Vogue DailyZ brownfieldu kulturním hotspotem: příběh Fabriky 1861
Tereza Gontmakher Regnerová29. 11. 2025
Cesta kulturního ředitele projektu Fabrika 1861 je důkazem toho, že rodinná spolupráce může dobře fungovat. „Člověk nemá mít malých cílů,“ říká Sebastian Kuršel, který spolu s rodiči a dvěma bratry navazuje na 130letou rodinnou tradici v oblasti textilního průmyslu. V rámci svých filantropických aktivit se rodina Kuršelových po realizaci multifunkčního projektu Kotelna 1859 v Železném Brodě pustila do rekonstrukce Fabriky 1861. Původní textilní továrnu v Semilech postupně přetváří v rozsáhlé kulturní centrum. Objektu o rozloze 60 000 metrů čtverečních se díky výjimečné architektuře přezdívá Semilské Versailles.
Stojíte za projektem Fabrika 1861 jako kulturní ředitel. Zároveň jde o rodinný podnik. Jaký je to pocit, pracovat v širší rodině, v místech, kde už vaši předci působili v textilním průmyslu?
Naše rodinná firma je úzce propojená s investiční společností HYBLER GROUP, a. s., která sdružuje firmy působící v energetice, realitách a oblasti služeb. Mimo jiné se věnuje i rekonstrukci historických malých vodních elektráren. Ty často vznikaly v těsné blízkosti textilních továren, jaké v našem regionu zakládali už naši předci.
Firma však především navazuje na rodinnou tradici sahající až k mému pra pra pra dědečkovi Josefu Václavu Hyblerovi, který v libereckém kraji na konci 19. století založil významný textilní podnik. Na tento odkaz se pak rodina rozhodla opět navázat po roce 1989. A na stejných základech se o dalších třicet let později zrodil i projekt Fabrika 1861.
Jaký je příběh Fabriky 1861?
Areál fabriky vznikl v roce 1861 na popud česko-německého továrníka Franze Schmitta, který hledal prostor pro svou největší textilní továrnu a vybral si ideální v Semilech-Řekách, kterou nazval Iserthal, česky Jizerodolí. Postavil zde umělý kanál pro vodní elektrárnu, která byla na začátku rozhodující hybnou silou celé fabriky, poté i jediným zdrojem elektrické energie. Postupně zde vzniklo „město ve městě“. Vedle fabriky vyrostly také dělnické domy, byla tu škola, doktor, obchody, kuželkárna, lednice, restaurace i fontána na nádvoří. Vznikl tak komplex budov s výraznou secesní architekturou a s ním i přezdívka „Semilské Versailles“. Ve své době se jednalo o jednu z největších textilních továren v Evropě, která zaměstnávala přes 3000 lidí a za první republiky dodávala zboží do celé střední Evropy. Během první světové války šila uniformy pro celou rakousko-uherskou armádu. Výrazně se fabriky dotkla až druhá světová válka, kdy byla továrna přeměněna na zbrojní závod Zittwerke. V době socialismu byla fabrika největším výrobcem látkových plen ve východním bloku. Po roce 1989 obnovil můj otec v rámci privatizace firmu pod názvem Hybler Textil, s. r. o., a tak opět začala rodina podnikat v textilu. Bohužel s nástupem levné čínské konkurence přišel postupný úpadek. Po několika letech bezvládí vykoupil můj otec fabriku z insolvence a vznikla nová značka Fabrika 1861.
Čím vás projekt poprvé zaujal?
Do Fabriky jsem nastoupil v roce 2020 a už při první návštěvě mě naprosto uchvátila – když vejdete na hlavní nádvoří, dýchne na vás genius loci, který si zachoval noblesu navzdory opotřebení časem. Omítky jsou sice oprýskané, ale celé místo v sobě stále nese krásu připomínající zámeckou architekturu. Rozhodl jsem se zde dokonce uspořádat vlastní svatbu, která byla vlastně impulzem, že bychom zde mohli dělat různé kulturní akce. Zároveň dobová krása láká i spoustu místních i zahraničních filmařů. Naši fabriku máme možnost vidět například ve filmu Balerína s Keanu Reevesem.
Proč jste dali přednost rekonstrukci a vdechnutí nového života před zbouráním?
Stáli jsme před dvěma zcela odlišnými možnostmi. Společně s otcem a bratry jsme zvažovali, kterou cestou se vydat. Měli jsme nabídku od firmy, která by celý areál zbourala a připravila pozemky pro výstavbu rodinných domů. Po demolici by zůstalo přes 50 tisíc metrů čtverečních připravených pro developerský projekt. Druhá možnost byla na první pohled bláznivá. Přesto jsme se rozhodli fabriku zachránit.
Spousta brownfieldů se ubírá cestou ryze komerčního využití. U vás je to trochu jinak.
Fabrika je klasický brownfield, ale s neobyčejnou historií. Navíc je velmi členitá, vícepodlažní a nachází se v lokalitě, která není přímo u dálnice. To samo o sobě omezuje klasické komerční využití. V současné době tedy máme v pronájmu pouze přízemní prostory. Díky unikátní architektuře a velkým sálům má areál obrovský potenciál stát se živým kulturním centrem. Začali jsme s Hodovním sálem, který by klidně mohl být i na zámku. Pak je tu bývalá zámečnická dílna s kazetovým štukovým stropem, dnes ateliér „našeho“ sochaře Sebastiana Wojnara. Postupně přibývají i další jedinečné prvky. Například historická lávka Amálka, která původně vedla přes Jizeru a město ji plánovalo kvůli špatnému technickému stavu sešrotovat. My jsme ji odkoupili za cenu šrotu a místo likvidace jsme se rozhodli ji zachránit. Dalším silným symbolem je hodinová věž, kterou jsme pojmenovali po mojí stále žijící babičce Ludmile. Původní hodiny se nedochovaly, podařilo se nám ale sehnat téměř totožný stroj z jiné továrny, nechat ho zrenovovat a v roce 2021 znovu spustit.
Celý rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání Vogue Leaders, které je společně s prosincovou Vogue CS právě v prodeji.