S Markem Cpinem o scéně ke Kouzelné zemi: Pracuji s těmi nejlepšími

ČSSR okupují vojska zemí Varšavské smlouvy. Dospívající Ondra a jeho bratr Malej přijíždějí do české pohraniční vesnice. Tam je otec nechává, protože musí splnit tajnou misi. Letní dny chlapců v této době, kdy si nikdo nemůže být ničím jistý, popisuje Jáchym Topol ve svém třetím románu Noční práce.

„Osmašedesátý ve mně byl silně přítomen, je to takový předěl, možná až mánie. Jsem poslední generace, která ho pamatuje. Bylo mi šest, tehdejší dění mám pořád v hlavě: tanky, výstřely. Tak jsem to použil. Ostatně taky je v tom dobrodrůžo z neznáma. Totéž co táta, který nás v létě 68 odvezl z Prahy na ves, totiž udělalo víc lidí,“ říká autor. „Vždyť já vychodil první třídu v Poříčí nad Sázavou, čekali jsme tam, co bude. Rodiče emigrovat nechtěli, a tak čekali na vsi, až se všecko přežene. Takže tenhle zmatek, v němž pražský kluk přesídlí na venkov a musí se vyrovnávat s tamními kluky, ve mně je.“

Kniha se právě dočkala jevištní adaptace. Na prkna Stavovského divadla se dostává v režii a dramatizaci Jana Mikuláška pod názvem Kouzelná země. „Češi v Noční práci jsou okouzlující, vtipní, vynalézaví, stejnou měrou dokážou být ovšem omezení, primitivní, ochotni uvěřit jakékoli zjednodušující báchorce a přetvořit ji v mýtus. Především jsou svým myšlením a chováním jakoby stále uvězněni v dávném středověku,“ dodává Mikulášek.

Kouzelná země neláká pouze silným příběhem, ale také senzační scénou. Tou v rozhovoru provází její autor Marek Cpin.

Román Noční práce pro mě byl absolutním výchozím bodem, protože samotný převod románu, jeho dramatizace vznikla až po předání scény do výroby. Proto jsem se řídil svým dojmem a pocity z přečtení knihy, musel jsem si tak vytvořit svou dramatizaci sám pro sebe ve své hlavě.

Nejdůležitější a pro mě i nejjasnější je první přečtení samotného textu - divadelní hry, dramatizace nebo předlohy, která se teprve bude upravovat. První dojem bývá obvykle nejsilnější a také nejsprávnější. Poté následuje nejpříjemnější část práce – schůzky s režisérem, brainstorming, přinášení nápadů a inspirací, v tento moment si připadáme vždy nejvíc svobodní. Následuje samotné navrhování scény, příprava technických řešení a potom představení celkové koncepce na takzvané explikační poradě vedení divadla, a pokud divadlo námi vymyšlenou koncepci přijme, předá se výprava do dílen do výroby. Přibližně měsíc před premiérou nastává nenáročnější část scénografické práce – technické, svícené a kostýmní zkoušky, během kterých se zjišťuje, co funguje a co ne, jak rychle je technika schopná scénu postavit, jestli jednotlivé situace fungují tak, jak byly vymyšleny nebo nazkoušeny. Scénografická práce je hodně spojená s kompromisy – ať už finančního, nebo technického rázu, ale musíte se i přizpůsobit nebo sjednotit s celým inscenačním týmem – režisérovou vizí, herci atd.

Zaprvé pracujete s velkým prostorem, budovy typu Národního nebo Stavovského divadla jsou svou velikostí i portálovým řešením vhodné spíš pro operu nebo balet a na tento fakt musíte myslet i jako scénograf. Většinou se proto snažím za portálem vytvořit vizuálně silný, ale čistý obraz, aby mohla vyniknout herecká akce. Formou „krabice“ také opticky ten ohromný prostor zmenšíte a akusticky herci pomůžete – zvuk jeho hlasu se odráží od dekorace a lépe se nese směrem k divákovi.

Druhé specifikum spočívá v tom, že v provozu, jako je ND, předáváte výpravu k inscenaci s velkým předstihem, proto je někdy těžké zakomponovat do výpravy změny nebo nové nápady, které vzniknou až během zkoušení inscenace.

A třetí, velmi příjemné specifikum je, že pracujete s těmi nejlepšími divadelními řemeslníky u nás – od krejčoven po malíře, stolaře, zámečníky a další pracovníky, kteří realizují vaše výtvarné návrhy. Potkáváte se tak s nejlepšími profesionály a mistry ve svém oboru. To platí i pro herce.

Hlavní dějovou linkou románu je příběh dvou chlapců – je to taková jejich pouť, na kterou se napojuje spousta dalších dějových linek i příběhů z minulosti. Proto jsem se snažil, aby i scénografie sama o sobě vyprávěla příběh, odhalovala všechny části jeviště Stavovského divadla a provedla nás jeho zákoutími a umožňovala rychlé proměny prostředí...

Doufám, že všechny významy budou odhaleny, nebo si divák najde svůj výklad vyjevených obrazů.

Román má velmi složitou strukturu, nemá jednotnou nebo přesnou časovou linku a samotný jazyk je velmi obrazivý a magický, i když mluví o naprosto reálných věcech. Proto jsem se především snažil, aby scénografie nebyla popisná a aspoň trochu se svou vizualitou vyrovnala textu.

Protože divadlo je a musí být živé umění, není to muzeum nebo archiv. Odehrává se tady a teď, a proto i jeho vizuální složka by měla nějak korespondovat, navazovat nebo parafrázovat současný design umění, společenskou situaci. Jedině takové divadlo má pro mě smysl.