Ještě nemáte dárek pro svoji maminku? Tady je pět knih o ženách, které zahýbaly historií

Kniha líčí životní příběh Catherine Dior, mladší sestry francouzského návrháře Christiana Diora. Rozhodné a neohrožené ženy, která neváhala nasadit vlastní život za svou vlast. V roce 1941 potkala v obchodě Hervése de Charbonneries, jednoho ze zakladatelů francouzského protinacistického odboje. A zamilovali se do sebe. Velká vlastenka Catherine začala působit jako agentka ilegální skupiny F2. Shromažďovala informace o pohybu německých jednotek a válečných lodí. Kvůli tomu musela často jezdit dlouhé trasy na kole a setkávat se s ostatními agenty své skupiny. Během domovních prohlídek ukrývala klíčové materiály před gestapem a bezpečně je doručovala dalším členům. Ve dnech, kdy její bratr nebyl doma, využívala jeho byt jako místo diskrétních schůzek odbojářů. Christian Dior neměl ani tušení o tom, že jeho sestra působí v odboji. Bylo jí šestadvacet, když ji zatkli. Neochvějně vydržela tvrdé bití i další formy krutého mučení. Její trýznitelé z ní chtěli vyrazit jména spolupracovníků, Catherine ale nikoho neprozradila. Po vězení následovala v srpnu 1944 deportace do koncentračního tábora Ravensbrück. Odtud na otrockou práci na další místa. Spát musela na chladné betonové podlaze, trpěla nedostatkem jídla i tekutin. Rodina o ní neměla žádné zprávy, nikdo z příbuzných nevěděl, jestli vůbec žije. Přežila pochod smrti a po osvobození zamířila za bratrem do Paříže. Stála mu po boku, když se jeho sláva začala šplhat k hvězdným výšinám. Za své válečné úsilí obdržela několik významných ocenění. Neváhala veřejně vystoupit proti své neteři, která se provdala za neonacistu.  Ve své květinové zahradě pěstovala růže, které se využívaly do parfémů. Legendární parfém Miss Dior, první z dílny věhlasné módní značky, je pojmenovaný na její počest. 

Píše se rok 1887. Třiadvacetiletá Nellie Bly se vydává do New Yorku, odhodlaná prosadit se za každou cenu jako seriózní novinářka. V žádných novinách však o ženu-reportérku nestojí. Nellie se podaří přesvědčit Josepha Pulitzera, majitele deníku New York World, že pro něj připraví reportáž z ženského blázince na Blackwellově ostrově. Její plán spočívá v tom, že bude sama předstírat šílenství, jenom tak totiž přijde na to, nakolik jsou pravdivé řeči o tamních nelidských podmínkách. Pulitzera to zaujme a slíbí Nellie, že se postará, aby se po krátké době dostala ven. Nellie týden trénuje šílený výraz před zrcadlem. Pak se ubytuje v noclehárně a schválně se k personálu chová tak, až se jí podaří přesvědčit, že je opravdu šílená. Když se však za mladou novinářkou v utajení dveře blázince zavřou, ocitne se na místě plném hrůz, kde vládne zlo, jaké si vůbec nedokázala představit. Její šokující zpráva, která posléze vyšla v novinách, odhalila kruté ústavní poměry: polévání pacientek ledovou vodou, bití, servírování nepoživatelné stravy. „Hovořila jsem i se ženami, které se do blázince dostaly omylem stejně jako já. Personál je nutil tupě sedět na úzkých lavicích od rána do večera, nesměly si číst ani mluvit. Jídlo bylo tak odporné, že by nechutnalo ani krysám, které pobíhaly po celém ústavu. Dva měsíce tady a z každého se stane troska bez špetky energie,“ popisovala Nellie v článku. Její svědectví odstartovalo vyšetřování a vedlo ke zlepšování poměrů v podobných ústavech. Co se jí ještě povedlo? Podnikla cestu kolem světa v cestovatelském rekordu, který činil 72 dní. A také adoptovala chlapečka, kterého ze sirotčince nikdo nechtěl jen proto, že byl z poloviny Asijec, a později si osvojila ještě další děti různých etnik.  

