Síla, ne vzhled. Bianca Balti o tom, co zůstává, když se všechno změní

Ach bože, nevím. Není to jednoduché. Absolvovala jsem spoustu terapií, abych se naučila… no, vlastně ne, abych se milovala, ale abych se vůbec přijala. Mám ráda, když se lidé vyvíjejí a rostou. Ale když jsem byla teenager, upřímně jsem se nenáviděla. Pak jsem začala s modelingem, a ten mi nějak pomohl mít se víc ráda. Ne v tom smyslu, že když mě milují ostatní, tak je to důkaz, že si zasloužím být milovaná. Ale spíš že jsem si tu lásku zvenčí mohla přivlastnit a začít věřit, že je oprávněná.

Jenže takhle to dlouho nefunguje, víte? Protože jakmile vás v téhle práci, kterou dělám, přestanou milovat, spadnete dolů. Modeling je složitý. Jeden den jste na vrcholu, druhý už ne. Jeden rok jdete deset přehlídek, další žádnou. Takže jsem pochopila, že pokud čekám, až mi móda potvrdí, že jsem krásná, budu žít v neustálém emočním kolotoči. Začala jsem proto hodně pracovat sama na sobě a naučila se mít se ráda bez ohledu na to, co si myslí ostatní nebo značky.

Největší zlom v sebelásce přišel asi tuto zimu, když mi kvůli nemoci vypadaly vlasy. A já se na sebe podívala a řekla si: „Podívej se na sebe. Jsi silná. Jsi odolná.“ Tehdy jsem konečně viděla krásu ve své osobnosti, nejen ve vzhledu. Bylo to radikální. Když vám vypadnou vlasy, řasy… je to velmi zvláštní a začínáte nanovo.

Přesně tak. Bylo to děsivé. Ale zároveň mě ten extrémní zážitek naučil poznat svou vlastní sílu. Lidé se mě ptají, jak to, že jsem tak silná. Říkám jim: „Když si tím projdeš, sílu zkrátka najdeš." Pochopila jsem, že moje pravá krása spočívá právě v té síle. Ne v tom, jestli mám vlasy. Na vlasech vlastně ve výsledku nezáleží. A když tomu opravdu věříte, můžete to předat dál a inspirovat ostatní, aby to viděli stejně.

Největší lekce, kterou jsem si odnesla, je, že mozek je ten nejsilnější orgán. Po operaci, před chemoterapií, jsem byla demotivovaná, slabá. Začala jsem s terapií u onkopsycholožky. Ležela jsem v posteli, cítila se úplně vyčerpaně a zároveň provinile, protože moje dcera byla někde venku a já tam s ní nemohla být, nemohla jsem být tou mámou, kterou jsem chtěla být. A terapeutka mi do telefonu řekla: „Když je vám špatně nebo vás něco bolí, myslete na něco jiného. Doslova. Přelstěte svou mysl." A ono to opravdu fungovalo a vlastně téměř okamžitě. Zavěsila jsem a rozhodla se, že půjdu na procházku. Vstala jsem z postele a šla ven. A pokaždé, když mi mysl sklouzla někam do temnoty, uvědomila jsem si to a řekla si: „Ne, pojď myslet na něco jiného.“

Samozřejmě ne vždy se mi to dařilo, nejsem žádná superžena, ale dělala jsem tuhle psychohygienu během celého svého uzdravování. A díky své rodině a blízkým jsem opravdu viděla, jak velkou roli hraje mysl v tom, jak se cítíš. Dokonce i můj onkolog mi řekl, že pokud mě pobyt v Itálii (kvůli příteli, za kterým jsem chtěla jet) během léčby udělá šťastnou, ať letím. Protože štěstí podporuje uzdravení. A tohle mi neřekla kartářka, to mi řekl lékař. Je prokázaná souvislost mezi štěstím a uzdravováním. Věděla jsem to, všichni to víme, ale zažít to na vlastní kůži? To je neuvěřitelné.

Hned mě zaujalo, že se tato akce snaží o něco, co v módě není běžné, totiž demokratizovat celý ten proces. To je silné. Líbí se mi, že v Hummingbird Fashion Award oceňují všechny, kdo se na módě podílejí, včetně těch, kteří nejsou vidět. Oslavují komunitu, řemeslo. A co mě úplně dostalo, je způsob hodnocení. Je tam tolik porotců, to jsem v módě ještě nezažila. Móda bývá elitářská, rozhodují o ní ti vyvolení nahoře. Ale Hummingbird Fashion Awards tenhle celý proces otevírá, dělá ho přístupnějším. A kromě toho podporují výzkum AIDS, což je nesmírně smysluplné. Je mi ctí být tváří něčeho s tak silným posláním.

Každý den. Opravdu. Každý den mám pocit, že právě tady a teď je to místo, kde mám být. Tohle jsem se musela naučit, abych mohla žít šťastně. Lidé mají tendenci žít v minulosti nebo budoucnosti. Já jsem se stala mistryní přítomného okamžiku. Lidi si často říkají: „Proč se tohle děje právě mně?“ Ale časem pochopíte proč. Prošla jsem rozchody a měla pocit, že je to konec světa. Ale pak zase potkáte někoho nového a pochopíte, že to všechno mělo smysl. Tohle se mi děje i s nemocí. Dnes jsem silnější než kdy dřív. Umím si lépe určit priority, čas s dcerami trávím mnohem vědoměji. Takže vím, že vždycky jsem tam, kde mám být, ať se mi to líbí, nebo ne. A časem třeba pochopím proč. Je krásné přijmout život takový, jaký je. Ne vždy takový, jaký chceme, ale přesně takový, jaký má být.

Když jsem já začínala, nebyla jsem zas tak mladá, bylo mi už dvacet. Někdo začíná mnohem dřív. A víte co? Moje nejstarší dcera má za pár dní osmnáct a začíná také „modelkovat". Takže to teď prožívám s ní. Moje první rada pro ni byla: „Nezačínej, dokud ti nebude osmnáct." Nechtěla jsem, aby začínala dřív. I když modeling vypadá jako snová práce, a samozřejmě  je to skvělá práce, pořád je to práce. A když je někomu čtrnáct, je ještě dítě. Je jedno, jestli prodává zmrzlinu nebo chodí přehlídky, pořád je to dítě. Moje dcera vyrůstala v Los Angeles, je velmi privilegovaná, a já jsem na tohle byla přísná.

Takže první rada pro mladé modelky i pro rodiče, kteří chtějí své děti do modelingu dostat, zní: Berte to vážně. Je to tvrdá práce. Smlouvy, profesionalita, hranice v pracovních vztazích – to všechno k tomu patří. Nejde jen o zábavu, k modelingu je třeba přistupovat s respektem. Ostatně jako ke každé jiné práci, kterou dostanete.