava ze „špatné asociace“. Ale působí to neúplně. Bez Kanyeho by Virgilův příběh vypadal jinak.

O pár metrů dál začíná dlouhá stěna věnovaná Nike. Všechno má svůj vývoj – od historie po budoucnost. Nejprve originální Air Force 1 z roku 1982 a Air Jordan 1 z roku 1985. Oba modely patří k nejprodávanějším botám v historii a Nike na výstavu zapůjčil jejich původní verze. O pár kroků dál pak visí Virgilovy Air Force 1 pro Louis Vuitton – přetavené, barevné a často nikdy nevydané.

V jedné z vitrín je i ručně kreslená skica možné spolupráce Nike x Prada, která se nikdy nerealizovala. Dnes víme, že Prada navázala partnerství s adidas, ale vidět tenhle nerealizovaný nápad bylo jako nahlédnout do paralelního vesmíru. Ukazuje to Virgilovu schopnost spojovat světy, které spolu zdánlivě nemají nic společného.

Před samotným koncem návštěvníci vstupují do projekční místnosti. Ve chvíli mé návštěvy se zde promítala Virgilova přednáška z Harvardu. Je to paradoxně nejtišší a zároveň nejhlasitější část celé expozice. Virgil tu mluví o „3% rule“, tedy o myšlence, že i tříprocentní změna může zcela přepsat význam objektu. Zní to jednoduše, ale když vidíte tu masu práce, archivů, spoluprací a pokusů, pochopíte, že ta 3 % jsou často výsledkem let hledání.

A pak už přichází závěr – obchod s merchem. Místo, kde se duch výstavy mění v čistý konzum. Vzduch je vydýchaný, kolem regálů se tlačí lidé. Je to trochu šok. Ale možná i to je součást příběhu, druhá strana Virgilova světa, kde se umění potkává s komercí a touhou po statusu. Možná by se mu to i líbilo.

Když jsem z Grand Palais odcházel, uvědomil jsem si, že tahle výstava není o módě. Je o myšlení. O víře, že když máte vizi a sebedisciplínu, můžete propojit světy, které spolu dřív nemluvily. A přesně to Virgil dokázal.