„Kdyby všechny děti chodily do Montessori školy, psychoanalytici by už neměli žádnou práci,“ řekl Sigmund Freud o ženě, kterou několikrát nominovali na Nobelovu cenu míru a která byla v roce 1950 v anketě newyorských Times označena nejpozoruhodnější ženou první poloviny 20. století. Když v roce 1892 vstoupila Maria Montessori do posluchárny lékařské fakulty římské university La Sapienza, vzbudila pozornost. Byla vůbec první ženou-studentkou v celé historii fakulty. Nastoupit ke studiu mohla ale až po intervenci papeže. Její spolužáci jí ze studia dělali peklo. Svou pohlednou spolužačku uráželi, nemohla se účastnit hodin, během kterých se pitvalo nahé mužské tělo. Roku 1896, v šestadvaceti se přesto stala první lékařkou v Itálii. Absolvovala s nejlepším výsledkem. Nikdo tehdy netušil, že se stane nejen první italskou lékařkou, ale i jednou z nejvýznamnějších světových osobností. Měla odvahu a systematičnost, vnímavost a citlivost. Vrazila do dosud mužského oboru psychologie s revoluční myšlenkou respektovat osobnost dítěte a představit si svět z jeho úhlu pohledu. Když pak dokázala přivést skupinu retardovaných dětí ke státní zkoušce, kterou absolvovaly s lepšími výsledky než děti z normální školy, začalo se mluvit o zázraku. Její převratná metoda začala dobývat svět. Autorka knihy románovou formou přibližuje náročnou cestu téhle inteligentní vzdělané dívky, která se díky vlastní houževnatosti a cílevědomosti vypracovala mezi špičku ve svém oboru.

„Moje neteř Nora jednou půjde v mých šlépějích a udělá pro světový mír velké věci,“ napsala Bertha von Suttner, rozená Kinská. První žena, která získala roku 1905 Nobelovu cenu za mír, se ve své neteři nespletla. Odvážná česká šlechtična Nora se nesmířila s životem zajištěné manželky. Během první světové války se vydala na frontu, aby poznala, co vojáci skutečně zažívají, a mohla jim pomáhat jako zdravotnice. S diplomem pečovatelky Červeného kříže se přihlásila k práci v ruských zajateckých táborech. Ve skupině ošetřovatelek, která vyrazila z Petrohradu k cestě na Sibiř, byla však nejmladší. Celou zimu cestovala odvážná šlechtična od jednoho tábora k druhému, navštívila šestnáct zajateckých a deset pracovních táborů s více než třiceti tisíci zajatci, žila na pokraji snesitelnosti, to vše ve čtyřicetistupňových mrazech. Tahle děsivá zkušenost jí navždycky změnila život. Několikrát jí šlo o krk, často trpěla hladem a nemocemi. V roce 1921 se vdala, narodila se jí dcera. Znovu těhotná pracovala na dalším plánu: chtěla v Ostravě založit školu Berthy von Suttnerové, která by naplňovala mírové myšlenky její tety. Ačkoli měla rizikové těhotenství, odmítla rodit v nemocnici. Domácí porod však proběhl tragicky, pětatřicetiletá Nora při něm vykrvácela a zemřelo i její novorozené dítě. Dopřejte knize, aby vás provedla pohnutým životem téhle silné ženy.

Biografický román zpracovává příběh geniální vědkyně, která začátkem 20. století získala jako první žena Nobelovu cenu. Psalo se 19. století a Marie pocházela ze skromné rodiny polského učitele. Neochvějně si šla za svým a podařilo se jí získat stipendium na francouzské Sorbonně. V Paříži potkala uznávaného fyzika Pierra Curieho. Našli v sobě zalíbení a vzali se. Svou dizertační práci Marie zasvětila rentgenovému záření. Přišla na závislost aktivity uranových sloučenin na množství uranu obsaženého ve vzorku, přičemž vyslovila hypotézu: radiace musí pocházet ze samotného atomu. Začala tedy dělit uranovou rudu na jednotlivé chemické sloučeniny a odhadovala, které z nich jsou zdrojem záření. Došla k závěru, že některé vzorky obsahují dosud neznámý, radioaktivní prvek. Pierre vytušil, že jeho žena stojí na prahu velkého pokroku, opustil svoje výzkumy a začal pracovat s ní. Bádali v kůlně s prosklenou střechou na pozemku fakulty fyziky. Přístřešek byl nedostatečně odvětráván a zatékalo do něj. Zde se pokoušeli pročistit množství smolince – minerálu, v němž se radioaktivní uran vyskytuje. V září 1897 porodila Marie dceru Irène. Mezi přebalováním zformulovala hypotézu: Paprsky alfa vyzařované uranem se zřejmě skládají z částic, které vycházejí z nějaké radioaktivní látky. Její hypotéza se potvrdila a společně s manželem objevili dva nové radioaktivní prvky – polonium a radium. 1904 se jí narodila druhá dcera, Ève, o dva roky později tragicky umírá její manžel. Marie ale neustává v práci a získává druhou Nobelovu cenu, tentokrát za fyziku. Když vypukla první světová válka, nabídla Marie své Nobelovy ceny státní bance. Ta je však odmítla. Rozhodla se tedy zakoupit válečné dluhopisy a osobně se vydala na frontu. Nastudovala radiologii, anatomii a mechaniku a navrhla automobily uzpůsobené pro radiologickou ordinaci. Ke sterilizaci infikovaných tkání se jí zase podařilo vyrobit duté jehly obsahující radon. Svým úsilím zachránila spoustu životů. Její příběh prostě musíte znát.