Lenka Reinerová: Žena, která přežila konec svého světa. Několikrát

Začátkem března 1939 odjížděla Lenka Reinerová, dvaadvacetiletá novinářka emigrantského časopisu Arbeiter Illustrierte Zeitung, na deset dní do Bukurešti. Do tehdejšího Rumunska, které bylo královstvím, byla poslána z Baltimore Sun, solidních amerických novin. Na nádraží ji doprovodily matka a sestra Alice. Když jim zamávala, netušila, že je vidí naposledy. O pár dní později napochodovaly do Československa Hitlerova vojska, a Lence Reinerové tak pracovní cesta zachránila život. Domů se vrátila až za devět let. Její příbuzné a většinu přátel připravili o život nacisté ve vyhlazovacích táborech. Z odvážné novinářky se stala poslední přeživší německy píšící pražská spisovatelka, jejíž dlouhý život připomínal pořádně dobrodružný film.

„Naučila jsem se, že se nesmím ani v nejtěžších chvílích litovat,“ tvrdila Lenka Reinerová, která se narodila 17. května 1916 v Karlíně (tehdy samostatném městě) do českoněmecké židovské rodiny. Navštěvovala Stephans-Gymnasium, Německé státní reálné gymnázium ve Štěpánské ulici. Kvůli špatné finanční situaci rodiny ale musela studium ve svých necelých šestnácti letech ukončit. Přes tři roky pak Lenka pracovala jako úřednice v kanceláři papírenské firmy Oskar Stein. V roce 1935 nechal židovský básník Rudolf Fuchs uveřejnit její první báseň v deníku Prager Tagblatt. Bylo jí dvacet, když nastoupila jako novinářka do pražské redakce emigrantského časopisu Arbeiter Illustrierte Zeitung. V březnu 1939 odjela do Bukurešti, z níž odcestovala za pomoci přátel, především „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische, do Paříže. 

Když ale nacisté v roce 1940 Francii rozdělili, byla imigrantka zatčena pro ilegální pobyt a odvezena do internačního tábora Rieucros, určeného pro cizinky židovského původu. Po propuštění se odhodlala k dobrodružné plavbě do Maroka, tehdejší francouzské kolonie. Ani tento útěk se ale odvážné žurnalistce nezdařil – po zatčení skončila v táboře Sidi-el-Ayachi, kde zrovna řádila epidemie tyfu. Smrtelné nákaze se vyhnula jen proto, že se jí podařilo uprchnout. Její dobrodružné putování pokračovalo. Bezpečné útočiště našla až v marocké Casablance, kde objevila židovskou komunitu a našla přátele. 

„Celé dny jsem vysedávala na hlavní poště a čekala na jakoukoli zprávu z domova. Matka ani sestra nevěděly, že jsem v Maroku, ale člověk musí věřit na zázrak, aby přežil,“ vzpomínala spisovatelka. Na poště vysedávala tak dlouho, až jí zpráva opravdu přišla. Z Mexika se ozval přítel Kisch, a tak Lenka znovu nasedla na loď a plavila se do Ameriky za novým životem. Tam se vypracovala až na sekretářku velvyslance české exilové vlády doktora Wendla a poznala díky němu okouzlujícího srbského lékaře Theodora Balka. Zanedlouho už žádala Kische s Wendlem, aby jim šli za svědky.  

Když válka konečně skončila, vrátili se novomanželé do Evropy. První léta strávili v Bělehradu, kde se Lence narodila 15. března 1946 dcera Anna. Protože se jí ale stýskalo po domově, přemluvila manžela k návratu do Prahy. „Potřebovala jsem roky, abych se vyrovnala s tím, že zrovna já jsem válku přežila,“ vzpomínala. Osud ji ale stále nešetřil. Bylo jí něco málo přes třicet let, když jí objevili rakovinu. Jenže ona se ani tentokrát nevzdala, a tak jako jedna z prvních v naší zemi podstoupila chemoterapii. „Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych mohla zemřít,“ prozradila po letech v jednom rozhovoru. „Naučila jsem se, že i v nejtěžší chvíli v životě se člověk nesmí litovat a vždycky se má snažit podílet na rozumném východisku z krize.“ S rakovinou žila spisovatelka přes padesát let a dokázala jí vzdorovat i přes stále nové poryvy choroby. Ve svých knihách si z nemoci dokonce dokázala dělat legraci.

Do smíchu ale vzdělané ženě v socialistickém Československu moc nebylo. V polovině třicátých let sice vstoupila do strany (levicovou orientaci totiž považovala jako prvorepubliková intelektuálka a přítelkyně divadelníků z Osvobozeného divadla za samozřejmou), jenže po roce 1948 se najednou stala nové vládě nepohodlnou. „Německá Židovka s podezřelými kontakty.“ Jednoho večera, zrovna když se chystala s manželem do divadla, ji v jejím bytě zatkla státní policie a v ruzyňském vězení pak strávila patnáct měsíců. 

Těžce nemocná nedostávala léky, ale k přiznání ji nedonutili. Vždyť ani netušila, k čemu by se měla přiznávat. Důvod svého zatčení se ani po letech nedozvěděla. Po propuštění dostala zákaz pokračovat v novinařině, a tak namísto do redakce putovala jako skladnice do národního podniku Sklo a porcelán. Jako už mnohokrát předtím i tuto novou zkoušku vzala s nadhledem – o své práci začala psát povídky. Když v srpnu 1968 vpadla do Československa okupační vojska, definitivně vystoupila ze strany a začala o všech omylech ideologických systémů, které prožila, otevřeně psát. Vysloužila si jediné: její knihy nesměly vycházet.    

Psaní představovalo pro odvážnou ženu doslova celoživotní poslání. Spolupracovala s německým časopisem In Herzen Europas, ve kterém uveřejnila třeba překlad úryvku z Havlovy Zahradní slavnosti, a její díla, jež celý život tvořila jen v němčině, vycházela v západním Německu. Podílela se také na mnoha česko-německých filmech. Českým čtenářům ale měly její knížky zůstat ještě dlouho neznámé. Když v roce 1969 vyšel překlad Lenčiny prózy Všechny barvy slunce a noci, celý náklad okamžitě zabavila cenzura. Na pulty knihkupectví putovala díla nepohodlné autorky až po roce 1989 a své tvůrkyni vysloužila řadu cen včetně nejvýznamnějšího německého ocenění Schillerův prsten. A v roce 2001 obdržela Medaili Za zásluhy z rukou prezidenta Václava Havla. Lenka Reinerová stála u zrodu Pražského literárního domu autorů německého jazyka (původně zamýšleného jako Muzeum německy psané literatury v Čechách). Nadační fond zahájil svou činnost v roce 2004 a spisovatelka v něm působila jako čestná předsedkyně správní rady.

Lenka Reinerová nikdy netvořila objemné romány, ale zapisovala pestré události svého života. Všímala si maličkostí a dokázala v nich objevit velké věci. Život milovala, kráčela jím s elánem a věčným optimismem a uměla o něm skvěle vyprávět. V Kavárně nad Prahou vzpomínala na Kafku, Broda, Fuchse, Foglara a další spisovatele. Svou poslední knihu napsala v jednadevadesáti letech a nazvala ji Čekárny mého života. Její život se završil 27. června 2008 v Praze. Bylo jí 92 let. Dcera Anna napsala o vztahu se svou maminkou knihu Lenka, která vyšla česky v roce 2020 a posléze i německy. 

A jak na tuto skvělou ženu vzpomíná Joachim Dvořák, její nakladatel? „Lenka Reinerová byla žena, která mi otevřela mnoho dveří. Seznámili jsme se vlastně náhodou a nakonec jsme spolu vydali šest knih, ta sedmá vyšla krátce po její smrti v roce 2008. Myslím, že jsme si byli hodně blízcí. Díky ní jsem poznal mnoho zajímavých lidí, až se mi z toho někdy točila hlava. Inspirovala mě k cestě do Mexika, po níž jsem vydal deníky Fridy Kahlo. Díky ní vyšly v mém Labyrintu cestopisy Kische i Hoffmeistera. A byla to ona, kdo mě upozornil na první německou knihu Jindřicha Manna… Když ve Výmaru přebírala Schillerův prsten za zásluhy o německý jazyk a literaturu, mohl jsem sedět vedle ní. Jezdili jsme spolu autem na čtení po republice, probírali „celý svět“ a někdy i anonymní nenávistné dopisy, které kvůli svému původu dostávala. Čas od času za ní chodím na Nový židovský hřbitov, kde pár řad od Franze Kafky leží její popel. Je to klidné, zarostlé a melancholické místo. Říkám jí tam, co se mi honí hlavou a srdcem, z čeho mám radost a o čem pochybuji. Ona patří k těm vzácným lidem, k andělům, kteří člověka provázejí i po odchodu z tohoto světa.“ 

Tip: Letos v červnu vyšla v nakladatelství Labyrint velká monografie s názvem Lenka Reinerová - Nekonečná přátelství, kterou k vydání připravila germanistka Viera Glosíková. Kniha obsahuje 250 archivních fotografií, reprodukcí a unikátních dokumentů.