Pět básníků, kteří dokazují, že milostná poezie je věčná

William Shakespeare (1564–1616) je snad nejslavnějším dramatikem všech dob, ale jeho básním se nedostává stejné pozornosti. Přitom jsou nejen krásné, ale také pořád aktuální. Přesvědčte se v překladu Martina Hilského sami: 

Básně Jana Skácela (1922–1989) nejsou často o milostném citu doslovně, láska se ale propisuje do způsobu, jakým se díval na svět. Tradice jižní Moravy, tamní krajina, víno, Brno ve všech sezonách i docela obyčejné střípky každodenního života ožívají před očima ve verších autora, který od roku 1963 vedl kulturní revui Host do domu. Když byl Host v roce 1969 zakázán, na seznam zapovězených autorů se dostal i jeho šéfredaktor. Skácel zemřel v předvečer sametové revoluce v listopadu 1989. Jakého docenění se jeho básním dostalo, se už nedočkal. 

V Brně ještě zůstaňme, se Skácelem tam u jednoho stolu nad sklenkou vína sedával jeho věrný přítel Oldřich Mikolášek (1910–1985). Jeho verše jsou přemýšlivé a komplexní takovým způsobem, že socialističtí kritici moc nevěděli, co si s nimi počít, a tak se o Mikoláškovi příliš nepsalo. A je to škoda.

Jméno Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto (1904–1973) vám nejspíš nic neřekne, ale pseudonym Pablo Neruda už ano. Chilský básník a držitel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1971 si ho zvolil podle českého spisovatele Jana Nerudy, jehož jméno náhodně našel v časopise. Jako přesvědčený komunista ve 30. letech přispěl ke Stalinově kultu, na sklonku života toho litoval. To nejlepší z jeho tvorby ale není poezie angažovaná, nýbrž milostná, která byla přeložená do řady světových jazyků – láska je totiž jazykem univerzálním. 

Vítězslav Nezval (1900–1958) taky psal budovatelskou poezii a vysloužil si za ni titul národního umělce, mnohem zajímavější jsou ale jeho verše o lásce. Spisovatel, básník a dramatik, spoluzakladatel poetismu, který byl po dvou měsících propuštěn z armády pro nespolehlivost, měl srdce široké a na každém prstě jednu ženu. Láska hrála v jeho životě významnou roli: