Vogue Daily
Chrystabell: S Davidem Lynchem jsme nacházeli krásu i v nepravděpodobných místech
Julia Pátá1. 12. 2025
„Zármutek je dravý. Ovládne tělo i mysl. Obcházet ho nejde. Ale když ho pustíte dovnitř, může být nejvíc obohacující,“ říká texaská hudebnice a herečka Chrysta Bell Zucht známá pod přezdívkou Chrystabell.
Foto: Jan Slavík, copyright DOX
Dlouhodobá spolupracovnice Davida Lynche, která společně s režisérem nahrála jedno EP a dvě desky včetně posledního alba Cellophane Memories, navštívila prostory pražského DOXu u příležitosti výstavy David Lynch: Up in Flames. V doprovodném programu vystoupila se svou show The Spirit Lamp věnovanou nejenom Lynchovi, ale i jeho dalším nedávno zesnulým kolegům a kolegyním. Mluvily jsme spolu o jejích vzpomínkách na Lynche, o popasovávání se s žalem a tom, proč je dobré zkoumat věci, které nás odpuzují.
Blížíte se ke konci turné The Spirit Lamp, které je věnované Davidu Lynchovi. Otevřela vám tahle zkušenost něco nového ať už v připomínání dlouholeté spolupráce s Lynchem, nebo při setkání s jeho výstavou v DOXu?
Truchlila jsem sama a teď truchlím s dalšími lidmi. A to je léčivé. Při sdílení se potvrzuje, že zármutek je nezbytný proces. Myslím, že jsem do Davidovy smrti neuměla správně truchlit. Ztrát bylo v mém životě hodně a já je vždycky odsunula. Byla jsem ta silná, co se stará o ostatní. To je snazší než pohlédnout do propasti zármutku. Jenže právě tahle propast je úrodná: může rozšířit vědomí. Když se v ní neztratíte navždy, to, co přinesete zpět, je nesmírně cenné.
A dělat to s ostatními, abyste nepadala sama, je důležité. Každý má svou zkušenost, ale být v ní spatřena hrozně pomáhá. Pokud můžu být katalyzátorem, aby se lidé otevřeli… Všichni nosíme kolem srdce pancíř kvůli bezpečí a přežití, ale pravda je, že léčení začíná, když změkneme, spojíme se a najdeme jeden druhého. Když pocity potlačíte, nezmizí; vrátí se často v podobě tělesných potíží. Bezpečnější je je skutečně prožít. Většina z nás na to nikdy nedostala návod, doma se to neučí, a tak se z toho stává dědičná zátěž, pokud se jí vědomě nezbavíte.
The Spirit Lamp vznikla s tímto pozváním: přijďte cítit, co cítit potřebujete. Je to bezpečný prostor a já budu s vámi.
Foto: Jan Slavík, copyright DOX
Jak jste koncepci show stavěla?
Byl to zázrak za zázrakem. Byla jsem ztracená v oceánu zármutku, když přišlo pozvání vystoupit na poctu Davidovi v Cannes. Cannes bylo pro jeho kariéru zásadní a uctili ho tam způsobem, jaký nepřišel například ani ze strany Americké akademie filmového umění. Připadalo mi důležité nabídku přijmout. Jenže jsem cítila, že toho moc nemám. Zároveň jsem věděla, že když řeknu ano, inspirace se dostaví.
V té době mi kdosi neznámý napsal pod příspěvek na mém webu krásný vzkaz uznání a soustrast. A mimochodem zmínil, že je experimentální filmař. Potřebovala jsem pomoc: můj filmař právě zemřel, ale hudbu jsme měli. Napsala jsem tomu člověku, jestli by se mnou tu show nevytvořil. Jeho práci jsem neviděla; řídila jsem se intuicí, což je další Davidova lekce: naslouchat tomu tichému vnitřnímu hlasu. I kdyby to skončilo katastrofou, třeba je to přestupní stanice k tomu, aby mohlo přijít něco krásnějšího.
Souhlasil a ukázal se jako dokonalý spolupracovník. Natočil původní obrazy k písním na 16mm celuloidový film a navíc byl i lyncholog. Davidovu práci znal a měl ji rád. Já jsem to v tu chvíli netušila; cítila jsem jen jeho nadšení, které jsem potřebovala. The Spirit Lamp se zrodila z pozvání do Cannes. V Paříži jsme pak během pár dní dotvořili i divadelní prvky. Měla jsem pocit, že Davidovy ruce jsou nad vším – po temnotě přišlo světlo, podaná ruka.
Byla to spousta práce. Brala jsem ji velmi vážně a přitom ne příliš, ale na nějaké úrovni jsem reprezentovala Davida, a k tomu jsem musela dorůst. Když se mi ze všeho nejvíc chtělo zalézt pod peřinu, zvedla jsem se a jela do Colorada natáčet koncert, aby se show prezentovala v úrovni, jakou si zaslouží. The Spirit Lamp je svíce za Davida, ale i za Rebekah Del Rio, Julee Cruise, Johna Neffa, Angela Badalamentiho, Peggy Lipton, Ala Strobela… Tolik jich odešlo. Ti, kdo zůstali, v sobě něžně nesou plamen uznání.
U Davida jsem mluvila o čistotě. Měl nápad a čistě jej provedl, jako by měl křišťálovou anténu. Snažila jsem se se svou prací nespěchat, nesnažit se. Jen dovolit, aby ta čistota proudila. Když se na ten proud napojíte, je vlastně vedlejší, jak dílo přijme okolí. Jako u jeho filmů: ne každý je chápe. Váš nápad možná někoho osloví, možná ne. Nejistá bývám jen tehdy, když vím, že idea nevychází z toho pravého místa. Když se show někomu nelíbí, je to v pořádku – jiná být nemohla. Všichni máme syndrom podvodníka; nikdo přesně neví, co dělá. Udělejte svou práci a uvidíte. Když to jednomu člověku dá to, co mně dávali hudebníci, kteří se mi dostali k srdci, je to odkaz.
Foto: Romain Guédé
Slyšela jsem, že jste v DOXu nehrála nic z poslední spolupráce s Lynchem, z alba Cellophane Memories. Je to tak – a proč?
Písně, které jsem hrála, dokázaly nést poselství, které jsem potřebovala předat. Cellophane Memories je spíš prostor mezi. I na něj dojde, na to se těším později. Tahle show musela jít přímo ze srdce. Byly to písně, které nejvíc vyjadřují, kde teď jsem. Polish Poem je údiv nad tím, že jsem pořád tady. This Train napsal David po kurzu osvícení, po týdnech každodenní mnohahodinové meditace, a výsledkem byla láska ke každému člověku, kterého potkal. Takže přejdete od písně o touze odejít ze života k lásce k lidem, pak k Blue Rose, což je má pocta Twin Peaks, Davidovi a všemu, co pro mě znamenal. A Angel Star je jemnější cesta. Ne všechno musí být smutné, ale musí to být emočně pravdivé. Mnoho mých skladeb, které jsem udělala s Davidem, takových je, ale tyhle písně se samy přihlásily.
Foto: Romain Guédé
To album miluji: éterický vokál, dream-popový lesk, a přitom velmi přímočará výpověď. Jak ve vás ta deska vyrostla? Co pro vás po roce znamená?
Trhá mě to kvůli tomu, jak jsme ji dělali, a jak jsou ty vzpomínky vzácné. Dnes mě zasahuje jinak, obzvlášť Sublime Eternal Love, poslední píseň z posledního Davidova projektu. Nemyslím, že by tehdy o svém blížícím se konci věděl, ale někdy o tom přemýšlím. Aby tohle bylo závěrečné sdělení… je v tom úžas. Třpyt, který leží na zármutku a ztrátě. Plnost všeho.
Že deska vznikla, je zázrak. O měsíc či dva později by to možná nešlo. Jeho zdraví se zhoršovalo, a přece byl přítomný, živý, jen méně motivovaný k rozhovorům a propagaci. Pro Cellophane Memories udělal víc než kdykoli jindy, což mě ohromilo. Věděl, že jeho přítomnost je potřeba, aby desku vůbec lidé objevili, protože je to hodně okrajová záležitost. Věřili jsme, že když ji najdou ti správní, může se jim stát balzámem pro duši. A kvůli tomu byl ochotný udělat něco navíc. Další zázrak.
Dnes ráno jsem ji poslouchala dokola a pořád se mi vracela Mary Margaret O’Hara a Miss America. A s vaším hlasem si často vybavím Song to the Siren Tima Buckleyho. Je vám to něčím blízké?
Takové interpretace jsou mi drahé, stejně jako to, že zelená vypadá pro každého jinak. Dělali jsme tu desku s nesmírnou láskou, něco teklo skrz nás oba, což bylo výjimečné, a nevěděli jsme, jestli to někdo další přijme. David si vybojoval odvahu, kterou jsem od něj převzala. Odvahu milovat něco, i když se to ostatním líbit nebude. Jsme naprogramovaní hledat skupinové přijetí, což je instinkt důležitý pro přežití, ale umění žádá odchylku. S Davidem jsme vždycky nacházeli krásu i v nepravděpodobných místech. Netlačili jsme; otevírali dveře jiné podobě krásy. Když vás osloví, skvěle. Když ne, i to je užitečné. Averze vám řekne, kdo jste, co milujete, co vás odpuzuje. A to, co mě odpuzuje, mě často přitahuje k bližšímu zkoumání. To je to poučení.
Foto: Romain Guédé
Co vás naposledy odpuzovalo?
Hrát pro lidi, kteří se ke mně nezachovali dobře. Pro ty, o nichž jsem tvrdila, že pro ně už nikdy hrát nebudu. Jenže právě tahle situace mě dost probudila. Cítila jsem, jako by mě David pošťuchoval: všechno je láska, nezatvrzuj se. Možná je to pýcha. Napíšete si o sobě příběh a pak ho tak důsledně posloucháte, až vám brání růst. Málem jsem kvůli tomu řekla ne. Musela jsem odmítnutí spolknout a koncert odehrát. Pomyslný dar, který mi to nakonec přineslo, byl větší než tíha, kterou jsem nesla. Tyhle příběhy si někdy neseme až do hrobu. Jsem vděčná za tu lekci. Jsme lidé. Lidský úděl.
V dřívějších rozhovorech jste říkala, že chcete téma smrti vracet do konverzace, aby byla otevřenější. Vyrostla jste jí blízko – váš otec založil přírodní pohřebnictví. Jak tenhle pohled formoval vaši tvorbu a vystupování? A vedl vás i při odchodu Davida a společných kolegů a kolegyň?
Přechodové rituály přicházejí přesně včas. Pohybuju se kolem smrti často, protože vlastním hřbitov. Ten příběh jsem si nevymyslela; stal se mi. Udržovat prostor pro cizí ztrátu je jiné než být v zármutku sám. Naučila jsem se to rozlišovat a přitom soucítit.
Zármutek je dravý. Ovládne tělo i mysl. Obcházet ho nejde. Ale když ho pustíte dovnitř, může být obohacující a znamenat přelom. Bojíte se, že vás rozdrtí; pak se to stane a vy jste pořád tady, ale všechno je jiné. Vracet se z něj dává novou hloubku v umění, životě, vztazích. Víc si vážíte života, míň se bojíte, protože jse přežili něco, co se přežít nedá. Poskládáte dílky jinak.
David s tím žil. Tolik lidí kolem něj odešlo – asistenti, spolupracovníci, herci. Po padesáti letech meditace dvakrát denně zažíváte denně ochutnávku snového prostoru a vracíte se s vědomím, že tahle realita je sdílený sen, hřiště a dar. Ta každodenní zkušenost vás změní. Smrt je změna, ne konec. David to věděl každou buňkou. Smrt je otravná, což je v pořádku.
Část mě si říkala, že odejdu taky. Stála jsem příliš blízko plamene. Ale jsem pořád tady, zatímco David je pryč, což se zdá nereálné. S každým dnem se ta realita ale krystalizuje. Moje povolání se propojila: jsem člověk, který z toho čerpá a snad může být užitečný, když přátelé procházejí těžkým obdobím. Umím vytvořit prostor tak, aby byli viděni, aniž by museli něco dělat, a postarat se tiše o to, o co se postarat dá.
Foto: Jan Slavík, copyright DOX
Až tahle kapitola The Spirit Lamp a lynchovských výstav skončí, kam se podle vás stočí vaše energie – k zvuku, obrazu nebo něčemu novému? Pořád tajně doufám, že si střihnete roli v jednom z filmů hongkongského režiséra Wong Kar-Waie, o němž jste v minulosti mluvila.
Dřív jsem byla hodně vybíravá. Pořád chci, aby mě věci ohromily, ale teď nechávám příležitosti volně proudit. Když jste zavření, nabídky nepřicházejí. Teď jich mám víc než kdy dřív. Cítím se křehce a opatrně a přitom nadšeně. Upřímně jsem si myslela, že končím, a vyzvala vesmír, ať mě ohromí. Jdu si to užít.
Nemusím se hnát ani být někým. Mám krásný byznys v Texasu, psy, svůj pozemek. Jsem šťastná sama a zůstávám otevřená. Moje řeč lásky je překvapení a potěšení. V sedmačtyřiceti, tolik mi je, vstupujete do nové fáze: už nepotřebujete něco dokazovat. Kdybych zítra umřela, můj odkaz už existuje, ať už ho lidé čtou jakkoli.
To, co přichází, s sebou nese menší tlak, menší potřebu něco ukázat, víc daru. Dovolujete procesu, aby se rozvinul, protože kontrola je iluze. Splatila jsem všechny své dluhy, dostala špatné i skvělé recenze; a je to osvobozující. Sedmačtyřicítka byl nejtěžší rok mého života. Brzy mi bude osmačtyřicet. Doufám, že bude líp. Cítím se mladá, mám toho hodně co nabídnout, jsem schopná mnoha věcí. A konečně můžu s jistotou říct: umím vstoupit na pódium skoro za jakýchkoli okolností. Třicet let to dělám pod všemožným tlakem, a čím podivnější, tím lepší.
Foto: Romain Guédé
Vogue
Doporučuje
Vogue Leaders
Klára Laurenčíková Šimáčková jako most mezi vládou, politiky a lidmi ve zranitelných pozicích
Jana Potužníková1. 12. 2025
Vogue Daily
Z brownfieldu kulturním hotspotem: příběh Fabriky 1861
Tereza Gontmakher Regnerová29. 11. 2025
Beauty talk